Cizí krev - Kapitola XXXVIII.

                                                        XXXVIII.

Vesnice Stinná již byla na dohled a Garrett s ostatními společníky se od severu blížili. Unavení a ve špatné náladě.
 Stinná už se zdála být po útoku Anderelských skřetů opravena a všechna těla byla pohřbena, nebo v případě skřetů, spálena. Lidé obdělávali svá políčka a věnovali se svým každodenním povinnostem. Čtveřice přátel dorazila k pomyslným branám vesnice a tu si jich povšimli první osadníci.
 „Vrátili se! Hrdinové se vrátili!“ křičelo malé děvče a utíkalo napříč vsí. Vesničané postupně ustávali ve své práci a šli vstříc jejich zachráncům.
 Garrett, Morlen, Varlyen a Grub se, se všemi vřele pozdravili a zakotvili u hostinského Marcuse. Netrvalo dlouho a hostinec byl plný. Marcus a jeho žena Betty roznášeli jídlo a pití a celkově měli plné ruce práce. Místní řezník jménem Duncan přisedl společně se starostou k přátelům a vyprávěl jim novinky a drby přinášené ze všech koutů Tsechiánie.
 „Útoky Anderelských prý ustaly, ale několik vesnic a statků už bylo vypleněno a na východě řádí Nezkrotní. A aby to nebylo málo, Horblar prý se svou armádou vytáhl na Braenger.“ „Cože?“ zděsil se Morlen. „Kdy se k vám donesla tato příšerná zpráva?“ ptal se. „Teprve včera večer. Rudé pláně se hemží skřety a Nezkrotnými. Podivná a těžko dýchatelná mlha přichází s nimi. Jestli ho spojené armády neporazí, obávám se, že konec lidstva na sebe nenechá dlouho čekat.“ odpovídal Duncan.
„V tom případě se tu nemůžeme zdržovat! Musíme ihned vyrazit!“ „Odpočiňte si, přátelé. Armáda táhne pomalu. Mají prý s sebou velké válečné stroje. Nedorazí k branám Braengeru dříve, než za několik dní. A ačkoli jste dobří válečníci, jsem si jist, že král Ferglar má takových víc, než dost.“ nabádal k odpočinku Morlena Duncan a starosta s ním souhlasil. „Odpočinek vám jen prospěje. Ráno můžete vyrazit. Doplníme vám zatím zásoby a zítra se žel zase rozloučíme.“
 „Mají pravdu.“ řekl sklesle Garrett. „Tak tak. Pokud si zítra pospíšíte, mohli byste bitvu ještě stihnout. Nevím však, jestli jim vaše pomoc k něčemu bude. A ty skřete, by sis měl asi obléct něco, aby tě v tom maglajzu poznali. Určitě nechceš, aby si tě spletli s nepřáteli.“ varoval Gruba Duncan. Grub souhlasně zamručel a poškrábal svého malého potkana po hlavičce.

 Varlyen návštěvníkům hospody vyprávěl o střetu se spoustonožkou a zobany a jeho vyprávění doprovázely zděšené nádechy a úlevné výdechy. Grub krmil sebe i Prasáka a Morlen s Garrettem seděli mlčky.
 „Vůbec se mi to nelíbí.“ oznámil Garrettovi později Morlen. „Schyluje se k bitvě a my sedíme tady a bez Diamantu moci. A Duncan má pravdu, Ferglar i Urweniel mají po svém boku mnoho zkušených válečníků a mágů. Nás není potřeba. Chci pomoci, ale nemyslím, že my čtyři v průběhu bitvy něco změníme.“ Garrett viděl, že Morlena opouští veškerá naděje. Přestával věřit v jejich výpravu. „Selhali jsme. Proč by také věřit nepřestával? Vždyť ani já nevěřím. Ani nevím, zda jsem někdy opravdu věřil. Zklamali jsme a Horblar zvítězí.“ opakoval si v duchu Garrett.
 Zůstával zamlklý a ze všech nejdříve odešel spát. Byl ubytován ve stejném pokoji, jako po boji se skřety. Rozjímal opřený v okenním výklenku. Pozoroval okolí vesnice a louky a pole za ní. Slunce se ztrácelo za obzorem a květy posledních kvetoucích rostlin se skláněly k zemi. Nechtělo se mu věřit, že daleko odsud se schyluje k obrovské bitvě. Pomyslel na Deana, a pak se jeho myšlenky vrátily k tomu, nač myslel takřka neustále. V hlavě viděl jen Thessaiu. Její zrada ho mrzela, avšak jeho rozumnější část ji chápala. Přál si, aby mu to řekla. Osobně, a ne v dopise.
 Opět se dělil o pokoj s Varlyenem a Grub se přestěhoval k Morlenovi. Noc přišla záhy a s ní do pokoje vstoupil i mladý elfský lukostřelec. Varlyen krátce po příchodu usnul a Garrett vleže hleděl na strop. Mezi trámovím si malinkatí pavouci spřádali své pavučiny a lapali do nich otravné mouchy. Na krátkou chvíli se Garrett ztratil v myšlenkách o pavoucích a jejich sítích. Následně bloudil ve své neklidné hlavě. Toulal se mezi vzpomínkami na domov a rodinu, od nich přešel k myšlenkám na své přátele, Deana a Emeryho. A nakonec se vždy vrátil k Thessaii. Usnul až k ránu a do jeho snů se vloudily noční můry, které mu nedovolovaly klidný spánek.

 Brzy ráno se družina, po přátelském rozloučení s obyvateli Stinné, vydala opět na cestu. Míjeli lesíky a travnaté louky plné poletujícího hmyzu a v dálce občas zahlédli srny nebo mladé jelínky. Léto skončilo a noci začaly být chladnější a přikrádaly se dříve. Garrettovi se nechtělo věřit, že v Tsechiánii je už téměř tři měsíce.
 Spěchali. Morlen družinu hnal, aby stihli dorazit na Šedavé pláně ještě před bitvou. A po několika vyčerpávajících dnech, Garrett konečně tvrdě usnul. Teplé ranní paprsky jej probudily a vehnaly mu energii do žil. Poprvé, od Thessainy zrady se zase pořádně vyspal. Svěží a čilý přichystal snídani přátelům a snažil se užít si jejich přítomnosti a poslední klidné okamžiky.
 Přiblížili se k horským hřebenům zakrývajících ze severu Šedavé pláně. Oni samotní hory obcházeli od západu.
 „Naše putování dojde zanedlouho brzkému konci. I přestože jsme v naší výpravě selhali, jsem rád, že jsem s vámi mohl putovat, přátelé.“ pronesl náhle Morlen. „Ať dojdeme jakémukoli konci, jsem šťastný, že jsem vás všechny dobře poznal.“ „Já také.“ souhlasil se starším elfem Varlyen. Grub si povzdechl a prohlásil: „Nečekal jsem, že někdy najdu opravdový přátele. Jste fajn banda a oblíbil jsem si každýho z vás. Dokonce i toho trpasláka. Nejsem stejnej, jako když jsem vás poznal. Vím, že kromě Prasáka se můžu, v případě potřeby, obrátit i na vás. A to je docela hezký.“ „Vždycky, Grube. Vždycky.“ zareagoval Garrett.

 Přátelé si povídali a vzpomínali na svá dobrodružství. „A vzpomínáte, jak jsem mu pochcal štít? To byla prdel.“ chechtal se Grub. „Ano, náramná legrace. Sledovat tebe a Krumlora, jak se neustále dohadujete a pokoušíte, už nikdy nedostanu z hlavy.“ smál se Morlen.
 Dobrá nálada je však všechny opustila, když se od severozápadu přiblížili k Šedavým pláním. Hustá nazelenalá mlha obklopovala všudypřítomné šedé traviny. Temná nebesa se táhla, kam jen oko dohlédlo a daleké válečné ohně, byly tím jediným, co dodávalo rozmazané světlo v mlze, když se přátelé prodírali podivnými, sotva dýchatelnými mlžnými oblaky.
 Hrozivé válečné bubny zněly v dálce a družině z toho běhal mráz po zádech. Dorazili právě včas, aby viděli strašidelné stíny ženoucí se mlhou přes Šedavé pláně. Hřmění bubnů a nohou se rozléhalo krajinou a okolo přátel proběhl Drunielský jelen. Podívali se jeden na druhého a uvědomili si, že to nejhorší dobrodružství, a to bitva, je teprve čeká. A bitva, právě začínala.