Fénixova šance Kap. 4: Na skok v Bradavicích

Kapitola 4: Na skok v Bradavicích

 

Dostat se do Bradavic pro Harryho nepředstavovalo žádný problém. Už když odsud po složení OVCE odcházel, mu ředitelka Mcgonagallová dala najevo, že tu bude vždy vítán.  Nyní seděl v ředitelně, pomalu upíjel jasmínový čaj a rozhlížel se. Vypadalo to tu jinak. Místo chaoticky rozmístěných magických předmětů a mísy sladkostí na stole, které si Harry pamatoval, tady panoval přísný pořádek, kde každý předmět měl své místo.

Oči mu zabloudili k Brumbálově portrétu. Bývalý ředitel vypadal, jakoby spal, přesto Harry tušil, že velmi dobře ví o všem, co se tu děje. Náhle ho přepadl skoro až nepopsatelný smutek a mysl zaplavily samé protichůdné pocity. Na jednu stranu velmi litoval jeho smrti, ty laskavé pomněnkové oči mu scházely. Naproti tomu ale Harry cítil vztek, když si uvědomil, jak hluboko sahaly Brumbálovi intriky. Hlavou se mu honilo tisíce otázek, ale žádná z nich nebyla důležitá, protože se všechny týkaly minulosti a tu je někdy lepší nechat spát.

„Jak se vám daří u bystrozorů Harry?“ zeptala se Minerva, čímž ho vytrhla ze zamyšlení. Harry k ní obrátil svůj pohled a přinutil se usmát.

„Musím říct, že dobře paní profesorko, jenom mně překvapilo kolik je v tom byrokracie. Myslím, že Ginny to má v tomhle ohledu lepší.“

„Řekla bych, že všude je něco. Ale prosím, říkejte mi Minervo, už nejsem vaše profesorka,“ trochu se usmála a Harry si uvědomil, že i ona dokáže vypadat mile a laskavě pokud chce.

„Tak dobře Minervo. A co je nového tady, v Bradavicích?“ zeptal se a žena naproti němu pokrčila rameny, zatímco zvolna upíjela ze svého šálku.

„Hermiona Grangerová nastoupila na místo profesorky Burbageové a učí studium mudlů, ale to asi víte. Prokletí profesorů Obrany proti černé magii stále trvá a kolega Křiklan odešel prý už definitivně do důchodu. Na jeho místo jsem přijala Marylin Kelleyovou. Pochybuji, že ji budete znát, její jméno je významné hlavně na poli výzkumu, ale coby profesorka Lektvarů si zatím také vede dobře.“ 

O Hermioně Harry opravdu věděl. Původně učit nechtěla, ale přijala tohle místo po ošklivém rozchodu s Ronem. S Ginny se jim tenkrát pokoušeli pomoct, ale jejich vztah neměl budoucnost. Ti dva k sobě prostě nepatřili, nyní už to věděl.

„O Hermioně vím ano. Rád bych se teď ale zeptal, co víte o schopnosti vycítit magii? Nedávno jsem totiž na místě činu registroval magii, která mi byla povědomá, a to se nikdy předtím nestalo. Proto jsem vlastně přišel, potřebuji najít Snapeovu starou učebnici,“ vychrlil ze sebe Harry dřív, než to mohli zamluvit něčím jiným.

„Myslím Harry, že jste tu schopnost měl vždy, jen byla skrytá, neuvědomoval jste si ji. Obvykle se začíná projevovat až v dospělosti, když se vaše vlastní magie ustálí. Mohu se zeptat, k čemu tu učebnici potřebujete?“

Tak to by ledacos vysvětlovalo. Pomyslel si Harry, ale nahlas neřekl nic. Předběhl ho totiž Brumbál, který se ze svého portrétu náhle zapojil do rozhovoru, čímž v podstatě smetl ze stolu právě položenou otázku.

„Takže ty si tedy myslíš, že by Severus mohl být naživu. Zajímavé.“

Harry nedokázal odpovědět, jen na něj konsternovaně zíral. Co to mělo znamenat? Nic jsem přece neřekl.

 

*****

 

Brumbálova slova mu zněla v hlavě, ještě když formuloval své přání pro komnatu nejvyšší potřeby a následně pak uvnitř nalezl kýženou učebnici. Byla sice trochu poznamenaná ohněm, ale ne zničená a text uvnitř se dal v pohodě přečíst.

Harry se na chvíli posadil do křesla, které se tady objevilo, a začal v knize zvědavě listovat. Ten symbol našel úplně na konci a zcela jasně nebyl vytištěný, nýbrž nakreslený ručně. Nic dalšího u něj nebylo, ale Harry si přeci jen uvědomil něco zvláštního. Ta učebnice vyzařovala tu samou magii, kterou cítil před domem Thorfinna Rowlea, i když mnohem slaběji. Bylo to jen velmi těžko rozpoznatelné, ale byl si jistý, stejně jako si byl zcela jistý tím, co to znamená. Ginny i Brumbál měli pravdu. Tím samozvancem je Severus Snape. Harryho to poznání zasáhlo jako blesk z čistého nebe.

Očekávaná úleva z toho, že zná pravdu, se ovšem nedostavila. Místo toho se mu v hlavě vyrojilo tolik otázek, že nebyl daleko od toho, aby svého vynaloženého úsilí začal litovat. Jak je možné, že to Snape přežil? Proč si pro Merlina hraje na samozvance a co s tím já teď budu dělat? Mám si to nechat pro sebe a předstírat, že jsem nic nezjistil, nebo s tím mám vyjít na světlo? Co měla znamenat ta Brumbálova slova?

Harryho náhle přepadlo tak silné podezření, že se mu až zvedl žaludek. Bylo možné, aby o tom Brumbál věděl? Co když byl i tohle celou dobu jeho plán, další intrika?

O chvíli později už se celý bez dechu řítil chodbami s učebnicí pod paží. Jak nedával pozor na cestu, samozřejmě do kohosi vrazil. Začal se překotně omlouvat. Vzhlédl a jeho oči se setkaly se známým obličejem. Byla to Hermiona. Vypadala jinak, než si ji pamatoval, tak nějak vážněji. Vlasy měla svázané do přísného drdolu a brýle jí dodávaly profesorský autoritativní výraz, přesto jí to slušelo.

„Hermiono, moc rád tě vidím. Jak se daří?“ zeptal se značně udýchaný Harry.

„Musím říct, že dobře. Jsem ráda, že jsem to místo přijala. I když jsem to nečekala, dá se říct, že jsem se tu našla. A co tady děláš ty? Proč máš tu učebnici?“ Hlas jí o oktávu poskočil, jak získal zmatený a mírně rozhořčený podtón. Aby také ne, byla to ona, kdo tenkrát chtěl, aby se jí zbavil.

„Potřebuju jí kvůli práci, což mi připomíná, mohla bys mi říct heslo do ředitelny? Minerva je na obědě a já bych rád ještě mluvil s Brumbálem.“ Její výraz teď přešel ze zmateného do pochybovačného, jako by si nebyla jistá, jestli to může udělat.

„Piertotum Locomotor,“ rozhodla se nakonec.

„Děkuju moc, vyřiď prosím Minervě, že už mám, co jsem hledal. Nevím, jestli jí ještě zastihnu. A abych nezapomněl, musíš k nám někdy přijít na večeři, Ginny tě moc ráda uvidí,“ řekl ještě chvatně Harry a už běžel dál.

 

*****

 

„Věděl jste to, že jo! Celou dobu jste to plánoval!“ rozkřičel se Harry na portrét, aniž by se obtěžoval zjistit, jestli je opravdu sám. Naštěstí tu nikdo nebyl. Lomcoval s ním vztek a byl rozhodnutý přinutit Brumbála, aby se přiznal.

„Nejsem si jistý, že vím, o čem mluvíš, chlapče,“ ozvalo se z portrétu naprosto klidně, jakoby nic na tomto světě nemohlo bývalého ředitele rozhodit.

„A já myslím, že víte. Řekněte mi, jak jste to udělal, jak to mohl Snape přežít?“

„Proč se domníváš, že jsem něco udělal? Severus měl vždy talent na to vyváznout i z těch nejnebezpečnějších situací a nikdy mne k tomu nepotřeboval.“

„Jistě tohle chápu, vzhledem k jeho roli to bylo nutné, ale jak mohl přežít kousnutí od Nagini? To nedává smysl, profesore,“ povzdechl si Harry. Teď už nekřičel, jeho rozjitřené emoce se trochu uklidnily pod pohledem laskavých pomněnkových očí.

„Myslím Harry, že i kdybych to věděl, což neříkám, nemohu ti to prozradit. Z mého světa není možné zasahovat do záležitostí živých. Taková už jsou pravidla. Běh času musí zůstat neporušen. Co kdyby ses vlivem toho, co jsem ti řekl, rozhodl jinak, než by tomu bylo, kdybych mlčel?“

Harry dlouho zvažoval odpověď. V tom co Brumbál říkal, totiž bylo těžké se vyznat.

„Tomu nerozumím, jak bych mohl změnit rozhodnutí, které jsem ještě neudělal?“

„Matoucí že? Nicméně ve výsledku na tom nezáleží. Náš úděl se tím nijak nezmění a rozhodnutí, která činíme, jsou pouze drobné střípky ve velkém běhu událostí. Čas si zkrátka běží podle svého, a mi se nesmíme pokoušet to měnit.“

Tak tohle Harrymu nepomohlo ani v nejmenším. Naopak ho z toho rozhovoru začínala bolet hlava. Pochopil, že Brumbál mu s jeho dilematem nijak nepomůže a že tady jen ztrácí čas.

„Já nechtěl nic měnit, jen se tomu snažím porozumět. Nevím totiž, co mám dělat,“ přiznal.

„S tím já ti nepomohu Harry, ale pokud se nemýlím, je u vás právě čas k obědu a s plným žaludkem se ti nad tím bude jistě přemýšlet lépe.“

 

Poznámka autorky: „Než se zeptáte, ano Minervino oblíbené kouzlo jsem jako heslo k ředitelně použila schválně. :D A Brumbál je jako obvykle jedna velká hádanka. Co byste řekli vy? Byla to od něj další intrika, nebo je v tom tentokrát nevinně?“