Cizí krev - Kapitola XLI.

                                                      XLI.

Temnotu vystřídalo matné světlo. Oči hleděly na strop s obložením z bílého mramoru. V tom si jedinec uvědomil, že postel, na které leží, je až příliš měkká a je v ní příšerné horko. A tu, se mu začaly vracet vzpomínky. „Bitva! Byla tu bitva! Jak dopadla?“ ptal se sám sebe ležící muž. Vedle něj se cosi pohnulo. Na židli vedle postele seděl jiný muž. Tvář měl porostlou strništěm černých vousů a podřimoval. „Znám ho.“ uvědomil si ležící.
 „Tak ses přece probral.“ podivil se někdo jiný. Dlouhovlasý muž, s pronikavýma zelenýma očima, která pozorovala ležícího, přistoupil blíž. „Je mi povědomý.“ uvědomoval si muž v posteli a pokoušel se posadit. „Dalo to zabrat, dát tě do pořádku.“ oznámil muž, kterého, mysl nebyla schopna si zařadit.
 Sedící se probudil. „Žiješ!“ zajásal. „Ty žiješ!“ Jeho tvář se rozzářila, a v tom okamžiku se vzpomínky vrátily. „Dean.“ „Garrette! Jsem tak rád, že jsi v pořádku.“ radoval se Dean. „A co jsi čekal? Na mě si přece jen tak nějaký démon nepřijde.“ zavtipkoval Garrett, který si už na vše vzpomněl. Dean i druhý muž se zasmáli. Byl to Moreath.
 „Dokázal jsi vskutku nemožné.“ řekl Moreath. „Ale v boji s mečem jsi příšerný.“ Garrett se pousmál a opáčil: „Na Horblara to stačilo. Doufám, že je opravdu po něm. Moc si toho totiž nevybavuji.“ „Ano, je! Zvítězili jsme!“ vyhrkl Dean. „Jak říká Dean. Bitva byla vyhrána a Horblar byl zničen.“ přitakal Moreath.
 Garrett se vyhrabal z postele. „Co děláš? Nevstávej!“ napomínal jej Dean. Bez úspěchu. Garrett se postavil na nohy. V břiše mu lehce zaškubalo. Vyhrnul si dlouhou bílou košili a zahleděl se na své tělo. Tenká bělounká jizva se mu táhla přes břišní svaly. „Jak se vám tohle povedlo? Myslel jsem, že nepřežiji.“ ptal se udivený Garrett. „Říkal jsem, že to dalo práci tě uzdravit.“ zopakoval elfský velitel gryfích jezdců. „Děkuji.“ hlesl Garrett a posadil se na okraj postele. „A co ostatní?“ ptal se vzápětí. Moreath svěsil hlavu a odpověděl: „Mnozí padli a s nimi i velký Treveniel Moudrý. Myslím, že jsi znal i Udinelona.“ Dean smutně pokýval hlavou. Garrett si povzdechl.
 Náhle se do místnosti přiřítili další jedinci. „Tak coo? Ještě chrápe?“ ptal se hlasitý trpaslík zpitý pod obraz. O něj se opíral skřet a zadržoval zvracení. „Grube! Krumlore!“ vykřikl Garrett. To už mezi skřeta a trpaslíka padl opilý Morlen. Varlyen, který jej následoval, se mu pokoušel pomoci vstát. „Přátelé!“ „Je vzhůru!“ zajásali současně čtyři příchozí. „Ty hovado, tys nám teda dal!“ rozkřikl se Krumlor a zapotácel se. „Vždyť…“ škytnul Grub. „Vždyť víš, že to blázen.“
 Všichni se začali objímat a poplácávat se. „Hej, Garrette! Společně s Grubem jsme porazili Anderelskýho náčelníka i s tou jeho přerostlou krávou.“ chlubil se Krumlor. Grub pokyvoval a funěl u toho. „A jak dlouho jsem byl vlastně mimo?“ ptal se Garrett. „Několik dní, Garrette.“ vmísil se Moreath. „Nebo, jak tě nyní nazývají elfové, Arethdire.“ „Arethdir? Co to znamená?“ „Do běžné řeči by se to dalo přeložit asi jako První smrt.“ vysvětlil elf. „To se mi docela líbí.“ usmál se Garrett.

 Když se přátelé rozešli, Garrett znovu usnul. Stále byl vyčerpaný. Druhého dne se umyl, oblékl a vyrazil za přáteli na snídani. Malý obtloustlý muž s krátkou hůlkou jej provedl zámkem, v němž bylo takřka vše pozlacené. Všechno to zlato Garretta až oslepovalo. Mužík vypadal, že se ho trochu bojí. A jedné Garrettově části, se to líbilo.
 Usazen v pohodlné židli, Garrett hodoval u velkolepého stolu, postaveného v královských zahradách. Slunce svítilo a jeho životadárné paprsky hřály, jako krbový ohníček.
 Král Ferglar II. povstal a pronesl: „Zvítězili jsme, přátelé. Navzdory všem neshodám a obtížím se nám to povedlo. Horblar byl zničen a je mi nesmírnou ctí, sedět tu po boku muže, jenž tento, pro mnohé nemožný skutek, vykonal.“ Král pozvedl číši a pokračoval: „Připijme Garrettovi a všem padlím. Na oslavy našeho velkolepého vítězství nechám uspořádat turnaj a budeme se bavit a pít. Na zdraví!“ A všichni si připíjeli, až se víno rozlévalo. Král Urweniel seděl v opačném čele stolu naproti druhému králi. Pokynul číší Garrettovi a významně pokýval hlavou.
 Grub a Krumlor se chechtali a častovali se, v dobrém duchu, urážkami. U stolu bylo usazeno asi na padesát hostů, přičemž Garrett poznával jen málo z nich. Moreath Arthiel, elfský mág Ereathiol, Morlen a Varlyen. Několik lidských čarodějů, které Garrett rozeznával jen podle jejich ošacení. Bohatí lordi a jejich chotě v honosných róbách.
 „Teď už jen zjistit, kde Horblar drží Emeryho a můžeme se vrátit domů.“ šeptl Garrettovi Dean. „Přesně tak.“ souhlasil Garrett a vzpomněl si na Thessaiu. Myšlenkami zabloudil do vzpomínek a rozhovorů s krásnou zaříkávačkou. Chyběla mu. Diamant moci k porážce Horblara nepotřebovali. Její cíl byl skutečně ušlechtilejší. „Děje se něco?“ ptal se Dean. „Ne, jen jsem si na někoho vzpomněl.“ odpověděl Garrett a začali si s přítelem povídat o jejich dobrodružstvích.

 Toho dne se mnozí opili a služebníci nestačili sklízet ze stolu a přinášet stále nové a nové pokrmy. Grub s Krumlorem se, k udivení všech, přátelsky objímali a vyprávěli si nechutné historky z jejich životů. Nevšímali si u toho znechucených pohledů šlechtických dam. Lord Brylon poplácal Gruba po zádech a něco mu pošeptal. Svalnatý lord si z bojů odnesl další šrám na tváři.
 Dean spokojeně seděl ve své židli a se šťastným úsměvem pozoroval slavící lordy. Vermethilion usazený po jeho pravici vypadal až nepřirozeně klidný. Avšak stále byl opásán svojí dýkou. „Vždy připraven na nepříjemnosti.“ pomyslel si Dean.
 „Arethdir! Arethdir! Arethdir!“ začali skandovat elfové. A již opilý Garrett se s nimi objímal a zdravil. Dean sledoval svého přítele a jen náhodou si povšiml nesouhlasného výrazu ve Ferglarově tváři. Jakpak by ne. Oba Cizí krve se přátelili s elfy a k rozhovoru s ním nebo jeho lordy se uchylovali jen výjimečně.
 Malý princ Reglar, s chutí po vyprávěních o bitvě, naslouchal lordu Dohrenovi a z jeho tváře bylo možné vyčíst uchvácení. Tlustý lord Chvinek zvracel v křoví a otíral si ústa sametovým rukávem. „A tohle je královský správce pokladny.“ zasmál se Iathiol. „Věřil bys tomu?“ „Všechno v tomhle městě je podivné.“ pokrčil rameny Dean. „Jak je na tom Ereathiol? Nevypadá, že by se příliš bavil a moc toho za poslední dny nenamluvil.“ ptal se Dean. „Smrt Treveniela Moudrého jej, jako nás všechny, velice zarmoutila. V mládí s ním studoval magii a byl to právě Treveniel, kdo mu dopomohl stát se gryfím jezdcem. To, že mu v jeho poslední bitvě zachránil život, nepřispívá jeho psychickému stavu.“ odpověděl Iathiol s povzdechem.

 Oslavy skončily pozdě v noci a Garrett opět hleděl na mramorový strop. Ležel v měkké posteli a její přílišná měkkost mu nyní vůbec nevadila. Byl rád, že udržel obsah svého žaludku. „Thessaio.“ vydechl se smutným výrazem ve tváři a usnul.