Svět Aris Kapitola IX

Informační okénko:

Terrorheisti
Byli to kočovné příšery z hlubokých hvozdů, kam by racionálně smýšlející člověk nikdy nevlezl. Jejich stavba těla vzdáleně připomínala člověka, chodící po všech čtyřech. Jejich vychrtlá těla měla tmavě šedou kůži a kulaté žluté oči. Jejich zbraní byli dlouhé pařáty a špičaté zuby. Žili převážně v menších smečkách. Smečky terrorheistů byli schopné mezi sebou spolupracovat
a koordinovat své útoky. Jejich oblibou byla především lesní zvěř
a hospodářská zvířata. Lidem se vyhýbali obloukem, dokud občas nešťastnou náhodou nenarazí na osamoceného člověka, kterého usmrtí a okusí jeho maso. Potom nastává problém, kdy smečky terroheistů díky jeho vynikající chuti začínají hledat a napadat osamocené farmáře, hrající si děti či poutníky na svých cestách, nemající ani tušení o přítomnosti těchto příšer. Takové smečky časem ztratí přirozený strach z lidí a začínali podnikat noční nájezdy na vesnice. Vesničany napadali pod rouškou tmy ve skupinách, přímo v jejich postelích. Jindy během spánku unášeli nemluvňata, jenž byla pro terrorheisty vynikající zpestření jejich jídelníčku.
K přímému boji s větší skupinou lidí se vyhýbali. V boji jeden na jednoho, byl terrorheist po fyzické stránce slabší než průměrný člověk, který by jej dokázal porazit. Pokud ovšem
k boji nakonec došlo, terrorheisti v něm bojovali většinou až do konce.




Haxmann se svou družinou následovali povoz farmáře, který je vedl do své vesnice.
Vesnici chránila dřevěná palisáda s několika strážními věžemi. Lidé pracující na polích kolem vesnice zdvihali hlavy, aby si mohli nově příchozí prohlédnout. U brány stálo pět strážců se štíty a kopí. Družině ustoupili z cesty, podezíravě na Haxmanna a ostatní hleděli.
Během cesty ulicí lidi vykukovali z oken a dveří.
Asi nejsou zvyklý na cizince. Pomyslel si Haxmann.
Farmář je zavedl doprostřed vesnice, před největší dům.
Tam se rozloučil s Haxmannem.
Haxmann ve společnosti Stasse kráčel po vydlážděné cestě k hlavnímu vchodu.
Ostatní mezitím čekali na místě. Strážce u dveří jim otevřel dveře a ustoupil stranou.
Haxmann očekával spíše přijímací sál. Místo ní tu byla hodovní síň s řadami stolů.
U hlavního stolu naproti dveří seděl starý, vousatý muž se zakrváceným obvazem kolem krku. Měl šedé, dlouhé vlasy a bílou tvář, zabalený v teplé kožešině.
Po spatření Haxmanna se snažil usmát, jenže bolest ho spíš donutila ke kašli. Rukou dal gesto, ať přijdou co nejblíže.

,,Pánové, vítám vás!" pravil chraptícím hlasem. Každým slovem bylo znát, že mluvení starostovi způsobuje hodně bolesti ,,Jsem nesmírně rád za vaši přítomnost!"

Haxmann sklonil poklonu ke starci ,,Téměř rok sem nevkročila jiná osoba, kterou bych neznal." pokračoval starosta. Potom začal znovu kašlat do kusu hadru, svírající ve své pravé ruce. Haxmann si všiml krvavých skvrn na jeho povrchu.

,,Jmenuji se Firgfield. Jsem prozatím zdejší starosta této, pro svět snad zapomenuté vesnice." dodal poznámku ironicky nad svým zdravotním stavem.

,,Velitel družiny Haxmann. Jsem poctěn za vřelé přijetí. Můžu se zeptat, co se vám stalo?" zeptal se Firgfielda a ukázal na jeho raněný krk.
Starosta levou rukou přejel po obvazu, snažící se pořádně nadechnout.

,,Už to bude nějakých pár týdnů zpět, kdy nás během jarních nocí začala napadat smečka těch odporných příšer. Než jsme je stačili vyhnat, vždy vzali sebou pár lidí. Jejich ostatky jsme potom našli hned ráno na kraji lesa. Posledně následující noci se nám dařilo jejich zvědy zahnat, jenže před dvěma dny našli skulinku mezi hlídkami. Vplížili se do mého domu, vzali mi mého téměř dospělého syna na věčnost. Jeho tělo vzali sebou, aby na něm mohli pokojně hodovat v lese. Nechtěl jsem to připustit, vyrazil jsem tedy okamžitě za nimi do lesa. Byla to samozřejmě moje blbost a velká chyba. Hned na jeho kraji mě přepadli
a pokousali mne do krku a celém těle. Naštěstí mi přispěchali stráže na pomoc a odtáhli mě zpět." odpověděl Firgfield a zahltil ho záchvat kašle ,,Odhaduji, že mi zbývá maximálně týden, než odejdu za svým synem. Během nocí jsem si přál pomstu těm zrůdám! A moje prosby byli vyslyšeny!"

Haxmann si vyslechl pozorně celý jeho příběh ,,Rádi vás zbavíme od terrorheistů. Pokud se domluvíme na odpovídající ceně." řekl starostovi.

Ten mávnul rukou ,,O peníze mě a lidem ve vesnici nejde. Všichni tady si přejeme, aby ty svině chcípli!"

,,Pokud to myslíte vážně, tak dvacet stříbrných pro každého člena mé družiny?" zeptal se ho Haxmann.

,,Může být!" odvětil bez váhání Firgfield.



Haxmann v doprovodu Stasse, Bhörna, Höwertze a Zorida zamířili na koních ke kraji lesu, kde došlo k poslednímu kontaktu s terroheisty. Nebylo těžké jej najít. Tráva byla na místě sešlapaná, pokrytá zaschlou krví. Zorid začal okamžitě se stopováním.
Cílem Haxmanna nebylo vystopovat jejich doupě, to mohlo být kdekoli. Chce najít na jejich stezce za potravou v podobě vesničanů idealní místo, kde by je donutil k boji.
Dostatečně otevřené, na ohánění se meči a snadno přístupné. Takové místo našli v podobě mýtiny po půl hodině stopování. Uprostřed mýtiny stál silně vypadající listnatý strom. Haxmann si v hlavě začal vytvářet plán.

,,Tady to bude ideální! Pod strom dáme návnadu. Na stromě bude schován dobrovolník, který zatroubí na roh ve chvíli, kdy budou žrát nástrahu. Bestie určitě nebudou chtít hned utéct, když uvidí z jejich pohledu na stromě tak snadnou kořist. Bude to pro ně hodně velké lákadlo! Určitě je rozptýlí jejich pozornost natolik, že nebudou očekávat náš příjezd." seznámil ostatní se svým plánem.

,,Bezva šéfe! Jen bude potřeba sehnat nějakého debila, který dobrovolně tady bude čekat
a troubit." dodal Bhörn. Všichni se nad tím zamysleli. Nikomu z nich se nechtělo být na nepohodlném stromě, klidně čekat i hodiny, než se smečka příšer ukáže. Zorid se začal po chvíli následně smát.
Ostatní na něj nechápavě podívali. Chvíli jim trvalo, než pochopili Zoridův smích.
Potom se začali také usmívat od ucha k uchu.
,,Tohle se Erzimovi líbit asi nebude!" připomněl Stass.



,,Cože mám být?!" zeptal se Erzim Höwertze, který s ním stál před stromem.

,,Volavkou! Budeš schovaný nahoře v koruně stromu a dávat pozor. Nic nedělej, jak spatříš terrorheisty. Nechej je v klidu hodovat na návnadě, která bude pod stromem. Jak budou v nejlepším, zatrub na roh. Chvíli nám potrvá, než sem dojedeme."

,,Kde budete?" vyptával se Erzim.

,,Musíme být dostatečně daleko. Pokud by terrorheisti přišli na naši přítomnost dřív, okamžitě by se stáhli zpátky do úkrytu. Musí nám to vyjít napoprvé. Pokud uděláme chybu, je pravděpodobné, že po dalších několik dní se neukážou. Tolik času nemáme, abychom mohli déle zůstat." objasnil Erzimovi Höwertz.

Erzim souhlasně přikyvoval ,,A neumí náhodou šplhat po stromech?

,,Neboj se Erzime, tohle už mám vymyšlené." uklidňoval Höwertz Erzima. Pak mu do rukou dal kožený nákrčník ,,Po zatroubení si nasaď tohle. Jestli se k tobě čirou náhodou nějaký za tebou vyškrábe, tak by tohle mělo dostatečně ochránit. Mají v oblibě útočit především na krk. My budeme mít na sobě zbroje. Přes ně jejich drápy i kousance neprojdou" dodal Höwertz.

Erzim nahodil kyselý výraz ,,Děkuji. Tohle mě uklidnilo."

Höwertz se zasmál, poplácal Erzima po zádech. Mezitím několik nápomocných vesničanů rozmístili po mýtině koše na oheň. Naskládali do nich dřevo, poté je polili olejem.
Haxmann chtěl během boje co nejlépe na terrorheisty vidět a zároveň vyděsit.
Vyděšené zvíře se sice umí tvrdě bránit, ale na druhou stranu bude narušena koordinace smečky. Haxmann potřebuje, aby každý terrorheist bojoval sám za sebe.
Vesničané těsně před stmíváním dovezli na povozu usmrcenou krávu, která měla posloužit jako návnada.
To už Erzim začal lézt na strom. Usadil se hned na první silnější větvi. Höwertz podal Erzimovi kopí ,,Pokud by začali za tebou šplhat, zkus je tímhle shazovat." poradil Höwertz.
Erzim přikývl na srozuměnou, vyšplhal na vyšší místo, kde našel ideální místo.
Mezitím Bhörn se Stassem začali sekyrkami odsekávat nízce položené větve až do výše natažených ruk. Potom pořízy strhávali z kmene stromu kůru.
Höwertz poté přišel s kbelíkem s podivně páchnoucí tekutinou. Kusem hadru začal natírat odhalený kmen stromu. Erzim si jeho činnost zvědavě prohlížel.

,,Moje směs" začal vysvětlovat Höwertz Erzimovi ,,Kmen bude terrorheistům klouzat, zároveň jim způsobí pálení kůže. Mají hodně citlivou pokožku na chemické směsi."

Erzima tato informace celkem uklidnila. Lanem se přivázal ke kmeni stromu, kopí uvázal na větvi vodorovně s ní.

,,Víš, co se říká o terrorheistech na západní provincii?" zeptal se Höwertz Erzima, když dokončil svoji práci.

,,Co se o nich říká?"

,,Že to byli stejně jako my, pouzí lidé, pokřivení zlou a temnou magií. Aby se osvobodili musí pojídat jiné tvory. Pokud by to nedělali, zůstali by navěky uvězněni ve svých ohyzdných tělech."

,,Tohle mě má jako uklidnit?!"

Höwertz pobaveně pokrčil rameny, sbalil s ostatními věci a připravili se
k odchodu. Vesničané mezitím rozporcovali mrtvou krávu na kusy. Kusy masa polili poté vědrem krví. Haxmann ještě přišel za Erzimem.

,,Znáš tedy dobře svůj úkol?" zeptal se Erzima.

,,Ano pane."

,,Dobrá. Jen hlavně nezapomeň zatroubit, až budou teprve hodovat. Pokud zatroubíš na roh dřív, hrozí že utečou. Potom bychom museli najit jejich úkryt a to mi chlapče věř, že bys nechtěl zažít."

Erzim trochu nejistě pokývnul na souhlas. Když všichni zmizeli v lesní vegetaci, cítil se Erzim hodně zranitelný. Občas uslyšel zpěv ptáků, potom i houkání sov. Nastávající noc byla bez mraků. Bylo jasně na obloze vidět svítící hvězdy i měsíc, nádherně usnadňovali Erzimovi práci při pozorování mýtiny. Zadek už sice necítil z vysedávání na větvi, vrtěním se snažil najít lepší pozici. Uběhlo několik hodin, Erzimovi to ale přišla jako věčnost.
Při jakémkoli pohybu v porostu vždy zbystřil. Pokaždé to byli ale jen plané poplachy.
Lehké závany větru si jen pohrávali s větvemi a listím. Pach Höwertzovy směsi vypaloval Erzimovi čichové buňky. Občas mu nahnal smrad slzičky do očí. Aby ten pach nevnímal, snažil se myslet na něco jiného, hlavně pozitivního. Nevěděl proč si zrovna musel vzpomenout na Lithy. Když zavřel oči, měl ji před sebou. Jak stojí na vydlážděné tržnici
a usmívá se na něj. Začínal si vytvářet iluzi, že spolem vyrazili na báječnou večeři v nejlepší krčmě, která se nacházela v Minebu. Během společné večeře přeskočila mezi nimi jiskra.
Jak to dále probíhalo už Erzim nevěděl, protože se mu podařilo usnout.


Erzima vytrhlo ze spánku zvuky křupání kostí a vrčení, které se pod ním ozývalo.
Pomalu otevřel oči, nechápal co se děje. Potom si uvědomil, kde vlastně je a co tam dělá. Rozbušilo se mu srdce a vytřeštil oči.
Chtěl vyskočit na nohy, jenže lano jej zachránilo před pádem ze stromu. Prvotní šok začal u Erzima upadat, několikrát se hluboce nadechl a snažil se uklidnit své bušící srdce.
Teprve poté se odhodlal podívat na tu scenérii, která probíhal pod ním.
Kdyby bylo denní světlo, musela Erzimova tvář být bílá jako stěna.
Zatraceně! Musí jich být snad třicet! pomyslel si Erzim.
Pokroucená a vychrtlá těla terrorheistů poskakovala po čtyřech přes sebe
a běhali i kolem stromu se zbytky z krávy. Téměř ji celou už sežrali.
Rvali se a přetahovali mezi sebou o poslední zbytky. Jejich kulaté, žluté oči jasně svítili a při tom jejich pobíhání vytvářelo Erzimovi obrázek, který hodně dlouho nedostane z hlavy. Rukou začal pátrat po rohu, přitom stále zíral na smečku netvorů pod sebou. Nemohl od nich odtrhnout oči. Nakonec roh nahmatal, přiložil si jej k ůstúm. Pořádně se nadechnul, jenže před zatroubením
se zarazil, měl strach to udělat.
Sakra! Co když ten Höwertzův výmysl nebude fungovat? Ubráním se? Dojedou vůbec včas? zamyslel se Erzim.
Během jeho myšlenek si ho všiml jeden z terrorheistů, děsivě vysokým tónem začal řvát jeho směrem.
No... už mi stejně nic jiného nezbývá. řekl si Erzim a zatroubil, co nejvíce mu plíce dovolili.

Všichni terrorhesti na něj pohlédli. Směsicí zvuků jako vrčení, syčení a něco jak vytí začali příšery obcházet kolem stromu, hledající nejlepší možnost k útoku. Erzim se odvázal lanové jištění a začal si osvobozovat kopí. Mezitím první odvážný terrorheist skočil na kmen stromu.
S bolestivým zařváním z něj ale hned seskočil. Ze zasažených částech jeho kůže vycházeli obláčky výparů. To už naskakovali na kmen další, kteří dopadli stejně jako první. Po několika pokusech přestali, vrčením a štěkáním začali mezi sebou komunikovat. Erzimovi se tohle vůbec nelíbilo, sevřel pevněji kopí a čekal, co bude následovat. Jeden z terroroheistů přiběhl ke kmenu, postavil se na zadní
a předníma se opřel o kmen.
Höwertzova směs na něj stále působila. Přesto terrorheist bolestivě jen vrčel, své pařáty však z něj nesundal. Ignoroval i své škvařící se maso. Na jeho záda skočil další terrorheist, který se také opřel o kmen. Po jejich zádech se vyškrábal třetí, který se už dokázal pařáty přitáhnout k první větvi. Erzim jen vytřeštil oči, začal kopím bodat do terrorheista. Po třetí bodné ráně se svalil na zem. Okamžitě však vyšvihl na jeho místo další. Ten však prohlédl Erzimovu taktiku a počkal si na jeho snahu o bodnutí. Chytil jeho kopí a začal se s Erzimem o něj přetahovat. Nakonec se terrorheistovi podařilo vytrhnout Erzimovi kopí z ruky.
Smečka začala vesele výt nad vidinou další hostiny, když člen smečky začal šplhal po větvích za Erzimem.

Vzduchem zasvištěli zápalné šipky, které našli i po tmě své cíle, v podobě koše se dřevem.
Oheň terrorheisty vyplašil, přestali se soustředit na Erzima a začali pobíhat kolem stromu.
Ze tmy se vyřítili na koních Haxmann s Bhörnem, Höwertzem a Stassem. Plnou rychlostí vletěli do terrorheistů.
Pod kopyty jejich koní praskali kosti zadupávajících příšer, které bolestivě řvali. Několik dalších terrorheistů se odrazilo od těl koní do všech stran, jako míče odražené od zdi. Těžce se snažili postavit na nohy. To už Haxmann se Stassem a Höwertzem utínali jejich hlavy. Bhörn seskočil ze svého koně. Svým kladivem začal rozdávat rány všemi směry. Zásahy dopadali na hrudi i hlavy tvorům, kteří se ještě nedokázali z nenadálého útoku vzpamatovat. Ve svitu ohňů prosvištělo dalších pár šipek z kuší, které zasáhli jednoho z terrorheistů do krku. Höwertz pistolí střelil dalšího do hlavy. Haxmann se Stassem slezli
z koní, postavili se zády k sobě. Chtěli na sebe připoutat pozornost zbývajících terrorheistů, což se jim samozřejmě podařilo jen z části.
Na Haxmanna se vrhli tři, na Stasse čtyři netvoři. Natiskli se na jejich štíty, svými drápy se snažili dosáhnout na jejich obličeje. Jejich pařáty létali deset čísel před jejich čely. Bhörn jim vyrazil na pomoc. Jednou ranou smetl tři dotírající terrorheisty
z Haxmannova štítu. Ten se okamžitě postavil vedle Stasse, a začali společně sekat a bodat do těl monster.

Ke skupince terrorheistů, kteří se chystali na útok ze zálohy dopadl k nohám trpasličí granát. Okamžitě při dotyku na zem vybuchl. Střepiny z něj se zabodali do nejbližších bestií.
Ze křoví vyběhl s trpasličím pokřikem Borin ve své zbroji, přímo proti zraněným a zmateným terrorheistům. Za ním ho následoval jeho bratr Wardin, v každé své ruce držel nabité pistole, na hrudi měl přes sebe dva pásy bandalírů s granáty.

Terrorheist, který šel po Erzimovi nevěnoval pozornost probíhající bitvy pod sebou. Jeho žluté oči hleděli na vystrašeného Erzima, který měl na obranu už jen dýku. Posouval se po větvi dál od netvora, dýkou výhružně před sebou. Netvor na něj syčel a vrčel, začal natahovat po něm svůj pařát. Pařát zasvištěl vzduchem těsně kolem Erzima, ten instinktivně sekl dýkou, také minul. Terrorheist se snažil přiblížit ještě blíž. Než tak mohl učinit, proletělo kolem Erzima dvě šipky, které zasáhli terrorheista přímo do hlavy.
Rázem začal děkovat kuším a za skvělou mušku Axtella a Zorida.

Za zoufalého řevu zbývající terrorheisti běželi nejpřímější cestou do lesa. Ze tmy na ně čekalo nemilé překvapení v podobě Zorida Axtella. Zároveň vystřelili ze svých kuší, poté je odhodili stranou a tasili své meče. Společně potom běželi vstříc netvorům, kterým začali usekávat končetiny. Bhörn jim přispěchal na pomoc, uzavřel svým postavením terrorheistům možnosti úniku ze vzniklého masomlýnku.

Když bylo po všem, seskočil Erzim ze stromu. Dopotácel se k Zoridovy a obejmul ho, potom i Axtella. Mezitím zbytek družiny dobíjel raněné a umírající terrorheisty.

,,Děkuji! Děkuji za záchranu!" děkoval jim Erzim.

,,To nic kamaráde! Od toho jsme tady." odvětil Zorid.

Erzim udělal dva kroky zpátky, aby viděl na dvojici ,,Jak jste věděli, kam máte střílet?" zeptal se jich. Zorid se usmíval a začal se drbat na hlavě.

,,Víš chlapče, bylo to na náhodu. Orientovali jsme se podle jejich svítících očí." odpovídal za Zorida Axtell. Erzim nad takovou odpovědí vytřeštil oči.

,,Ehm... a co kdybyste mě trefili?" dostal ze sebe překvapený Erzim.

,,Tak bychom ti vystrojili nádherný pohřeb." usmál se Zorid a mrknul na Erzima. Raději se mu ani nezmiňoval nad uzavřenou sázkou o tom, jestli přežije do jejich příjezdu.

Haxmann se podíval na dvojici trpaslíků, kteří na něj hleděli s jistým očekáváním dlouhého rozhovoru. Kladl jim na srdce, že tento boj se jich netýká, ani z něj neuvidí jediný stříbrňák. Chtěl, aby zůstali ve vesnici s jejich otcem a hlídali ho. Přesto se tady oba ukázali.
Věděl, že tvrdohlavost a paličatost trpaslíků je hodně známá. Neradi si nechali do svých plánů či činů mluvit. Tohle byl zrovna jeden z těch případů.
Haxmannovi nezbylo nic jiného, než jim poděkovat.