Fénixova šance Kap. 5: Dilema

Kapitola 5: Dilema

 

 

Tkalcovská ulice, Londýn…

 

V pošmurném podzimním Londýně zvolna přicházelo ráno. Zatímco Fawkes ještě stále klidně podřimoval na svém bidýlku, Severusova mysl byla neklidná. V noci toho moc nenaspal, jak zvažoval, kterou ze dvou šílených možností zvolit. Obě mu připadaly riskantní.

Celý předchozí den strávil tím, že se pokoušel analyzovat Dracův současný životní styl a kontakty. Zjistit, kam chodí, s kým se vídá, ale hlavně komu se svěřuje. Zdálo se, že jediná osoba, které nyní opravdu věří, je jeho snoubenka Alitea Legrange Rosseauová. Severus ji zahlédl už předtím v blízkosti jejich sídla. Byla to ta mladá žena s karamelovými vlasy. Podařilo se mu zjistit, že pochází ze staré francouzské kouzelnické rodiny a je velmi majetná. Prostě vznešená dáma. K Dracovi se hodila perfektně, jenomže pro Severuse to představovalo problém. Ona byla totiž zřejmě jediná, s kým by Draco mluvil o svém otci otevřeně. Ne že by Severus nedokázal napodobit její mluvu, už si od ní něco vyslechl, když ji včera tajně sledoval na setkání s kamarádkou. Daleko větší výzvu pro něj představovalo napodobit její celkové vystupování, výrazy tváře a to tak dokonale, aby Draco nepojal podezření. Vydávat se pomocí mnoholičného lektvaru za někoho opačného pohlaví, bylo velmi těžké samo o sobě. Tuhle ženu navíc Draco dobře znal, což situaci ještě víc komplikovalo a Severus si nedokázal představit, jak by to mohl dokázat. Navíc by musel Aliteu omráčit, aby měl jistotu, že se nevrátí domů ve chvíli, kdy bude v její podobě mluvit s Dracem. Při téhle představě se kysele ušklíbl.

Další varianta, kterou zvažoval, bylo vydávat se za nějakého bystrozora a přesvědčit Draca k oboustranně výhodné spolupráci. Bohužel ho ale nenapadalo, jak by se k některému dostal dost blízko, aby získal jeho vlas, ukradl průkaz a přitom nebyl zpozorován. Přesto mu to připadalo o něco méně riskantní, než Dracova snoubenka.

Zkrátka jedna možnost lepší, než druhá, obě velmi nejisté a znamenaly značné riziko odhalení. Jak se měl pro jednu z nich rozhodnout?

Tentokrát ho z úvah vytrhl nějaký zvuk z venku, a jelikož probudil i Fawkese, Severusovi nezbývalo nic jiného, než vstát a připravit oběma snídani. Fénix ho přitom zvědavě pozoroval, jakoby sám chtěl vědět, jak své dilema vyřeší.

„Asi si půjdu vyhlédnout nějakého bystrozora,“ řekl nakonec Severus, protože byl přesvědčený, že mu ten zatracený pták rozumí. Kromě toho tu stejně nebyl nikdo jiný, s kým by mohl mluvit. Občas si připadal tak osamělý.

V klidu dosnídal a nakonec se s povzdechem zvedl, aby se vydal na další nudnou sledovačku.

 

*****

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

 

 

Harry si připadal vyčerpaný. Nejen, že se stále ještě nerozhodl, co udělá, ještě k tomu měl za sebou náročnou noční směnu. Sturgisovi řekl, že v Bradavicích na nic nepřišel. Pokoušel se tak získat alespoň trochu času. Naštěstí se během noci k případu samozvanec kvůli démonům vůbec nedostali. Tentokrát se objevilo deset posedlých, tři z nich se bohužel nepodařilo včas zachránit a bystrozoři si čím dál tím víc uvědomovali, že se s tím musí něco udělat. Proto dostala denní služba za úkol propátrat všechny dostupné materiály o démonech, včetně konspiračních teorií a okultismu. Měli tak zkusit zjistit odkud se vzali a jak by se s nimi dalo bojovat. Harry byl rád, že to připadlo na Rona a ne na něj. Znamenalo to totiž nekonečné hodiny v knihách, což bytostně nesnášel. Přesto měl takové nepříjemné tušení, že se tomu stejně nevyhne. Podle něj neměli kolegové šanci, něco objevit tak rychle, zvlášť když se to nikomu nepodařilo do teď.

Obvykle mu po noční službě stačilo pár hodin spánku během dopoledne. Dnes spal ale výrazně déle. Probudil se až když se Ginny vrátila z návštěvy své matky.

„Tak jak bylo v doupěti?“ zeptal se Harry, který si zrovna v kuchyni vařil kávu na probrání.

„Normálka, mamka nám zase posílá nějaké koláče. Hrozně se nudí, jak nemá doma plno dětí,“ odpověděla Ginny se smíchem.

Společně se přesunuli do obývacího pokoje, aby ochutnali co jim paní Weasleyová upekla a Ginny se přitom začala vyptávat na Harryho výlet do Bradavic, jelikož se od té doby neviděli.

Harry si povzdechl: „Měla jsi pravdu. Nevím sice jak, ale Snape to přežil, to on je ten samozvanec.“

„Takže si tu učebnici našel.“

„Jo, je v ní rukou nakreslený ten samý symbol, který držel na místě Rookwooda a pořád je z ní cítit Snapeova magie. Sice hodně slabá, ale je tam. Minerva mi říkala, že jsem tu schopnost vycítit magii musel mít už předtím, akorát se plně projevila teprve teď. Nevyspělí kouzelníci si jí obvykle neuvědomují. Mají to v sobě, jen s tím zatím neumí pracovat.“ Harry mluvil tiše. Byl už unavený z toho, jak se mu to pořád dokola přehrávalo v hlavě jako nějaká pokažená gramofonová deska. Ginny si toho nejspíš všimla.

„Nemělo by se ti ulevit, teď když už znáš pravdu?“

„Možná mělo, ale já prostě nevím, co mám dělat Ginny. Mluvil jsem o tom dokonce s Brumbálem, tedy pokusil jsem se. Skončili jsme jako obvykle u hádanek a filozofických úvah. Sturgisovi jsem řekl, že jsem nic nezjistil. Nevím totiž, co se stane, když to oznámím. Velitel Gawain ho možná bude chtít zavřít, jenže já Snapeovi nechci způsobit problémy, ne po tom co jsem očistil jeho jméno. To by byl podraz.“

Harry jen nerad ukazoval bezradnost. Své ženě to přiznal jen proto, že mu mohla pomoct. Občas měla totiž až nebezpečně dobré nápady.

„To chápu, ale zajímalo by mě, proč to vůbec dělá? Nebylo by lepší prostě začít nový život někde, kde ho nikdo nezná?“

„O tom už jsem taky přemýšlel a říkám si, co když to nedokáže? Celý život trpěl za jednu chybu. Dělal, co musel ve snaze jí odčinit. Válčil s Voldemortem, ale i se svým svědomím. Co když to dělá pořád?“

Ginny chvíli vstřebávala jeho slova, ve tváři vepsaný soucit s mužem, který přišel v životě o všechno, a přesto mu nebylo souzeno důstojně odejít. Co v minulosti udělal, pro ni nyní nebylo podstatné. To Harry věděl a za to ji miloval. Byl to další důvod, proč věřil, že z ní jednou bude skvělá lékouzelnice.

„To je dost možné, je to jakoby se motal v kruhu. Harry já myslím, že dřív než cokoli uděláš, by sis měl napřed promluvit s ním. Dokážeš ho najít?“ podívala se na něj s nadějí a Harry v tu chvíli pochopil další věc.

„Ty mu chceš pomoct,“ řekl. Nebyla to otázka, spíš konstatování.

„Ty ne? Riskoval pro nás život Harry. Nevím sice, jak přežil, ale teď má šanci začít znovu a neměl by ji zahodit. Dlužíme mu to, alespoň tohle.“

A bylo to. Snadné jako sfouknutí čajové svíčky. Najednou Harry přesně věděl, co má udělat. Najde Severuse Snapea, zjistí, jak přežil a promluví si s ním. Potom se teprve rozhodne, jak to vyřeší v práci. Už teď mu ale něco říkalo, že ho nepráskne. Ginny měla totiž zase pravdu. Vděčili mu za hodně a jen Merlin ví, jestli takový dluh lze vůbec splatit. Pokud měl pravdu a Harry byl přesvědčen, že ji má, nebude snadné toho muže přesvědčit, že si zaslouží novou šanci. Přesto se o to chtěl pokusit.

„Souhlasím Ginny. Hned zítra si zjistím, kde Snapeovi žili a tam začnu. Najdu ho, jsem přece bystrozor,“ usmál se přesvědčivě a tím si vysloužil sladký koláčový polibek. Bylo tak snadné jí potěšit, pomyslel si Harry. Najednou si připadal volný a spokojený, jako by z něj spadla obrovská tíha. Přesně tak by se měl člověk ve svém domově cítit. Kromě Bradavic, kde mu takřka permanentně šlo o život, Harry nic podobného nikde nepoznal. Až teď.