Fénixova šance Kap. 15: Masakr ve školce

Kapitola 15: Masakr ve školce

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

Tentokrát se Harry probudil brzy. Bylo to vůbec poprvé od problému s démony, kdy měl klidnou noční. Jelikož nemuseli nikde zasahovat, ani nikoho zachraňovat, učil své kolegy pomocí keltské magie vyčarovat Triquetru. On sám ji už ovládal bezchybně a zcela instinktivně, takže se zaměřoval na složitější kouzla hromadného spoutání.

Jakmile sešel dolů do obývacího pokoje, dozvěděl se však, že Severusova návštěva Příčné ulice už tak klidná nebyla. Zachránil prý Bradavickou profesorku posedlou démonem a ta mu následně jako poděkování nabídla spolupráci na tom lektvaru. O koho se jedná, už jim však neřekl a Harry nevyzvídal.

„To je skvělé Severusi, doufám, že si to přijal. Každá pomoc se hodí.“ Jmenovaný pouze přikývl, ale nestihl odpovědět, jelikož zaregistroval Ginny, která se zrovna slabostí opřela o krbovou římsu. K Harryho překvapení si v tu chvíli Severus pomocí neverbální magie přivolal z laboratoře jakýsi lektvar a podal jí ho.

„Tohle vám pomůže Ginevro. Nemusíte se bát, všechny ingredience jsou stoprocentně přírodní, dítěti to neublíží.“ Ginny se na něj vděčně usmála a lektvar si hned vzala.

Tohle Harryho překvapilo. Nejen, že se Severus nějak záhadně dozvěděl o těhotenství, ještě sám z vlastní vůle uvařil Ginny lektvar proti nevolnosti.

„Jak o tom víš?“

„Nejsem idiot Harry, ty příznaky jsou poměrně zjevné.“

„Jo no promiň, asi jsme ti to měli říct,“ uvědomil si Harry a sklopil pohled. Za těchhle okolností na to měl Severuse nejspíš upozornit, než ho sem přivedl. Byla to slušnost, jenomže ho to v té euforii nějak nenapadlo. Kromě toho Harry nikdy nebyl zvyklý se nevrlému mistrovi lektvarů příliš svěřovat. Musel však uznat, že to už bylo dávno. Teď byl Severus jiný.

„V pořádku, ostatně není to má věc. Jen jsem si říkal, že by ten lektvar mohl tvé ženě přijít vhod. V laboratoři jsem nechal recept, abyste si ho mohli uvařit sami, není to složité.“ Z nějakého důvodu si Severus tentokrát dokonce odpustil poznámku o Harryho absolutní neschopnosti v tomto oboru.

Stále ještě překvapený Harry už nestačil Severusovi poděkovat. V kapse se mu totiž ozval bystrozorský odznak, který byl začarovaný tak, aby v případě pohotovosti spustil dost protivný alarm.

„Promiňte, ale budu muset jít, máme pohotovost.“ S těmi slovy si rychle přivolal svůj bystrozorský hábit a vyšel ven, odkud se mohl přemístit.

 

Mateřská škola Harmonia, Londýn…

Jestliže byl během noční směny klid, teď si to démoni zřejmě rozhodli vynahradit. Že se jejich terčem stane mudlovská přípravná školka (*), to ovšem Harry opravdu nečekal. Ani v té nejbujnější fantazii. Přesto nyní stál před nízkou bílou budovou s velikým zlatým sluncem nade dveřmi, v jehož středu se velkými písmeny skvěl nápis Harmonia.

„No neříkal jsem, že se něco semele?“ nadhodil směrem k Ronovi, narážeje tím na jeho hudrování během útoku na obchodní centrum Westfield minulý týden.

„Jo tos říkal, ale proč děti pro Merlina?“

Harry na jeho otázku neodpověděl, ačkoli se vysvětlení přímo nabízelo. Děti neměli natolik vyvinutou nitrobranu, aby se mohli bránit, díky čemuž se tak pro démony stali snadným cílem. Tvárným a poddajným. A jelikož v tomto případě šlo navíc ještě u mudlovské děti, nemohla jim pomoci ani jejich divoká magie. Řečeno dvěma slovy, tohle bylo zatraceně špatné.

To se potvrdilo ve chvíli, kdy oba týmy bystrozorů vstoupili dovnitř. Pokud Ministerstvo kouzel dosud veřejnosti tvrdilo, že má problém pod kontrolou, nyní se jasně ukázalo, že to není pravda. Pohled, kterým se jim naskytl, Harryho nenechal na pochybách, že tohle bude mnohem horší, než útok na obchodní centrum. Ve školce totiž vládl absolutní chaos. Žádná z vychovatelek už nebyla naživu a posedlé děti byli naprosto nepředvídatelné. Na ty šílené malé tvářičky schopné zabít dospělého člověka jen pouhou myšlenkou byl tak strašný pohled, až se Harry odporem otřásl.

Vždy si myslel, že během války s Voldemortem už viděl všechno a podobné výjevy ho tak nemohou rozhodit. Spletl se. Jakmile šlo o děti, bylo to moc i na něj a rozhodně to nebylo způsobené jen tím, že se měl stát otcem. Bylo to prostě nelidské. Kruté tím nejhorším možným způsobem.

Celá zásah se tak pro něj změnil v děsivou noční můru a bylo to tím horší, že takto malé děti vymítání většinou nepřežili. Přítomnost démona prostě přetížila celý jejich organismus a srdce to nevydrželo. Harry svoji práci odvedl, protože musel, ale fungoval na automat, jinak by se z vědomí, že byl právě donucen zabít několik dětí, nejspíš zbláznil. Nemělo smysl si říkat, že to ve skutečnosti nebyl on, ale démoni. Pořád to byla jeho ruka a jeho hůlka.

Ron na tom nebyl o moc lépe. Poté co po jeho zásahu zemřela malá asi pětiletá holčička, se musel jít ven vyzvracet. Nakonec jich zůstala naživu jen hrstka a i ti vlivem právě prožitého traumatu zešíleli natolik, že nebylo jasné, zda se ještě někdy vzpamatují.

Velitel Gawain pochopitelně zuřil, Harry byl zničený a psychicky otřesený. Jak se dostal domů, si nepamatoval.

 

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

Severus nevěděl, co se stalo, ale ve chvíli, kdy se Harry vrátil a on viděl jeho výraz, pochopil, že to nebude nic dobrého. Mladý bystrozor byl bledý jako smrt, když ztěžka dosedl na pohovku v obývacím pokoji. Vypadalo to, jakoby na sobě nesl tíhu celého světa.

„Co se stalo Harry?“ zeptala se jeho žena starostlivě. Ona sama už vypadala mnohem lépe. Lektvar, který jí Severus předtím dal, skvěle zabíral.

„Něco takového jsem ještě neviděl,“ začal Harry a Severus přemýšlel, že by je nechal o samotě. Když pak ale slyšel, co se ve školce událo, rozhodl se zůstat. Moc dobře věděl, jak se asi Harry cítí. On sám byl nucen ve službách Pána zla dělat mnoho věcí, které se mu příčily a na které nebyl pyšný. V takových chvílích nenáviděl Brumbála za to, že ho do toho uvrtal. Nenáviděl ale i sebe, protože koneckonců to on se rozhodl stát smrtijedem a on mohl za to, že Lily zemřela. Přesto mu osud nedopřál klidný konec a on se s tím musel naučit žít.

„Co je tohle za pitomé výmysly? Velitel zuří, protože jsme pořád nijak nepokročili a já jsem si nikdy nemyslel, že jako bystrozor budu zabíjet děti. Ještě že mám zítra volno, nedokážu si představit, že bych vstal a šel zase do práce. Jak se vám po tomhle ještě vůbec můžu podívat do očí?“ říkal právě Harry a po tváři se mu přitom kutálely slzy lítosti.

„Poslouchej Harry, to není tvoje chyba. Ty si je nezabil, to udělali démoni,“ domlouvala mu Ginevra. Seděla vedle něj na pohovce a držela ho za ruku.

„To se ti řekne, z tebe démoni neudělali vraha. Pro Merlina vždyť to byli děti, co když budu muset jednoho dne to samé udělat i našemu dítěti?“ Harry už takřka křičel. Vztek a zoufalství se z něj valily jako divoká, rozbouřená voda.

„Nesmysl. Až se vaše dítě narodí, démoni budou dávno pryč. Harry věř mi, že rozumím tomu, jak se teď cítíš, ale je potřeba se přes to dostat a bojovat dál, abychom zajistili, že se nic podobného nebude opakovat,“ připojil se tentokrát i Severus. Mluvil mírně ve snaze alespoň trochu utišit tu bouři emocí, která se v mladíkovi vzdouvala. On sám obvykle zuřil spíše uvnitř a navenek si zachovával svou chladnou kamennou tvář. Věděl ale, že ne každý se dokáže takto ovládat. A možná to ani není zdravé.

Harry se po chvíli opravdu trochu zklidnil, ale jen natolik, aby mohl promluvit přímo k němu. Hlas se mu ovšem pořád třásl.

„Jak si to dokázal? Myslím vyrovnat se s tím…“

Severus lehce zavrtěl hlavou a povzdechl si: „Nevím, jestli je vůbec možné něco takového dokázat. Stále je to ve mně Harry, jen hluboko pohřbené. Musel jsem se naučit s tím žít a ty se to naučíš také. Ostatně nic jiného nezbývá.“

Harry přikývl. Chvíli vypadal, jakoby chtěl ještě něco říct. Nakonec to vzdal, jen se pomalu unaveně zvedl a beze slova odešel z obývacího pokoje. Ginevra chtěla běžet za ním, ale Severus ji zadržel.

„Teď ho nechte, potřebuje si to srovnat v hlavě. Jen dohlídněte, aby si večer vzal Bezesný spánek.“ Ta rada vycházela z vlastní zkušenosti. Severus věděl, že po takovém zážitku se dají noční můry očekávat. Znal to až příliš dobře. Proto věděl i to, že ať by mu nyní řekli cokoli, nepomohlo by to. Harry prostě potřeboval čas.

 

Poznámka autorky: (*) Rodičovská dovolená ve Velké Británii je pouze do jednoho roku věku dítěte. Státní mateřské školy jsou proto určeny dětem od 2 do 5 let věku. Poslední rok v mateřské škole, tedy děti ve věku od 4 do 5 let, je zároveň přípravnou třídou pro základní školu.