Fénixova šance Kap. 18: Odhalení

Kapitola 18: Odhalení

 

Ministerstvo kouzel, ústředí bystrozorů, Londýn…

 

„No to si děláš srandu! Snape že je naživu? Jak?“ zvolal překvapeným hlasem Ron Weasley.

Harry schválně přišel chvíli před Severusem, aby mu připravil půdu a ujistil se, že se ho Gawain nepokusí zatknout hned, jak ho uvidí. Samozřejmě až poté, co by překonal prvotní šok a přestal zírat s otevřenou pusou tak, jako to dělali všichni.

„Na to se ho budeš moct zeptat sám. Přijde za chvíli,“ odpověděl mu Harry s úsměvem. Přestože tahle situace nebyla nejlepší, výborně se bavil, ostatně tak jako vždy, když sledoval ty udivené tváře lidí, kteří se o něm dozvěděli. Bylo příjemné být taky jednou tím, kdo ví více než ostatní.

„Prozraďte mi, pane Pottere, jak jste na něj vlastně přišel?“ smazal mu úsměv z tváře velitel. Zdržel tady kvůli němu i noční směnu a teď chtěl znát podrobnosti. Harry to čekal, ale stejně se mu to nelíbilo.

„Řeknu vám to, ale byl bych rád, kdybyste nejednal ukvapeně. Potřebujete ho.“

„Tak ven s tím Harry,“ pobídl ho Sturgis Tobolka ležérně se opírající o rám dveří. Harry na něj zamračeně pohlédl, ale přikývl.

„Před útokem v Surrey jsme se se Sturgisem procházeli případy samozvance a já si všiml Triquetry. Ten symbol mi byl povědomý, tak jsem se během volna vydal do Bradavic a našel ho. Ve staré učebnici, která kdysi patřila právě Severusi Snapeovi, nekreslil to tam ručně. Pak se mi ho podařilo najít a spojili jsme se. Dali jsme dohromady plán, jak vyhnat démony, ale vyžaduje pečlivou přípravu, proto jsem vám zatím nic neřekl. Byl bych to později udělal.“

„Takže Snape je tím samozvancem je to tak? To vysvětluje, proč jsme o něm v poslední době už neslyšeli. Měl jinou práci. No nechápu, jak si mohl myslet, že může jen tak beztrestně dělat práci za nás, ale poslechnu si ho. Démoni jsou v tuto chvíli přednější,“ rozhodl Gawain a zamyšleně si promnul bradu. Víc Harry ve svém postavení udělat nemohl. Zbytek byl na Severusovi.

*****

Skutečnost, že se měl dnes přestat skrývat, ho naplňovala zvláštním klidem a odevzdaností. Nezáleželo na tom, co s ním pak bude. Podstatné bylo dostat démony pryč.

Severus Snape vstoupil na ústředí bystrozorů. S odhodlaným výrazem a vířícím pláštěm zamířil rovnou do kanceláře, odkud slyšel hlasy. Bylo tam narváno. Velitel bystrozorů tady kvůli mně zřejmě nechal oba hlavní týmy. Uvědomil si.

Na vyzvání se posadil a oplatil Weasleymu vražedný pohled, kterým si ho přeměřoval. Očividně ne všichni mají z mého přežití radost. Konstatoval v duchu, ale nijak ho to netrápilo. Byl tady kvůli něčemu jinému.

Nejprve se ho zeptali na několik věcí týkajících se převážně jeho honu na smrtijedy a démonů. Severus poctivě odpovídal až do chvíle, než přišla otázka na Luciuse, který jako jediný stále unikal. Na Draca se kupodivu neptali, ale ten když se to vzalo kolem a kolem nakonec nic tak vážného nespáchal, tedy kromě toho, že následoval svého otce, jak se od něj doma očekávalo.

„V tomto ohledu vám bohužel nepomohu, nevím kde je Lucius Malfoy. Podařilo se mi pouze zjistit, že zmizel ze země.“ Na následující otázku, kdo sem vpustil démony, odpověděl taktéž, že neví. Samozřejmě to nebyla pravda.

„Dobrá jste ochoten to v případě potřeby zopakovat i pod veritasérem?“ zeptal se velitel.

„Ano samozřejmě.“ Severus nezaváhal, i když věděl, že pokud by na tom skutečně trvali, mohl by mít problém. Jako pravý Zmijozel ale zachoval chladnou hlavu. Lhát byl ostatně zvyklý. Jen rychlým pohledem zkontroloval, že i Harry zůstal naprosto klidný.

Velitel ale nakonec pouze přikývl a začal se zabývat aktuálnějšími problémy.

„Takže, bylo mi řečeno, že prý máte nějaký plán, jak démony vyhnat. Poslouchám.“

Poté Severus vyložil přesný nástin toho, jak si představoval, že by to mohlo probíhat. Od bystrozorů potřeboval, aby mu kryli záda, zatímco bude přivolávat démony a otevírat bránu. V tu chvíli se totiž nebude schopen účinně bránit. Jakmile přivolá všechny démony, Harry se měl pokusit o keltské kouzlo hromadného spoutání a tím kolegům pomoci udržet je na uzdě. Brána nesmí zůstat otevřená příliš dlouho, aby nedošlo k vyčerpání Severusovi magie tak, jako se to stalo u Luciuse. Lektvar, na kterém pracoval, ji sice měl posílit, ovšem pouze na omezenou dobu a nikoli nevyčerpatelně.

„Hlavní bude rychlost, takže vaším úkolem bude držet ode mě démony dál, dokud neotevřu bránu,“ zakončil Severus, přičemž na stole rozložil plány oblouku z odboru záhad.

„A jak docílíme toho, že démoni skutečně utečou pryč bránou? Na to je taky nějaké keltské kouzlo?“ zeptal se Kingsley Pastorek a zamyšleně si mnul bradu.

„To nevím, ale napadlo mě jednoduše kolem celého prostoru s obloukem vyčarovat velkou Triquetru, aby jinam nemohli,“ řekl Severus a názorně to předvedl na plánu. Ve skutečnosti si právě s tímhle lámal hlavu dlouho. Přitom řešení bylo tak jednoduché.

„Nelíbí se mi to, je to celé dost riskantní,“ ozval se pochybovačně velitel.

„Jistě máte mnoho dalších možností.“ Severusova sarkastická poznámka nenechala nikoho na pochybách, co je jeho záměrem a vyvolala očekávanou vzrušenou debatu všech přítomných bystrozorů kromě Harryho. Byl to on, kdo nakonec jejich dohadování přerušil.

„Severus má pravdu, jinou možnost nemáme.“

Ron Weasley vrhl na svého přítele zmatený a nedůvěřivý pohled. Očividně ho zaskočila skutečnost, že Harry svého bývalého učitele oslovuje křestním jménem, jakoby na tom nebylo nic zvláštního. Vždyť také není. Pomyslel si Severus, když si uvědomil, že už to oba dělají tak nějak automaticky a zcela přirozeně.

„Jak ale můžeme vědět, že se mu dá věřit? Nezapomeňte, že ani jako samozvanec neváhal použít nepromíjitelnou,“ připomněl zrzek a pohodil hlavou směrem k Severusovi. Ten nic neříkal, byl zvyklý, že mu lidé nevěří. Neuniklo mu ale souhlasné přikývnutí dvou jeho kolegů. Přeci jen nepromíjitelným kletbám se neříká nepromíjitelné jen tak bez důvodu. Jejich použití obvykle znamená jednosměrnou jízdenku do Azkabanu.

„Dobře vidím, že to budeme muset ještě projednat. Naše rozhodnutí vám sdělíme do několika dnů, tak se příliš nevzdalujte z města,“ rozhodl nakonec velitel a Severus se zamračeně zvedl k odchodu. Pokud něco nesnášel, tak to byly zbytečné debaty, při kterých se stejně nic nevyřeší. Tohle byla jedna z nich. Jeho návštěva na ústředí bystrozorů byla jen ztrátou času a on byl přesvědčený, že na vině je z velké části nedůvěra těch omezenců, než cokoli jiného.

Nestihl dojít ani moc daleko, když ho dohonil Harry. „Budou souhlasit Severusi. Přesvědčím je.“ Severus neodpověděl, jen se na něj na okamžik vděčně zadíval a pak už se s efektním zavířením svého hábitu otočil k odchodu.

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 Marylin byla v jednom kole. Kromě svých pracovních povinností a výzkumu se Severusem se ve volných chvílích věnovala ještě studiu problematiky zneužívaných dětí. Měla v plánu co nejdříve navštívit Jasonovu matku a zjistit, zda má vůbec potuchy, co se doma děje. Doufala, že to zvládne do Vánoc, aby mohla toho chlapce s klidným svědomím poslat na prázdniny domů s tím, že bude alespoň pod ochranou své matky. Pokud ne, byla odhodlaná prosadit, aby zůstal zde v bezpečí hradu.

Když si tak pročítala materiály, které k tématu dokázala sehnat, začínala být ráda, že se do toho vložila. Mohlo to totiž klidně být ještě mnohem horší.

Jelikož ke zneužívání ať už dotykovému, či bezdotykovému dochází nejčastěji v rodině, trvá to mnohdy skrytě i po dlouhá léta. Většina dětí zneužití neoznámí buď ze strachu, studu, nebo prostě protože ještě neví, že takové chování je špatné a nebrání se mu. Žijí tak pod rouškou mlčení často až do dospělosti. Jako kouli na noze sebou vláčí následky traumatu v podobě vztahových, psychických i fyzických obtíží. Čím déle zneužívání trvá, tím jsou pak následky horší. Nejsou výjimečné dokonce ani pokusy o sebevraždu, či riziko stejného chování k vlastním dětem. Pomáhající proto musí být nadmíru trpělivý, chápavý a hlavně klidný. Zpočátku se totiž mohou u pacienta objevit záchvaty hněvu, ale i těmi je potřeba si projít, aby mohlo dojít k postupnému uzdravení. Takový zážitek totiž nelze přijmout, aniž bychom ho znovu neprožili a to ideálně s někým, komu důvěřujeme a kdo má potřebnou emocionální sílu.

Marylin nad tím jen kroutila hlavou a snažila se to vstřebat. Nechápala, jak tohle někdo vůbec může dělat vlastnímu dítěti a ještě více jí to utvrdilo v rozhodnutí oběma pomoct, i když věděla, že to nebude snadné.

Nejvíc ji trápila otázka, jestli na to vůbec bude dost silná. Zvlášť v případě Severuse neměla dostatečný odstup. Záleželo jí na něm. Ano Marylin si to dokázala přiznat, nechtěla ho však dostat do nepříjemné situace, tak čekala. A byla ochotná počkat, jak dlouho bude třeba. Trpělivost rozhodně byla jednou z jejích silných stránek.

 

Poznámka autorky: Tak co, myslíte si, že je na to Marylin dost silná? Dokáže těm dvěma pomoci?