Fénixova šance Kap.13: Marylin

Kapitola 13: Marylin

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 Jak známo, drby, konspirace a šílené teorie si žijí vlastním životem a šíří se rychlostí světla. V Bradavicích k tomu stačila jedna záhadná návštěva bývalého studenta, portrét Albuse Brumbála a vyhýbavé odpovědi Minervy McGonagallové. Každopádně ode dne, kdy se ve škole objevil Harry Potter a cosi hledal, se začaly šířit teorie, že všemi nenáviděný bývalý profesor lektvarů Severus Snape by mohl být naživu. Stalo se z toho hlavní téma podzimu mezi studenty i profesory a to dokonce i těmi, kteří ho neměli tu čest potkat, protože díky Dennímu věštci o něm i jeho roli v uplynulé válce věděla široká veřejnost.

Jednou z těch, kdo Severuse Snapea neznali osobně, byla také Marylin Kelleyová, současná profesorka lektvarů. Ty řeči, které kolem jeho údajného přežití kolovaly, dokázala pochopit. Co už ale nechápala, bylo, že i po takové době se stále našli tací, co na něm nenechali nit suchou. Harryho Pottera pořád oslavovali a velebili, ale co Snape? Všichni jakoby zapomněli, že to on riskoval svůj život pokaždé, když ho zavolal Voldemort. Marylin ale ne. Sice ho neměla možnost poznat, ale jeho odvahu obdivovala od chvíle, co se o něm v novinách dočetla. Kromě toho znala jeho jméno také v souvislosti se svým oblíbeným oborem. Lektvary milovala, měla na ně nepopiratelný talent a ráda je učila, ale on v nich prý byl opravdovým mistrem. V době, kdy se zabývala převážně výzkumem, o něm slyšela v souvislosti s Vlčí zhoubou, díky které dnes již vlkodlaci v podstatě přestali být hrozbou.

Ráda by se o tom člověku dozvěděla víc, jenomže Minerva veškeré rozhovory na toto téma odmítala, i když bylo jasné, že rozhodně něco ví, nebo minimálně tuší. Dokonce ani od bývalého ředitele se kromě hádanek nic užitečného nedozvěděla. Tedy kromě toho, že ho měl určitým způsobem rád. Jestli je opravdu naživu ovšem prozradit nechtěl. Pokaždé říkal jen:

„Ať už je to jak chce, znal jsem Severuse jako mimořádně odvážného člověka, který navzdory všemu vždycky najde způsob, jak přežít.“

Marylin se od té doby několikrát přistihla, jak tajně doufá, že jsou všechny ty teorie pravdivé. Ať už o něm lidé říkali cokoli, ona byla přesvědčená, že potom, co dokázal, si nezaslouží takový osud, jaký mu Voldemort připravil. Ve svých pětatřiceti letech si připadala jako malá holka obdivující nedosažitelnou televizní hvězdu. Bylo to ovšem tak směšné, že by to rozhodně nikdy nikomu neřekla. Ona sama byla přesvědčená, že to není nic víc, než jen profesní obdiv a také tomu věřila. Koneckonců člověka s takovou minulostí by ani nemohla milovat, jenom ji prostě zajímal a možná ho částečně litovala.

Že tahle hvězda možná není až tak nedosažitelná, pochopila po jednom rozhovoru s mladší kolegyní Hermionou, která s Harrym mluvila v ten den, co se tu objevil.

„Podle mě to dává docela smysl. Když jsem ho potkala, řítil se se Snapeovou starou učebnicí za Brumbálem a vypadal dost rozčíleně. Něco se tady děje, tu učebnici nehledal jen tak. Pokud ale Snape žije, z nějakého důvodu to všichni včetně něj tají,“ řekla jí jednoho dne zamyšleně Hermiona, když spolu večeřeli ve Velké síni.

„Hm zajímalo by mě proč? To musí být hodně dobrý důvod.“

„Můžu se zkusit Harryho zeptat, ale dost pochybuji, že mi něco řekne,“ navrhla nakonec Hermiona a Marylin se na ni vděčně usmála.

Od onoho krátkého rozhovoru na to nedokázala přestat myslet. Zanedlouho se však měla dozvědět více i bez Hermiony, a to díky náhodě, která jí, jak ještě nemohla tušit, velmi brzy změní život.

 

Příčná ulice, Londýn, Anglie…

Marylin Kelleyová jako jedna z mála milovala podzim. Chladný listopadový vítr, který čechral její červenohnědé vlasy, byl v přímém kontrastu s teplými odstíny hnědé, červené a oranžové, což byly její oblíbené barvy. A nyní při západu slunce to bylo prostě nádherné.

Nespěchala, když ve svém hnědém hábitu s černým kožešinovým límcem kráčela Příčnou ulicí za svým cílem. Sotva před hodinou zabránila katastrofě, když jeden ze studentů sedmého ročníku nedodržel předepsaný postup a přidal do svého lektvaru o dva lístky denivky výbušné více, čímž by nebýt její rychlé reakce vyhodil do povětří celou učebnu. A to by čekala, že v posledním ročníku už studenti budou umět číst, zvláště pak poté, co je speciálně upozornila na to, jak je tato přísada při nedodržení správného poměru nebezpečná.

Aby trochu uklidnila své rozjitřené nervy, rozhodla se proto, že si po vyučování doplní své ztenčující se zásoby ingrediencí sama, namísto využití soví donáškové služby. Většina lidí by v tomto ročním období nejspíš dala přednost své vytopené komnatě v Bradavickém hradu. Pro ni to však byla skvělá příležitost jak strávit nějaký čas na čerstvém vzduchu a přijít na jiné myšlenky. Už jako malá nespoutaná Nebelvírka milovala volnost a vítr ve vlasech. Na tom se nic nezměnilo ani nyní, i když už samozřejmě nebyla tou drzou divoškou s oříškovýma očima, na kterou letěli kluci ze všech kolejí, zvláště pak ti ze Zmijozelu.

Pořád se usmívala nad tou vzpomínkou, když dorazila ke svému cíli. Jakmile v lékárně Slug & Jiggers nakoupila vše potřebné, použila na bednu s přísadami zmenšovací kouzlo, aby jí mohla pohodlně strčit do kapsy. Zdvořile se usmála na postaršího prodavače, od skončení války se tu vystřídali minimálně tři, a vyšla z obchodu. Muži s delšími černými vlasy a hákovitým nosem, který ji míjel ve dveřích, nevěnovala příliš pozornost. Místo toho přemýšlela nad tím, jak je možné, že je v místních obchodech po válce takový problém s prodavači. Vyměnili se snad všichni kromě Kratochvilných kouzelnických kejklí, kde stále prodával jeden ze zrzavých bratrů Weasleyových. Jinak všichni zmizeli neznámo kam. Bez udání důvodu, bez vysvětlení, prostě jen tak. Možná měli strach ze Smrtijedů, kteří po porážce Toho, jehož nejmenujeme, zůstali na svobodě, nebo chtěli prostě jen začít nový život někde jinde, daleko od tohohle zlem pokrouceného světa. To Marylin nevěděla a nechtěla nad tím přemýšlet, tak raději zaměřila svou mysl zpět do reality.

Než vyřídila všechny nákupy, venku se začalo stmívat. Věděla, že by se měla vrátit do Bradavic a roztřídit ingredience, ale nechtělo se jí. Místo toho se rozhodla navštívit ještě tu nově otevřenou čajovnu, o které nedávno mluvila Minerva. To je dobrý nápad. Pomyslela si. Čaj na zahřátí mi udělá dobře. A tak se s novým elánem obrátila a vyrazila opačným směrem.

Ušla sotva několik metrů, když zablikala pouliční lampa a v jejím okolí se podezřele ochladilo. Nikoho neviděla. Vzadu v hlavě se jí však usadil divný pocit, který jí přinutil zastavit a začít se kolem sebe ostražitě rozhlížet. Na tmavé večerní ulici se vznášel příslib něčeho zlého. Nejprve to pouze cítila, ale nakonec, když už chtěla opatrně pokračovat v cestě, to i spatřila, ačkoli by tedy byla bývala raději, kdyby ne. Kousek od ní se zhmotnil děsivý černý kouř a vypadal skoro jako živý. Marylin se navzdory nepěknému tušení, že je právě ona jeho cílem, snažila nepanikařit. Byla si jistá, že ať už byl tenhle kouř čímkoli, dokázal na určité úrovni myslet, což ho činilo zatraceně nebezpečným. Proto na nic nečekala a bleskově ze svého pouzdra v rukávu vytáhla hůlku.

„Petrificus totalus!“ pokusila se ho znehybnit. Bylo to však marné. Kouzlo na něj vůbec nefungovalo. Ze zoufalství vyzkoušela ještě několik silnějších kleteb, které mají za normálních okolností ničivé účinky, a když nezabraly ani ty, dala se na útěk. Nedoběhla daleko. Najednou se její nohy prostě zastavily, jakoby byly vzrostlé do země a ona si uvědomila, že už je neovládá. Zprvu nechápala co se to děje, dokud ve své mysli neucítila přítomnost cizího vědomí.

„Nebraň se Marylin, bude to ještě horší. Stejně se mnou nemůžeš bojovat,“ ten hlas zněl šeptavě, rezonoval v hlavě jako nějaká bláznivá ozvěna a ona v tu chvíli pochopila, o co tady jde. Právě jí posedl démon. Vzpomněla si na článek v Denním věštci o tom, že se bystrozoři stále snaží najít způsob, jak se jich definitivně zbavit. Také věděla, že bude teď nejspíš přinucena udělat něco zlého a tak se ze všech sil snažila soustředit na své slábnoucí vědomí. Mohla cítit, že se jí tělo samo pohybuje, i když trhaně jak démon zápasil s její vůlí.

Marylin byla silná. Ovládala nitrobranu, což trochu pomáhalo. Jen díky tomu démon zatím zvládal pouze základní pohyb. Až příliš dobře si však uvědomovala, že to nevydrží navěky. Postupně slábla a bylo čím dál těžší udržet ho na uzdě. Věděla, že jestli někdo něco brzy neudělá, nezvládne to. Sama toho démona vyhnat nemohla. Byl příliš silný a ona navíc nevěděla jak. Kromě toho veškerou svou energii vkládala do mentálního souboje a do snahy zabránit mu, aby nad ní převzal vládu úplně.

Nevěděla, kolik času uplynulo od chvíle, co jí posedl. Mohly to být minuty, nebo i hodiny. Když už se pomalu vzdávala naděje a její síly začínaly docházet, všimla si, že naproti ní kráčí nějaký muž v dlouhém černém plášti. Jeho obličej rámovaný delšími sametově černými vlasy jí byl vzdáleně povědomý, ale už svou mysl neovládala natolik, aby si vzpomněla, odkud ho zná. Ať už to byl kdokoli, tento muž se právě stal její jedinou nadějí.