Svět Aris: Kapitola III

Informační okénko: Život dobrodruha

Družiny dobrodruhů v říše lidí sloužili k mnoha účelům.
Jelikož říše se plně koncentrovala k boji s dragothy, neměla čas řešit problémy ve své zemi.
Loupeže, kolaborandi, ochrana důležitých osob, pátrání po kultech, či nahánění čarodějů padlo na bedra dobrodruhů, kteří tohle musí řešit. Při daleko rozsáhlejších problémech v podobě draků, či objevení nekromanta, družiny vždy spojili své síly. Fungovali v říši zároveň jako policie, soudci i kati. Za své činy se zodpovídali králi, nejvyšším generálům a správcům měst, kteří vypisují úkoly a odměny za jejich splnění. Družiny většinou verbovali veterány, nebo případně z kasáren talentované lidi.


Každý krok kupředu v tmavých chodbách trpasličího města nahánělo Erzimovi husí kůži, nejraději by se otočil na patě a pelášil, co nejdále by šlo. Hromada těl vojáků ho však tlačila do chodeb trpasličího města Dur-Khazdag.
Neustále si v duchu připomínal jméno jejich trpasličího průvodce Gustafsonna, který je má zavést přímo do hlavní síně.
Ve svitu loučí a krystalů se dostali skrz průrvu a chodbami do první síně. Vysoké, kamenné sloupy jsou obohaceny trpasličími runami, které lehce svítili tyrkysovou barvou. Byla to trpasličí runová magie, jenž měla sloužit před bořením stropů. Erzima tahle informace trochu uklidnila, nepřál si být pohřben v chodbách podzemní části města.
Obyčejný člověk nemá šanci najít východ, chodby a síně jsou tak propletené mezi sebou, že se v nich jednoduše ztratí. Byl to takový labyrint. Jen trpaslík dokáže i zavřenýma očima najít cestu na povrch. Erzim už přestal po hodině počítat, kolikrát odbočili doleva i doprava, prošli snad tuctem síní, bez známek dragothů či nějakých přeživších. Cítil to napětí
z ostatních vojáků, kteří byli kolem něj. Své členy družiny občas zahlédl, tohle Erzima taky celkem uklidňovalo. Často slyšel jaké má štěstí, že může být v Haxmanově družině. Stále nechápal, proč si ho Haxmann vybral. Erzim si myslel, že v ničem nevynikal, ani jako šermíř byl strašný. Doufal, že jednoho dne se zeptá, proč si jej vybral.
Poté si vzpomněl na slova četaře z výcviku:
,,Znám Haxmanna. Drž se ho a nemůže se ti nic stát. Lepšího velitele a člověka sis nemohl přát."
Bude se držet jeho slov.



Gustafsonn dal rukou znamení k zastavení postupu. Krompáčem rytmicky poklepal na stěnu chodby, a čekal na odpověď. Haxmann stojící vedle něj věděl, co tohle znamená.
Byla to trpasličí komunikace s ostatními ze své rasy, téměř nepostřehnutelná pro jiné.

,,Hmm..... měli být nad námi sedmý a třetí prapor!" pravil trpasličí průvodce. Na hlavě měl helmu určenou pro dělníky v dolech, jeho tmavě hnědé vousy šahali až k jeho pupku.
Krystalem v ruce se otočil k Haxmannovi a Gurdmanovi.

,,Třeba mají zpoždění." zauvažoval Gurdman.

,,Nebo jsou daleko před námi." dodal Haxmann.

Sedmý a třetí prapor měli na sebe upoutat pozornost, aby jejich skupina došla pokud možno v utajení až ke bráně. Jestli mají zpoždění, hrozí možný střet s celou skupinou dragothů.
Pokud jsou v předstihu, by byla rozhodně lepší varianta. Ať je realita jakákoli, přesto musí pokračovat dál. Haxmann doufal, že na dragothský odpor narazí na otevřenějším prostoru.
Trpasličí chodby byli většinou tři metry široké, to je stejné jako rozmach obouručným mečem dragothského válečníka. Narazit na některého z nich by jejich počet nic neznamenal a přímý boj se rovná masakru. Bál se Haxmann této možnosti, věděl co dokážou.
Snažil se vytlačit tyto černé myšlenky během pochodu vpřed. Šel hned za Gustafsonnem, díky jeho výšce viděl dobře před sebe. Gurdman během cesty pořád upíjel z měchu víno, byl zalitý potem a pobledlá tvář dávala Haxmannovi za pravdu. Nebyl jediný, který si to myslí.
Málem Haxmann narazil do Gustafsonna, jenž se nečekaně zastavil.

,,Zatraceně!" ulevil si trpaslík a poškrábal se na nose.

,,Copak? Trpaslík se ztratil ve vlastním městě?" vypustil jizlivou poznámku kdesi vzadu stojící Axtell dostatečně nahlas, aby ji Gustafsonn dobře slyšel.

,,Ale prdlajs! Před námi jsou dvě chodby, každá sloužila jako jednosměrná. Prostě jednou jste se dostali sem a druhou tam."

,,No a copak je teda za problém?" zeptal se Gurdman.
,,Problém milý člověče je ten, že budeme se muset rozdělit a projít i druhou chodbou. Pro jistotu."

,,Pro jistotu?" nechápal Gurdman.

,,Můžou tam být dragothové. Nemůžeme si dovolit možnost napadení do zad v nejméně vhodnou dobu. Je to tak mistře trpaslíku?" odpověděl Haxmann za Gustafsonna.

Gustafsonn přikývnul na souhlas ,,Prostě půlka praporu bude muset jít druhou chodbou. Sejdeme se hned v první síni na druhé straně."

Gurdman vypustil několik nadávek, vůbec se mu takový plán nelíbil.

,,Dobře! Povedu druhou skupinu!" odvětil nakonec Gurdman, rukou začal rozdělovat skupinu ve dví.



Erzim nebyl vůbec nadšený, že skončil ve skupině s Gurdmanem. Ostatní členové jeho družiny byli pro jeho smůlu ve druhé. Aby toho nebylo málo, kráčel téměř vepředu své skupiny. Předním bylo sedm vojáků, kteří našlapovali takovou obezřetností a opatrností, až to lezlo Erzimovi na nervy. Gurdman se je snažil popohnat, ale měl pochopení.
Jsou to nováčci jako Erzim. Doposud nezažili boj, ani setkání s dragothem.
Věděl, že hodně z těch mužů kolem něj brzy zemřou. Sám si nechtěl připustit svoji smrt, ne zrovna v podzemí daleko od svého domova. Toužil celé své dětství po dobrodružství, ale že začne zrovna takhle?

,,A do prdele!" řekl jeden z vojáků, kteří se zastavili před Erzimem. Záhy pochopil proč.

Pár metrů před Erzimem a ostatními se objevila téměř tři metry vysoká postava. Černá plátová zbroj ve svitu loučí a krystalů házela tmavě modrý odlesk. Její kvalitní, téměř dokonalé zpracování určitě dokázala zahanbit mistry kováře trpaslíků, i elfů. Přilba byla ozdobena rohy, úzkým průzorem z ní svítili dvě modré oči, hledící přímo na Erzima a vojáky. V ruce držel obouručný meč, jenž musel mít dle Erzima dobré dva metry, čepel musela mít na šířku snad deset palců.
Erzima překvapilo, jak dragoth skutečně vypadá, představoval si ho úplně jinak.
Jako odpudivého, krvelačného nájezdníka v hrozivé zbroji.
Realita byla přesný opak.
Dragoth na něj působil téměř vznešeně a dokonale, cítil se v přítomnosti toho válečníka tak bezvýznamně, slabě a podřadně. Byl z této situace tak vyveden
z míry natolik, že zapomněl co tady vlastně dělá.

Dragotshký válečník se dal do pohybu. Několika rychlými kroky se ocitl před prvními vojáky, kteří nehnutě stáli a zírali na dragotha v úžasu. Válečník začal svým mečem ohánět zleva doprava, pod silou jeho úderů padali vojáci na zem buď rozťatý ve dví, těžce ranění, nebo
s chybějící končetinou. Erzim při zpátečních krocích zakopl a upadl na zem ve chvíli, kdy mu kolem hlavy prosvištěla čepel meče. Spadlo na něj torso vojáka bez hlavy. Válečník vůbec nevěnoval pozornost přeživším za svými zády, dále pokračoval v sekání všeho, co bylo před ním.

,,Zatraceně! Nedávejte mu prostor!" rozpoznal Erzim Gurdmanův štěkající rozkaz někde
z davu. Řev zraněných a umírajících v chodbě trhal Erzimovi uši. Vojáci se snažili svými štíty vytvořit val, který měl zastavit v postupu válečníka. Válečník přidal při střetu se štítaři na síle. Pod jeho údery praskali štíty, nebo se úplně rozpadli na kusy. Válečník rozsekával vojáky, jako byste sekali trávu kosou. Erzim uslyšel výstřel z trpasličí pušky, kulka se zavrtala do pravého ramene válečníka. Válečník zavrčel, přidal na zuřivosti a snažil se prosekat až ke střelci. Vojáci z prvotního šoku se vzpamatovali a začali dělat, co po nich velitel Gurdman chtěl.
Meči, štíty a kopími se snažili zablokovat meč dragothského válečníka, zároveň váhou svých těl chtěli srazit válečníka na zem. To se jim podařilo.
Erzim v mládí rád pozoroval armády mravenců, jenž se snažili svým množstvím přemoci větší brouky. Zrovna tato situace mu to připomněla.
Dragotshký válečník ležel na zádech, snažící se setřást ze sebe vojáky, kteří mezery v jeho zbroji sekali a bodali do odhalených slabin. Svou pěstí schované v plátové rukavici drtil ještě několik hlav vojáků než jej udolali. Jednomu z vojáků se podařilo zasadit bodnutím svého meče skrz hledí válečníkovi helmy. Válečník sebou ještě několikrát posmrtně zaškubal. Všichni divoce oddychovali, ještě vytřeštěnýma očima na sebe vzájemně hleděli. Přišlo jim to jako věčnost, a přitom tohle se stalo během jedné minuty.
Erzim se snažil vyškrábat na nohy, jenže bolest na pravém rameni ho znovu posadila.
Uvědomil si, že ho nakonec čepel lehce zasáhla. Mezi raněné a umírající přispěchali felčaři, snažící se zachránit, co nejvíce životů. Erzim opřený o stěnu hleděl před sebe, snažil se uklidnit svůj dech i srdce. Měl takové štěstí, že upadnul, jinak by čepel meče oddělila i jeho hlavu od těla. Stále se třásl strachem, snažil se srovnat s tím, čeho byl před chvílí svědkem.

Před Erzima klekla štíhlá postava, držící v rukách obvaz a malou lahvičku, se zeleným tekutým obsahem. Rozpoznal tvář té zrzavé felčarky z lodi, která musela být v jeho věku. Erzim bolestivě zavrčel, když prsty ohmatávala řeznou ránu na jeho rameni.
Felčarka dala Erzimovi do ruky lahvičku ,,Tohle vypij! Zmírní ti to bolest."
Začala rozmotávat obvaz, mezitím pokukovala po ostatních zraněných, potom Erzimovi obvázala ránu.

,,Eh.. děkuji ti." řekl Erzim, který se začal v její přítomnosti uklidňovat. Felčarka se na něj usmála ,,Nemusíš mi děkovat. Od toho tady jsem." odvětila a přešla k dalšímu zraněnému.

Erzim se donutil postavit na nohy, začala se mu motat hlava. Nevzpomínal si, že by si dal ránu hlavou o stěnu. Poté si uvědomil, že to musí být z toho kouře, které produkovali louče.
Očima pohlédl na tu spoušť kolem sebe. Než vojáci zabili válečníka, stihl pobít nejméně tři tucty vojáků a téměř ten samý počet zranit.

,,Ten bastard na nás tady čekal!" uslyšel Erzim jednoho z vojáků. Poté si Erzim uvědomil, že by si mohl toho válečníka lépe prohlédnout. Bohužel pro něj kolem těla byla tlačenice přihlížejících, přes které se nedokázal dostat.

,,Dívejte se! On se rozpouští!" uslyšel hlas dalšího vojáka.

,,Máš pravdu! On se taví!" potvrdil další.

Co že se? Snažil se Erzim pochopit jejich rozmluvu.
,,Serte na něho! Máme před sebou úkol a ten musíme splnit!" pronesl Gurdman ,,Pohněte těmi zadky!"

Vojáci ještě chvíli stáli nad tělem dragotha, poté se připojili k ostatním v odchodu.
Při spatření těla poté Erzim pochopil, co tím vojáci mysleli. Z válečníka a jeho zbroje byla podivná, neforemná hmota. Připomínalo to, jako tavící se vosk u hořící svíčky.
Rozkládající tělo by Erzim ještě pochopil, ale že i zbroj poněkud už nepobíral.
Proč?
Že by dragothy udržovalo nějaké kouzlo, které by jim umožňovalo tady žít?
Proč i ta zbroj se rozkládá společně s jeho tělem? Je to nějaká obrana předtím, aby jejich nepřátelé nedostali do rukou jejich zbroje, které by mohli důkladně prozkoumat?
Je pravda, že za celá staletí se nikdy nepodařilo zajmout živého dragotha.
Erzim ani neslyšel, že by se někdo zmocnil jejich zbroje, která lákala nejvíce trpaslíky
k prozkoumání.
Těžce raněné nechali na místě. Vrátí se pro ně, až dokončí úkol.
Ovšem Erzim si začínal říkat, jestli nebude tento úkol nad jejich síly.