Fénixova šance Kap.1: Samozvanec

Kapitola 1: Samozvanec

 

Tkalcovská ulice, Londýn, o 16 měsíců později…

Stál u okna a zachmuřeně hleděl na poloprázdnou ulici. Byla to poměrně ošklivá a chudá čtvrť. Taková ta kam normální člověk běžně nepřijde ze strachu, že by mohl být okraden, či ještě něco horšího. Severus Snape tady ale kdysi býval doma a proto si tohle místo nyní vybral jako ideální úkryt. Nikdo by ho tu nehledal. Pro většinu lidí byl mrtvý a přesně tak to chtěl. Stejně by nevěděl, jak se vrátit. Potter sice využil jeho vzpomínek k tomu, aby očistil jeho jméno. Všude v novinách si tak mohl přečíst o tom, že on Severus Snape sehrál ve válce důležitou roli dvojitého agenta, která nakonec přispěla k Voldemortově porážce. To však na věci nic neměnilo. Měl v té Chroptící chýši zemřít. Ten bláznivý pták ho ale zachránil, navzdory jeho vlastnímu přesvědčení, že si to nezasloužil. Jeho jméno bylo zlé a mělo zemřít s ním. Udělal příliš mnoho věcí, které nelze odčinit. Měl na rukou krev. Už navždy.

V tu chvíli se ze svého bidýlka ozval Fawkes, jakoby věděl, že o něm přemýšlí. Jelikož Brumbál byl mrtvý, zůstával nyní u něj. Ne že by to tak Severus chtěl. Ten pták mu prostě nedal na výběr.

S hlubokým povzdechem se otočil a nasypal krmení do korýtka připevněnému k bidýlku. „Už si spokojený?“ řekl nerudně.

Chvíli nerozhodně stál, jakoby přemýšlel, zda tomu ptákovi ještě něco říct. Nakonec jen pokrčil rameny, vytáhl z kapsy malou lahvičku s mnoholičným lektvarem a vypil celý její obsah. Po chvíli sundal z věšáku svůj hábit a už v podobě krátkovlasého ošuntěle vypadajícího muže vyšel ven. Nejprve zkontroloval okolí, zda ho někdo neuvidí při přemístění. Dům byl samozřejmě začarovaný tak, aby vypadal opuštěně. Nic nesmělo nasvědčovat tomu, že v něm někdo bydlí.

Na protější straně ulice právě procházelo několik mudlů. Nikam nespěchali, užívali si pěkného počasí, které jakoby popíralo skutečnost, že dávno přišel podzim. Když konečně zašli za roh, mohl se Severus přemístit.

 

*****

 

Greenwich, Londýn…

 

Severus trpělivě vyčkával v úkrytu mezi stromy a pozoroval dům Thorfinna Rowlea. Tahle čtvrť byla mnohem přívětivější, než ta, ve které se nacházela Tkalcovská ulice. On tady ovšem nebyl proto, aby obdivoval krásy města. Čekal tady na posledního ze smrtijedů, kteří po válce utekli a které dokázal najít. Naposledy to byl Rabastan a s ním si to opravdu užil. Na malý okamžik ho dokonce zatoužil zabít, ale nakonec se ovládl. Tohle on nedělal. Jeho prioritou bylo je pouze anonymně předat bystrozorům, aby neunikli spravedlnosti. Stal se takovým samozvancem, jak to nazval Denní věštec. Vlastně ani nevěděl, proč to dělá. Měl prostě pocit, že by to někdo udělat měl. Na svobodě zůstat nemohli, bystrozoři měli dost starostí s nastolováním pořádku po válce a on nic jiného na práci stejně neměl.

Tentokrát tady ale čekal dlouho. Trvalo skoro 3 hodiny, než Thorfinna konečně zahlédl, jak se vrací domů. Severus se na něj přilepil, aby se v jeho závěsu dostal až do domu. Díky dokonalému zastíracímu kouzlu ho nebylo vůbec vidět a díky létům špiónské praxe ani slyšet. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Severus na nic nečekal. Zrušil své zastření a snadno Thorfinna odzbrojil pomocí Expelliarmus. 

„Kdo sakra jste?“ vykřikl bývalý smrtijed a překvapeně zíral na svou hůlku v Severusově ruce. Bez ní byl nic a nenadálý útok od muže, který působil spíš jako bezdomovec, než kouzelník, ho vykolejil.

„Mé jméno není podstatné, ale v novinách mě nazývají samozvancem. Daleko podstatnější je, kdo jsi ty.“

„Nechte mě být! Nic jsem neudělal!“

„Skutečně? A co třeba ta rodina, kterou jsi zabil společně s Luciusem? Nebo ty unesené děti co jsi umučil Crutiem, abys pobavil Pána zla? Mám pokračovat, nebo už si vzpomínáš?“ dokončil mrazivě Severus a dvěma kroky se dostal do těsné blízkosti vyděšeného muže. Ten se teď krčil u kuchyňské linky a nejspíš si uvědomoval, že se právě ocitl v dokonalé pasti. Neměl kudy utéct. Hrot černé hůlky se mu nepříjemně přitiskl ke krku.

 Severus Snape měl samozřejmě také na svědomí mnoho podobných útoků, ale vždy se snažil, aby ti lidé zbytečně netrpěli. Nikdy nebyl jako Thorfinn Rowle a Lucius Malfoy, kteří mučili děti pro zábavu, znásilňovali ženy před jejich manžely těsně před tím, než je zabili. Ne, tohle nedělal.

„Jak to můžete vědět? A proč si myslíte, že máte jako právo mě soudit?“ Thorfinn se pokusil dostat z dosahu hůlky a Severus ho nechal. Stejně nemohl utéct.

„Příliš mnoho otázek, řekl bych. Nejsi v pozici, aby ses mohl ptát Thorfinne.“ Řekl klidným, ale nebezpečným hlasem. Takový tón nepoužíval dokonce ani na studenty, když chtěl, aby se ho báli.

„Nechte mě prosím, už nic z toho nikdy neudělám. Přísahám!“

„To budeš moci říct bystrozorům až si pro tebe přijdou. Ještě předtím ale…“ Severus opět pozvedl hůlku. „Crutio!“

Chvíli pozoroval, jak se Thorfinn Rowle svíjí bolestí pod náporem nepromíjitelné, než znovu promluvil.

„Pořád ti to připadá zábavné? Skutečně bylo nutné, aby takhle trpěli? Zabíjení je jedna věc, ale ta vaše hra byla zbytečná krutost. Nejste o nic lepší, než Pán zla, jak ty tak Lucius. Řekneš mi, kde ho najdu?“ Zkusil se zeptat a přitom sklonil hůlku, aby muži na podlaze umožnil promluvit.

„Já nevím kde je! Nejsem už v kontaktu s nikým z věrných. Skrývají se.“ Jeho hlas byl tak zastřený bolestí, že mu skoro nešlo rozumět.

„Moc toho teda nevydržíš, ale věřím ti.“ Poznamenal Severus a následně použil několik dalších kouzel, aby připravil bystrozorům malý dárek. Nejprve Thorfinna spoutal, pak mu ještě stáhl kalhoty a nakonec ho pověsil do vzduchu hlavou dolů stejně, jako to na něj tenkrát zkoušeli pobertové.

„Tak a teď tady pěkně počkáš na bystrozory. Nikam nechoď.“ Upozornil muže vtipně a se spokojeným výrazem z domu odešel, aniž by se tentokrát obtěžoval se zastíracím kouzlem. Ještě se naposledy otočil, aby přejel pohledem nízký patrový elegantní domek a pak už se vydal splnit poslední část svého plánu. Musel dát anonymní tip na ústředí bystrozorů. Měl nejvyšší čas, jelikož mnoholičný lektvar pomalu přestával působit.

 

O několik chvil později už zase ukrytý na tom samém místě, akorát ve své vlastní podobě, pozoroval bystrozory, jak se shromažďují před domem. Byl mezi nimi i Harry Potter. Už nevypadal jako chlapec, byl z něj přitažlivý mladý muž. Dokonce ani vlasy už neměl tak neposlušně rozježené jak si Severus pamatoval. Pokaždé když ho viděl, si až bolestně uvědomoval, jak hodně se podobá svým rodičům. Vlasy a obličejové rysy měl stejné jako James, ale oči, ty zdědil po matce.

Severus mírně zatřásl hlavou, aby zahnal vzpomínky na Lily, a zaposlouchal se do rozhovoru na druhé straně ulice.

„Nejspíš to bude zase práce toho samozvance, jsem zvědavý, kdo to bude tentokrát.“ Říkal právě Kingsley Pastorek, jenomže na Harrym bylo vidět, že ho nevnímá. Díval se zamyšleně přímo ke stromům, kde se Severus ukrýval. Na prsou se mu přitom leskl odznak bystrozora v zácviku.

Severusovi se na okamžik zdálo, že ten mladík něco tuší. Ať už to tak ale skutečně bylo, či nikoli, neměl možnost cokoli podniknout, protože ho v tu chvíli naštěstí vyrušil další z jeho kolegů.

„Tak pojďme dovnitř, nerad bych se tady zdržoval déle, než je nutné. Za chvíli nám končí směna.“ Ten muž byl Severusovi povědomý. Vypadal jako Sturgis Tobolka, kterého tenkrát zavřeli do Azkabanu pro podezření, že se snažil vniknout na odbor záhad. Byl ale pod Imperiem, takže jeho jméno po válce očistili. Teď z něj byl zjevně bystrozor.

Harry se po jeho slovech rychle obrátil a vydal se za svými kolegy. A právě té chvíle Severus využil, aby zmizel. Nebylo bezpečné tady déle zůstávat, už tak poměrně dost riskoval, když se tu výjimečně rozhodl zdržet. Byla to chyba a on teď mohl jedině doufat, že ho kvůli ní neodhalí.