Fénixova šance Kap. 10: Vina a trest

Kapitola 10: Vina a trest

 

Dům Weasleyových (Doupě), Vydrník svatého Drába, Anglie…

 

 Dny do víkendu utekly jako voda. V sobotu ráno doprovodil Harry svou ženu do Doupěte, kde chtěla strávit víkend.

„Užij si to, lásko. Zítra večer bych měl být zpátky.“

Ginny se na něj usmála a on ji zlehka pohladil po tváři.

„Nespěchej.“ Do toho jediného slova vložila všechnu svou lásku, něhu a respekt, co k Harrymu cítila. Nebylo třeba říkat víc.

Harry pomalu spustil ruku z její tváře, ještě se vděčně usmál na Molly, která právě vyšla z domu zachumlaná do hnědého teplého hábitu, a pak už se přemístil na smluvené místo.

 

*****

Stál na louce poblíž vesnice, kde bydleli Weasleyovi a zamyšleně hleděl na podzimní oblohu, když mu někdo zlehka položil ruku na rameno.

„Můžeme?“ Severus ztuhl. Byl to Harry a udělal to jen proto, aby se mohli společně přemístit. Samozřejmě to věděl, ale nemohl si pomoct. Mohl za to reflex a strach vypěstovaný kdysi v minulosti. Severus se za něj nenáviděl, ale nedokázal ho nijak potlačit. Bál se, že tenhle kostlivec ho bude strašit už navěky.  

Nakonec se zhluboka nadechl, zkusil se trochu uvolnit a pak už i s Harrym zmizel v meziprostoru. Přitom doufal, že si mladší muž jeho podivné reakce na nevinný fyzický kontakt nevšiml.

 

Letní sídlo Malfoyových, nedaleko La Rochelle, Francie…

 

Objevili se na dohled nízkého luxusního domu, který byl sice výrazně menší, než ten v Anglii avšak o nic méně působivý a poskytoval nádherný výhled na Biskajský záliv.

„Vypadá to tu pořád stejně,“ poznamenal zamyšleně Severus při pohledu na dlouhou příjezdovou cestu lemovanou růžemi všech možných i nemožných barev. Musely být začarované, jinak by prostě nemohly vypadat za každého počasí takhle dokonale.

„Už si tu někdy byl?“

„Jednou nebo dvakrát v době mé smrtijedské minulosti. Byl to právě Lucius, kdo mne poprvé přivedl k Pánovi zla. Tehdy jsem byl rozhněvaný a osamělý poté co mne kvůli tvému otci opustila Lily. Chtěl jsem jen někam patřit, toužil jsem po uznání a Voldemort potřeboval dobrého lektvaristu. Na lektvary jsem měl talent snad odjakživa, šlo mi to přirozeně. On zase dokázal být velmi výmluvný, proto jsem tomu všemu zpočátku věřil. Teď však vím, že přidat se k němu byla velká chyba.“ Severus nevěděl, proč mu to vlastně vykládá. Kromě Albuse o tom nikdy s nikým nemluvil. Jenomže poslední dobou se jeho pečlivě vybudované hradby začínaly hroutit. Možná byl prostě příliš dlouho sám a jen si namlouval, že mu to tak vyhovuje. Možná že i on potřeboval přátele, ačkoli ho osud již před lety přesvědčil o opaku.

„Už na tom nezáleží Severusi, protože teď si někdo jiný.“

„Víš to tak jistě?“ zeptal se Severus pochybovačně se zdviženým obočím. Harry místo odpovědi raději změnil téma. Naštěstí.

„Tentokrát nepoužiješ mnoholičný lektvar?“

„Myslím, že není důvod. Ti dva mne jistě neprásknou, když se sami skrývají. Kromě toho takto se mnou alespoň budou mluvit.“ Další důvod, který už Severus neřekl, byl, že mu to začínalo být jedno. Vědělo o něm čím dál tím více lidí a on si byl téměř jistý, že minimálně před svou ženou ani Harry jeho tajemství neudržel. A pokud byl v Bradavicích, mohl se Severus jen domýšlet, kdo všechno nyní alespoň tuší pravdu.

Za podobných úvah společně došli až k domu. Tady je neuvítala žádná domácí skřítka, nýbrž sama Narcissa Malfoyová. Na okamžik zůstala na Severuse zírat s otevřenými ústy a on se sám sebe ptal, jestli takhle budou reagovat všichni, až ho uvidí.

„Severusi? Nebudu lhát, překvapuje mě, že tě vidím stát na vlastních nohách a živého. Co tady děláš a ještě k tomu s Potterem?“ zeptala se a v tmavých očích se jí objevil záblesk obav. Rukou si nervózně pročísla světlé vlasy s černým přelivem na temeni.

Severus si dal s odpovědí na čas, nejprve pohledem zkontroloval svého společníka. Harryho výraz byl naprosto nečitelný. Nic neříkal. Zřejmě se rozhodl nechat mluvit jeho, což bylo jedině dobře.

„Jen klid nejde tu o tebe. Jsme tady kvůli tvému muži, rádi bychom se s ním setkali.“

„Oh jistě, pokud jste ochotní tu na něj počkat do zítra. Také byste měli vědět, že mi dělá docela starosti. Poslední dobou se změnil, jakoby nebyl sám sebou. Pořád se zavírá ve své pracovně. Netuším, co tam dělá.“ Narcissa to na ně vychrlila takovou rychlostí, jakoby to prostě potřebovala někomu říct. Obavy v její tváři nyní vystřídal stín jakéhosi smutku.

„V pořádku, rádi počkáme. Mohli bychom se tam podívat?“

„Samozřejmě, připravím vám zatím pokoje,“ odpověděla Narcissa a ukázala na dveře pracovny. Severuse docela překvapila její náhlá pohostinnost. A ten smutný výraz v očích mu také nešel do hlavy. Tady se něco dělo. Něco s čím si nevěděla rady a co souviselo s Luciusovou nepřítomností. Jinak by je nejspíš hned vyhodila.

„Tak tohle bylo divné,“ poznamenal Harry, jakmile se za nimi zavřely dveře pracovny.

„Ano jsem si dost jistý, že něco není v pořádku. Pojď, porozhlédneme se tu.“

Místnost byla relativně malá a chaos, který tu panoval se Severusovi ani trochu nelíbil. On dával při své práci přednost přísnému pořádku a tohle místo do něj mělo až neskutečně daleko. Na stole byly jen tak bez ladu a skladu poházené nějaké plány a nákresy. Složité výpočty vedle nich Severus nepoznával, ale zuřivost s jakou je Lucius naškrábal, svědčila o naprosté posedlosti.

„Tohle už jsem někde viděl,“ řekl najednou Harry při pohledu na plány v Severusových rukou. Skoro mu je vytrhl, začal si je prohlížet a jeho výraz se během vteřiny změnil ze zaujatého na vyděšený. Severusovi to v tu chvíli došlo také. Tohle byly plány oblouku, kterým před lety propadl Black. Sice to neviděl na vlastní oči, ale hodně o té události slyšel. A pokud tady měl Lucius jeho plány, mohlo to znamenat jediné. Byl to on, kdo vpustil démony do jejich světa.

Severus přešel ke knihovně a dal tak Harrymu trochu čas se vzpamatovat. Chápal, že je nyní ztracený ve vzpomínkách, proto se rozhodl teorii napřed ověřit, než bude vynášet nějaké závěry. Nemusel hledat dlouho. V knihovně na pravé straně místnosti měl Lucius tu samou knihu o keltské magii a dokonce v ní byl označený rituál pro přivolání démonů.

„Severusi, co když to udělal on? Myslím přivolal démony, bylo by to možné?“ ozval se najednou Harry pečlivě ovládaným hlasem. Severus se k němu obezřetně otočil. V jeho očích zahlédl sotva patrný stín smutku, nyní ovšem překrytý překvapením. Nevěděl, co by měl říct a tak se rozhodl prostě mluvit k věci.

„Obávám se, že o tom už není pochyb. Zajímalo by mne ovšem, jakou cenu musel zaplatit.“  

„Cenu?“ zeptal se Harry zmateně. Severus mu dal do ruky knihu s označenou pasáží.

„Musíš pochopit, že zahrávat si s démony a podobnými rituály není jen tak. Ať už od nich chtěl cokoli, musel za to zaplatit. A pokud s démony uzavřel smlouvu, pravděpodobně to nepůjde vzít zpátky. Je to hodně nebezpečná magie Harry.“

„To není dobré, asi bychom měli informovat jeho ženu. Zdá se, že o ničem nevěděla.“ Severus přikývl a těsně následován Harrym vyšel z pracovny.

Narcissu našli v kuchyni, jak připravuje občerstvení. Jejich zprávu vyslechla mlčky. Vypadalo to, že s něčím podobným počítala.

„Tušila jsem, že musel experimentovat s nějakou hodně nebezpečnou magií, když teď kvůli tomu není schopný téměř žádných kouzel. Je jen o něco málo víc, než moták. Vážně nevím, co ho to napadlo,“ povzdechla si rezignovaně.

Zatímco Harry překvapeně zalapal po dechu, Severus přemýšlel. Vlastně to dávalo smysl. Lucius Malfoy byl vždy posedlý čistou krví a nenáviděl mudly. Jeho magie a postavení pro něj byly vším. Pokud musel přinést oběť, démoni mu vzali přesně to, na čem si nejvíce zakládal. Neexistuje krutější trest, než když se sám stanete tím, čím tolik opovrhujete. Otázkou zůstávalo, jaká nebetyčná zoufalost ho přiměla udělat něco takového? Na to jim mohl odpovědět jedině sám Lucius Malfoy. V tuto chvíli však ještě nemohli tušit, že je to celé trochu jinak a že vůbec nešlo o trest.