Cizí krev - Kapitola XXXIX.

                                                       XXXIX.

Thessaia hleděla na studený Diamant moci v jejích rukou. Kámen se třpytil, ale jinak vypadal úplně obyčejně. A přesto, to byla ta nejmocnější věc v celé Tsechiánii. A všechna ta moc, byla právě teď v jejích rukou.
 Těšila se, až zachrání svoji domovinu, ale zároveň se bála, že udělala chybu. Měla to Garrettovi říct už dávno. Nelíbilo se jí, že se zachovala nečestně. „Volna se mnou přece souhlasila, tak to přece nemůže být chyba.“ uklidňovala se. „Nekoukej pořád na ten kámen.“ napomenula ji Dinah. „Zase myslíš na Garretta a vyčítáš si, co jsi udělala. Poznám ten tvůj výraz. Udělala jsi, co jsi musela.“ „Ano, ale co když to byla chyba? Co když, Garrett a ostatní mají Horblara tím kamenem zničit? Co když, je to jejich jediná šance?“ Dinah jen pokrčila rameny. „Tobě je to jedno?“ „Není mi to jedno, ale už se stalo. Armády elfů a lidí si určitě nějak poradí. A pokud Horblar zvítězí, pořád budeme mít Diamant moci my. A to je nejdůležitější, musíme zachránit náš domov, jinak nezůstane nic, pro co bychom mohly bojovat.“ Dinah si povzdechla: „ Bojím se o ně stejně jako ty, ale musely jsme to udělat.“ „Já jen doufám, že jsme neudělaly chybu.“ pravila Thessaia.

 Již prošly lesem poblíž Dinelského průsmyku a obcházeli jej z východu. Vracely se domů. Přes louky a pole a skrze řídké lesíky prorostlé kapradinami a nízkými hustými křovinami. Nenarazily na žádné jiné poutníky. Nikde nebylo ani živáčka. „Lidé se bojí cestovat.“ nadhodila Dinah. „Skřetí nájezdy musely všechny vyděsit.“ „Nebo už začala válka.“ namítla Thessaia. „Nebo. Buďme rády, že nikoho nepotkáváme. Nestojím už o žádné nepříjemnosti.“
 Držely na cestě mezi pohořím Dinelského průsmyku a Stínovými skalisky. Drumla si v klidu vykračoval po jejich boku a z jeho chování se zdálo, že ví, že se blíží zpět domů. Vypadal, že se těší na lesy, které zná. Velký chundelatý medvěd si rázoval krajinou a zvědavě očichával vše, nač narazil.
 „Už se mi stýská po domově. Těším se, až opět uvidím známá místa.“ pověděla své tmavovlasé přítelkyni Dinah. „Dobrodružství už máš dost?“ ptala se Thessaia. „To ty jsi vždy toužila po dobrodružství. Mně vždy stačilo dobré pití, nějaký mladý jinoch, se kterým si můžu ukrátit dlouhé chvíle a občasný bojový trénink. Neznám lepší pocit, než když položíš chlapa v boji na lopatky, když víš, že jsi ho na lopatky pokládala předchozí večer z úplně jiných důvodů. Ten jejich výraz, když je porazíš, je k nezaplacení.“ zasmála se Dinah. „A co Varlyen? Toho jsi vždy položila jen z jediného důvodu.“ „Šikovný mladý elfík. Naučila jsem ho, co jsem mohla. S trochou tréninku už potěší každou.“ „Nechybí ti?“ tázala se zaříkávačka. „Trochu. Jak jsem řekla, byl šikovný.“ „Neptala jsem se, jestli ti chybí sex s ním, ale jestli ti chybí on?“ „Život s ním jsem si opravdu nepředstavovala, jestli se ptáš na tohle. Šlo mi jen o povyražení a on se potřeboval zaučit. A nech už toho. Vím, že ti chybí Garrett, ten cizinec tě, z mě neznámého důvodu, okouzlil až příliš. Ano, byl docela pohledný, ale sama víš, že nebyl odsud, a že by se stejně dříve nebo později vrátil, odkud přišel.“ Thessaia se zachmuřila. „Promiň mi, jen už na ně nechci myslet. Prožily jsme s nimi mnoho, ale teď už je to pryč.“ omluvila se Dinah, když viděla smutnou tvář své přítelkyně.

 Došly k Severní řece a putovaly dál podle ní. Před nimi se stále více a více otevírala krajina a lesy houstly. Avšak nebyl to veselý pohled. Černé listí opadávalo ze stromů a hnilo v chuchvalcích na prořídlých skvrnitých travinách. Po nebi poletovalo jen malé množství ptactva a jiná zvířata nebyla vidět. V chladné řece se neproháněla hejna ryb, jako tomu bylo dříve zvykem, ale proudem bylo unášeno jen mrtvé spadané listí a vodou nasáklé větve. Nezdravý pach se nesl vzduchem a vábil tak hejna podivného hmyzu.
 „Vypadá to tu stále hůř a hůř.“ konstatovala smutně Thessaia. „Vidíš, je dobře, že se vracíme s tím kamenem.“ „To ano. Když to teď opět vidím na vlastní oči, a je to ještě horší, než dříve, jsem přesvědčena, že jsme udělaly správně.“ „Konečně!“ zavýskla si Dinah.
 Prodíraly se ponurou krajinou a stále se držely blízko toku řeky. Proti nim tekoucí voda, je dovedla až k loukám a nížinám v Severní zemi za horami. Údolí, které se rozléhalo v blízké nížině, neslo ve své náruči několik chýší. Thessaia a Dinah dorazily domů. Nízké kamenné domy se slaměnými střechami rostly z všudypřítomných žlutých travin a vzduchem se nesl kouř z ohnišť u každého z domů.
Rybáři z řeky vytahovali prázdné sítě a lovci se vraceli údolím, nepřinášející nic, než své stále plné toulce a šedé, hladem protažené tváře.
 „Thessaia a Dinah se vrátily!“ křičeli znuděné a vyhublé děti. „Vrátily se?“ divili se dospělí. Zástupy hladových a zbídačených lidí jim vycházely ze svých chýší naproti. Osadníci se radovali. Jejich dcery se vracely domů.
 Vůdce osady spěchal ke své dceři. „Thessaio!“ volal. „Ó Thessaio, jak jste nám všem chyběly! Vítejte doma.“ „Otče!“ zvolala Thessaia a vrhla se do jeho náruče. „Zdravím vás, Thessare.“ pozdravila Dinah s mírnou úklonou vůdce a náčelníka vesnice.
 Z blízkého domu vyběhly dvě ženy a hnaly se k mladé zaříkávačce a její společnici. „Thessaio! Dinah!“ křičely. „Matko!“ zvolala Dinah a rozeběhla se vstříc vyšší ze dvou žen. Druhá pak doběhla až k Thessaii a jejímu otci. „Thessaio, tak ráda tě vidím!“ plakala žena. „Maminko!“ zavzlykala Thessaia.
 A všichni se radovali. „Musíte nám vyprávět o vašich dobrodružstvích.“ prosili lidé, které obě mladé ženy znaly celé své životy. „Úkol byl splněn!“ zvolala hlasitě Dinah. „Přinášíme spásu naší domovině. Diamant moci!“ Thessaia si sundala ze zad svůj ranec a odhalila jeho obsah. Drumla se mezitím očichával se svými zvířecími přáteli.
 „Hleďte.“ řekla tiše Thessaia. A osadníci se nakláněli jeden přes druhého, aby uviděli obrovský diamant ležící v Thessaině batohu. Lapali po dechu a s údivem hleděli na Diamant moci a na Thessaiu a zpět na kámen.
 „Pojď, dcero. Musíte nám vše vyprávět.“ vzala ji matka za ruku. „Dnes večer budeme slavit!“ oznámil vůdcovsky Thessar. „Jídla a pitné vody máme stále méně. I ty nejčistší studny před časem vyschly, ale dnes se nebudeme v jídle a pití zdržovat.“ povídala Thessaii její matka.

 Toho večera se osadníci sešli u velkého ohně a slavili. Jedli a pili, co hrdlo ráčí. Nehleděli na zítra. A Thessaia a Dinah vyprávěly. O boji s Anderelskými skřety, o putování nehostinným a smrtonosným Dinelským průsmykem a o setkání s gnómy. Vyslechnout si jejich příběh přišel i druid Hrenek, který se, až dokud nepadl, soumrak ukrýval ve své staré chýši.
 Lidé se smáli a plakali dojetím. Věřili, že jejich strasti následujícího dne dojdou konci. „Diamant moci!“ skandovali. „Thessaia a Dinah!“ křičeli posléze.
 Thessaii matka Piorna se k ní naklonila a zeptala se: „A co ten chlapec, ten Garrett?“ „Co s ním, mami?“ „Thessaio, znám tě velice dobře a nikdy jsi přede mnou nedokázala nic utajit. Ani tenkrát, když jsi zlomila nos tomu drzému Wurnovi, pamatuješ?“ „Ano, mami, vzpomínám si.“ zasmála se Thessaia. „Nejsem jako tvůj otec, který se za celý život nenaučil všímavosti. Tak mi pověz, děvče, zakoukala ses mi při tvé dobrodružné výpravě?“ Thessaia se jen začervenala. „Já to věděla! Hned, jak jsi o něm začala vyprávět, jsem na tobě viděla, že k tomu chlapci něco cítíš.“ „Mami, to stačí.“ „Dobře, dobře, povíš mi o něm později, ano?“ „Samozřejmě.“ ulevilo se Thessaii.
 „Slyšte, slyšte!“ zvolal druid Hrenek. „Oheň, nemám rád oheň.“ zamumlal si pod vousy. „A co jsem to? Aha, ovšem. Slyšte! Thessaia a Dinah se nám vrátily! A přinesly nejmocnější z mocných artefaktů! Šutrák moci!“ „Diamant.“ šeptl mu Thessaiin otec. „Cože? Jo, jistě! Diamant moci!“ zvolal znovu. „Naše trápení končí! Zítra ráno svoláme ostatní kmeny a společně s ostatními druidy vypustíme moc Diamantu a naše domovina bude zachráněna! Zproštěna kletby, jenž ničí naši úrodu a zabíjí zvěř. A co ještě? Ovšem, zvěř!“ poslední slovo druid skoro zapištěl. „Myslel jsem, že moc Diamantu dokážeš vypustit ty sám.“ podivil se Thessar. Druid se rozchechtal. „Já? Já sám? Vypadám snad jako blázen?“ Thessar neodpovídal. „Né, je zapotřebí více druidů. Sám na to nestačím. Nemáš kus chleba?“
Dinah se zadívala na Thessaiu a zakroutila si prstem u hlavy v náznaku, že druid je starý blázen.

 A druhého dne byly, za pomoci orlů, svolány další kmeny. V průběhu několika dní se do údolí postupně trousili lidé ze všech koutů Severní země. Druidové, válečníci a všichni, kdož chtěli na vlastní oči spatřit Diamant moci.
 „Vidím, že dobrodružství tě neomrzela.“ řekl Thessaii místo pozdravu vysoký mladý válečník sousedního kmene. „Neomrzela, Wurne.“ „Zdáš se mi čím dál menší.“ „Zato ty i tvá hloupost a domýšlivost jste stále větší.“ odsekla Thessaia. „Měla bys mi prokazovat větší úctu. Pokud tě otec naučí poslušnosti, jednou by naši otcové mohli domluvit sňatek a my bychom pak spojili naše prastaré kmeny.“ „Už léta tě odmítám. Proč myslíš, že se to najednou změní?“ „Cožpak mě nevidíš? Každá jiná dívka po mě touží.“ „Tak pojmi za ženu každou jinou, já o tebe nestojím.“ „Velká chyba, Thessaio. Jsem nejsilnějším válečníkem Severní země a až budu náčelníkem, spojím všechny velké i malé kmeny a za pomoci Diamantu moci, vystavím civilizaci, jež přetrvá celé věky. A ty budeš nakonec stát po mém boku.“ „Hezký sen. Povíš mi i další nebo se mohu jít věnovat něčemu zajímavějšímu?“ řekla Thessaia a na odpověď nečekala. „Není to sen!“ křikl za ní Wurn.
 
 „Nesnáším ho!“ stěžovala si Thessaia své rusovlasé přítelkyni. „Je to hlupák. Ale je ho kus.“ „Dinah!“ „Ale je to hlupák. Ty nebereme.“ „Vidíš ho? Jak si tady vykračuje? Jako by mu všechno patřilo. Měla bych mu znovu zlomit nos.“ Kamarádky se na sebe podívaly a začaly se smát.

 Sedm mocných druidů se shromáždilo u velkého ohně a Hrenek v rukou svíral Diamant moci.
„Je moudré svěřovat Diamant právě jemu? Vždyť je to šílenec.“ ptala se Thessaii Dinah. „Není to šílenec, je jen…pomatený.“ „Když myslíš.“
 Druidové obstoupili Diamant moci a všichni se dotýkali jeho lesklých ploch. Zavřeli oči a započali mumlání v prastarém jazyce. Hlasitost stále zvyšovali, až skoro křičeli z plných plic. Dlouho dobu se nic nedělo, a pak náhle, jako když oblohou prolétnou první ranní paprsky nebo, když klidná nebesa pročísne blesk, vyšlehl z Diamantu moci oslňující záblesk. Všichni si museli zakrýt oči, aby je zášleh jasného světla nadobro neoslepil.
 Diamant moci se vrátil do svého původního nezářícího stavu. Nic. Nikdo nepociťoval žádnou změnu. „Zadařilo se?“ ptal Thessar. Druidové se na sebe podívali a jednotně odpověděli: „Myslíme, že ano.“ „Teď jen musíme počkat na změnu.“ dodal Hrenek. „A ještě si musíme počkat na ostružiny. Mám rád ostružiny. Těším se, až se jimi znovu obsypou keře a já si jimi nacpu ústa. Nemáte někdo ostružinovou marmeládu?“ ptal se bláznivý druid Hrenek. Všichni přítomní se na sebe pochybovačně podívali a ti, jenž znali Hrenka, se začali smát.