Fénixova šance Kap. 2: Povědomá magie

Kapitola 2: Povědomá magie

 

Dům Thorfinna Rowlea, Greenwich, Londýn…

 

Poprvé od doby, co se objevil samozvanec, se Harrymu zdálo, že na místě činu stále cítí jeho přítomnost. Nejpodivnější na celé věci bylo, že mu jeho magie připadala povědomá. Jako by ji kdysi znal. Ten pocit byl ale tak neurčitý, že se o něm svým kolegům raději ani nezmínil. Na Sturgisův pokyn se prostě otočil a rychlým krokem zamířil do domu, kde se měl podle anonymního tipu nacházet spoutaný smrtijed.

Prošel chodbou do nevelké kuchyně, jejíž zařízení ho překvapilo svou elegancí a jednoduchostí. Nejspíš byste tu nenašli žádné zbytečné předměty, na které by se pouze prášilo. Celá místnost díky tomu působila velice světlým, vzdušným a praktickým dojmem. Jediné co celkový dojem narušovalo, byl polonahý muž visící vzhůru nohama uprostřed místnosti.

„Je to Thorfinn Rowle,“ potvrdil jejich podezření Kingsley, zatímco prováděl základní diagnostická kouzla. „A podle všeho je v pořádku až na slabší následky kletby Crutiatus, takže to vypadá na obvyklou práci samozvance.“

„Tentokrát použil Levicorpus. Zajímavé, znal jsem člověka, který to kouzlo vyvinul,“ poznamenal zamyšleně Harry. Mohl by to být…? Nesmysl, ten je přece mrtvý. Raději tu myšlenku zapudil dřív, než se v něm stihla skutečně usídlit.

„Můžu už ho dát dolů?“ zeptal se místo toho svého nadřízeného.

„Jistě tady už nic nového neobjevíme, je to stejné jako vždy,“ odpověděl mu Kingsley s povzdechem a tak Harry s hůlkou namířenou na Thorfinna použil příslušnou protikletbu. Jednalo se o neverbální zaklínadlo, takže i jeho Liberacorpus bylo provedeno bez inkantace.

„Stejně by mě zajímalo, kdo si vlastně myslí, že může dělat práci za nás,“ poznamenal zamyšleně Sturgis, zatímco zajišťoval muže nyní už ležícího na zemi, pro přemístění do vazby. Stále nemohl mluvit a nikdo z přítomných neměl v plánu na tom cokoli měnit. Stejně by jim nic nového neřekl. Samozvanec jistě zase použil mnoholičný lektvar, aby se ujistil, že neprozradí jeho identitu. Dělal to tak vždycky a neexistoval důvod, proč by tomu tentokrát mělo být jinak. Kromě toho Harry věděl, že později během výslechu pod veritasérem Thorfinn Rowle svou šanci dostane.

„Nevím, jestli se to vůbec někdy dozvíme. Je chytrý a mi máme dost jiných starostí. Ať je to, kdo chce, vlastně nedělá nic zas tak špatného. Takže pánové, dopravte tady našeho přítele do vazby a pak můžete jít domů. Vyslechneme ho zítra,“  uzavřel celou věc Kingsley a Harry neprotestoval, i když měl na celou věc jiný názor. Stejně jako Sturgis byl zvědavý, o koho se jedná. Pořád měl totiž takový neodbytný pocit, že ho zná. Aby se bystrozor v zácviku otevřeně postavil proti veliteli týmu jen na základě pocitu, ovšem nebylo rozumné. Alespoň prozatím.

 

*****

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

 

„Jsem doma miláčku!“ zavolal Harry na svou ženu, jakmile se vrátil z práce. Sundal bystrozorský hábit, došel k ní a jako obvykle ji políbil na přivítanou.

„Jdeš akorát včas k večeři,“ pokynula mu Ginny ke stolu a přitom se na něj usmívala. Vzali se hned poté, co oba úspěšně složili OVCE a byla to velká sláva. Pro Harryho bylo sice trochu zvláštní chodit do stejného ročníku jako jeho o rok mladší snoubenka, ale za příležitost dokončit poslední ročník byl McGonagallové vděčný.

Nyní z něj byl začínající bystrozor a Ginny pracovala jako ošetřovatelka u Sv. Munga s velkými ambicemi stát se lékouzelnicí. Uměla být opravdu cílevědomá a Harry jí věřil, že to zvládne.

Bydleli ve zrekonstruovaném domě po Siriusovi, který se pod jejím vedením doslova změnil k nepoznání. Dříve tajemný zatuchlý dům nyní připomínal velké vzdušné sídlo s elegantním vybavením. Všechno bylo laděné do krémové a hnědé barvy přesně jak to měla Ginny ráda. Harry jí v tom nechal volnou ruku a nelitoval. Opravdu se tu teď cítil jako doma.

„Je to výborné Ginny. Vaříš stejně dobře jako tvoje máma,“ pochválil ji, zatímco si společně pochutnávali na hovězím steaku v houbové omáčce. Podívala se na něj s lehkým ruměncem, který se na její tváři objevil pokaždé, když jí skládal poklony.

„Děkuju Harry. Raději mi řekni, jak ti to jde v práci?“

„Řekl bych, že dobře. Kingsley mě chválí. Ron má prý ale docela problémy.“ Harry pokrčil rameny. Jeho kamarád byl v jiném týmu a tak se většinou míjeli, ale při předávání směn člověk vždycky ledacos zaslechl. Jeho šéf, vedoucí druhého týmu Williamson měl obavy, že Ron nebude schopný zvládat nebezpečné situace s dostatečnou chladnokrevností. Harryho to docela překvapilo. Býval by čekal, že po té honbě za viteály bude Ron připravený. Že by se spletl?

„To chce čas, jemu vždycky chvíli trvá, než se něco naučí,“ uklidňovala ho Ginny.

„Snad máš pravdu. Našli jsme dalšího smrtijeda,“ změnil Harry téma, aby se dostal k tomu, o čem chtěl mluvit především.

„Zase samozvanec?“ zeptala se Ginny se zájmem a přitom upila ze svého brusinkového džusu.

„Hm, ale tentokrát je to jiné.“

„Řekneš mi o tom?“

Harry odložil příbor, napil se a pak své ženě vyložil události dnešního dne. Svěřil se dokonce i s pocitem, který mu ležel v žaludku od chvíle, kdy na místě ucítil onu povědomou magii. Měl pocit, že s Ginny může mluvit o čemkoli. Později si však nebyl jistý, jestli udělal dobře. To, co mu odpověděla, v něm totiž nakonec zanechalo ještě větší touhu přijít tomu na kloub.

„Harry, co když to není až takový nesmysl? Podle toho cos říkal si Snapea viděl zemřít, ale pravda je, že to nemůžeš vědět jistě. Neříkám, že to tak bylo, ale není možné, že ještě žil, když jste s Hermionou opouštěli chroptící chýši?“

„Já nevím Ginny, nedokážu si představit, jak by něco takového vůbec mohl přežít. Nepřipadá mi to moc pravděpodobné. A i kdyby náhodou ano, proč by něco takového dělal a ještě tajně? Ne myslím, že to nebude on,“ zavrtěl Harry odmítavě hlavou, ale sám si nebyl jistý, koho tím chce vlastně přesvědčit. Ginny mezitím vstala, odlevitovala špinavé nádobí do dřezu, kde se pomocí kouzel začalo umývat.

„Ale stejně si myslím, že bys měl zjistit kdo to je. Vzhledem k tomu, že si tam cítil povědomou magii, to bude někdo, koho znáš,“ nadhodila a přitom se mu posadila na klín. Harry ji objal kolem pasu. Druhou rukou se začal bezmyšlenkovitě probírat jejími dlouhými zrzavými vlasy.

„Nikdy předtím se mi to nestalo, takže toho o té schopnosti moc nevím. A nevím ani, jestli můžu něco dělat. Kingsley to odmítá řešit, takže buď se do toho pustím sám, nebo zkusím přesvědčit Sturgise. Každopádně to ale nebude oficiální, alespoň zatím,“ uzavřel tohle téma Harry. Rozhodl se, že na to prozatím nebude myslet. Jak se říká, ráno je moudřejší večera.

Nějakou dobu si pak ještě povídali o Ginny a její práci u Munga, která jí zatím neskutečně naplňovala, než se společně přesunuli do ložnice. Bylo už pozdě a oba ráno zase vstávali do práce.

 

Jeho předsevzetí, že na to nebude myslet, ovšem moc dlouho nevydrželo. Ještě té noci se mu o tom totiž zdálo. Přesněji řečeno zdálo se mu o Snapeovi. Byl zase v pátém ročníku, chodil za ním na ty příšerné hodiny nitrobrany a zase měl před očima jeho vzpomínky. Hlavně jedna se mu neustále točila před očima jako na řetízkovém kolotoči. Pořád a pořád dokola. Mysl se mu zřejmě snažila připomenout, kde poprvé viděl kouzlo Levicorpus. Jakoby se na něco takového dalo zapomenout. Jakoby ho právě tahle vzpomínka nestrašila ještě dlouho potom.

Když už začalo být točení nesnesitelné a záblesky obrazů se proměnili v neurčitou rozmazanou šmouhu, se Harry konečně probudil.

 

Poznámka autorky: „Nebudu zde znovu popisovat scénu, která již jednou byla popsána. Čtenář znalý kánonu jistě ví, kterou myslím a co se Harrymu vlastně zdálo. Přesvědčí ho však takový sen, aby se tím začal zabývat, nebo to Harry raději nechá být? Přesvědčil by vás?