Fénixova šance Kap.19: Jsme spolu

Kapitola 19: Jsme spolu

 

Ministerstvo kouzel, ústředí bystrozorů, Londýn…

Jeden pošetilec kdysi řekl, že minulost patří včerejšku. Harry ovšem dobře věděl, že v Ronově případě to neplatí. Stále zůstával zaseklý někde ve školních letech, kde byl Severus Snape jejich společným nepřítelem, jemuž bylo lepší se vyhýbat, pokud jste nechtěli až do vyčerpání drhnout kotlíky. Nyní nastal čas konečně ho přesvědčit o opaku. Ron byl jeho nejlepší kamarád a pro Harryho by rozhodně bylo lepší, mít ho během porady s velitelem na své straně. Během střídání směn si ho proto odchytil v chodbě vedoucí k toaletám. Nejprve na oba seslal diskrétní kouzlo, aby se ujistil, že jejich rozhovor zůstane soukromý.

„Rone, musím s tebou mluvit, jde o tu zítřejší poradu. Potřebuju, abys mi pomohl přesvědčit velitele.“

„Můj názor znáš. Nevím, co tě to napadlo spojit se zrovna se Snapem!“ protestoval naštvaně zrzek a chystal se odejít. Harry ho prudce chytil za předloktí a otočil zpátky.

„Protože on ví, jak to zastavit. Je naše jediná šance, copak to nechápeš?“

„Jak to můžeš vědět Harry? Vždyť je to Zmijozel, ti vždycky sledují své vlastní zájmy. Klidně to mohl být on, kdo sem ty démony pustil.“ Harry odmítavě zavrtěl hlavou.

„Severus to nebyl, to vím jistě.“

„Jak si můžeš být tak jistý a proč mu pro Merlina říkáš Severus?“

„Je to jeho jméno Rone,“ Harry se rozhodl raději neříkat, že jsou teď něco jako přátelé, tím by Rona akorát víc naštval. Musel ale nějak vyvrátit jeho podezření a jediný způsob, který ho napadl, znamenal prozradit, co se stalo ve Francii.

„Řeknu ti, proč jsem si tak jistý, ale musíš slíbit, že to nikomu neřekneš,“ teprve když Ron neochotně přikývl, pokračoval: „Do té Francie mě předtím neposlal velitel. Byl jsem tam se Severusem a podařilo se nám zjistit, kdo to má na svědomí. Lucius Malfoy, to on sem pustil démony, ale přišel u toho o většinu magie. V tu chvíli nebyl hrozbou a Severus slíbil Narcisse, že ho nechá být, když ho pohlídá. Proto Gawainovi nic neřekl a neuděláme to ani mi rozumíš?“

„Dobře, dobře,“ řekl překotně Ron, kterého nová informace tak zaskočila, že úplně zapomněl na Snapea. „Ale proč by Malfoy něco takového dělal?“

A tak mu Harry vysvětlil celou tu záležitost s původním démonem a vrácením času, přičemž si uvědomil, že od té doby nekontaktoval Draca, aby mu poděkoval. Později mu pošlu alespoň sovu s dopisem. Slíbil si a obrátil se znovu na Rona.

„Tak co, můžu s tebou zítra počítat?“ Ron sice na chvíli zaváhal, ale nakonec přikývl.

„Podpořím tě, ale Snapeovi stejně nevěřím. Dělám to kvůli démonům. A zatraceně doufám, že velitel na Malfoye nepřijde, jinak máš průšvih.“

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

 

Severus nenáviděl čekání. Dnes se měli bystrozoři rozhodnout, jestli podpoří jeho plán s démony a případně co udělají se samozvancem. Snažil se na to nemyslet a prostě pokračoval ve výzkumu. Odpoledne, když jí skončilo vyučování, se k němu připojila Marylin. Poslední dobou ho navštěvovala často i třeba jen tak.

„Rád tě vidím Mar,“ přivítal ji Severus lehkým polibkem na tvář. Stala se z toho taková jejich tradice. Velmi příjemná tradice, musel uznat.

„Jsi sám?“

„Ano Ginevra šla se svou matkou shánět nějaké vánoční dárky.“

„Tak to jo a přišel si na něco?“ zeptala se zvědavě Marylin a mávla rukou směrem k laboratoři.

„Vlastně ani ne, pořád nevím kde získat více magie. Nic z toho co jsem zkoušel, se nedokáže spojit s ostatními ingrediencemi a vytvořit stabilní lektvar. Momentálně si ani nejsem jist, jestli ten plán vůbec budeme moci uskutečnit. Čekám na zprávy od Harryho.“

„Počkej, co se vlastně stalo Severusi?“

A tak místo v laboratoři skončili v obývacím pokoji se sklenkou červeného vína. Severus se pohodlně usadil na pohovku a krátce odvyprávěl, co se odehrálo na ústředí bystrozorů, včetně situace se samozvancem. Marylin měla právo vědět, komu vlastně pomáhá.

„Tak proto si se skrýval, teď už to chápu,“ pokývala hlavou, když skončil.

„Ano ale s tím je teď konec. Brzy o mně budou vědět všichni, tedy za předpokladu, že neskončím v Azkabanu. Já už ale utíkat nebudu Mar, ať se stane cokoli,“ povzdechl si Severus a přitom pohlédl do jejích lísko-oříškových očí. Poskytovali takový klid a útěchu, že by se v nich nejraději ztratil. I kdyby všechno na světě selhalo, i v té nejhorší noční můře, ty oči byly jako světlo na konci tunelu a on by udělal cokoli, aby se k němu dostal.

A tu se náhle Marylin přisunula blíž, aby ho mohla chytit za ruku. Tentokrát Severus neměl potřebu uhnout. Jen se jí dál díval do očí. Ten dotyk byl překvapivě příjemný a on cítil, že jí může důvěřovat.

„Bystrozoři nejsou idioti, jistě jim dojde, že démoni představují mnohem větší problém, než nějaký samozvanec. Pochybuji, že by si nechali utéct šanci, kterou jim nabízíš, zvlášť když sami jiný plán nemají. A pokud to vyjde, máš celkem slušnou šanci, že budou natolik vděční za pomoc, aby tě nechali být. Tak to vidím já.“ Severus stáhl ruku, za kterou ho držela, aby se mohl napít a usmál se. Nedělal to příliš často, protože neměl důvod. Tentokrát tu jeden byl a on ho nemínil ignorovat.

„Doufám, že máš pravdu. Vlastně je to docela úleva nemuset používat mnoholičný lektvar, abych mohl jít ven.“ Teď bylo na Marylin, aby se usmála.

„A co vlastně budeš dělat? Myslím, až bude po všem, až vyženeme démony.“

„Nad tím jsem zatím nepřemýšlel,“ pokrčil Severus rameny. 

„Jsem si jistá, že Minerva by tě přijala zpět, mohl bys zase učit. Pak bychom se vídali každý den.“ Merline, skutečně mi tahle Nebelvírka právě udělala návrh? Protože pokud tohle nebyla narážka, pak jsem horský trol. Pomyslel si napůl pobaveně Severus.

„Myslím, že Fawkesovi by se líbilo být zpět v Bradavicích. Já ale nevím, zda chci ještě učit.“

„Myslíš fénixe? Brumbál si říkal, kam po jeho smrti asi zmizel. Mohla bych ho vidět?“

O chvíli později už si Marylin nahoře v pokoji okouzleně hladila to nádherné zvíře. Severus využil příležitosti a nenápadně ji přitom pozoroval. V upnutém vínovém svetru, krásně vynikala její sportovní postava a on se neubránil myšlence, jak by asi vypadala bez něj. Zatřásl hlavou, aby tu představu zahnal a posadil se na postel. Bylo nezdvořilé stát mezi dveřmi a tak nepokrytě si návštěvu prohlížet.

Říká se, že člověk vždycky pozná, když se na něj někdo dívá. Marylin si toho ale buď nevšimla, nebo jí to nevadilo a tak se rozhodla nechat to být. Posadila se k němu na postel a s pohledem stále upřeným na Fawkese tiše promluvila:

„Je to úžasné zvíře. Dal ti šanci něco se svým životem udělat. Nebýt jeho, nikdy bychom se nesetkali.“

„A já ji nemíním zahodit.“ Otočila k němu hlavu a vážně se na něj zadívala. Musela v jeho očích něco vyčíst, protože se najednou zeptala:

„Chceš mě políbit, že jo?“ Severus přikývl a pak už přitiskl své rty na její. Jen jemně. Jako vánek v krásném jarním jitru. Nikam nespěchal. Nechal se zcela pohltit tou citrusovou vůní z jejích vlasů. Odvážil se zvednout ruku a prozkoumat jejich hebkost. Nechal si je protéct mezi prsty a se zavřenýma očima vnímal přítomný okamžik, o kterém doufal, že nikdy neskončí.

A v tu chvíli se prudce otevřely dveře. Stál v nich Harry, očividně celý v rozpacích.

„Pa…pardon,“ vykoktal.

Severus se na posteli napřímil, zůstal však sedět. „Možná ti to ještě nikdo neřekl, ale je slušností zaklepat, než někam vejdeš,“ poznamenal stejným tónem, jaký už jednou použil, když byl Harry v pátém ročníku a on se ho nepříliš účinně snažil naučit nitrobranu.

Harry se zasmál. „Jestli teď řekneš, že můj otec to věděl, nejspíš tě prokleju.“ A Severusovi pobaveně zajiskřilo v očích, byl rád, že mladík jeho vtip pochopil. (*)

„Takže vy jste teď to…spolu?“

 „Už to tak asi vypadá. Ano jsme spolu,“ odpověděla na Harryho rozpačitou otázku Marylin a zároveň vzala Severuse za ruku tak, že se jejich prsty propletly. Severus se po chvilkovém zaváhání jen mírně pousmál a nechal to tak.

„Tak to jsem rád. Poslyš Severusi přišel jsem ti říct, že velitel tvůj plán odsouhlasil. Bude spolupracovat, ale má podmínky. Za prvé už žádné tajnosti a za druhé potřebuje vědět, že nezmizíš hned, jak bude po všem. Přeci jen pořád je tady ta věc se samozvancem.“

Severus přesunul svůj pohled s Harryho na Marylin a zadíval se na jejich spojené ruce. „Nebudu utíkat Harry. Už ne.“ A neslíbil to jen jemu, ale také sobě. Nejen, že nebude utíkat, ale nyní byl také rozhodnutý bojovat za svou svobodu. Samozvanec byl pryč. Navždy.

 

Poznámka autorky:  (*) Narážka se týká pátého dílu filmového zpracování, kdy Severus Snape dával Harrymu lekce nitrobrany a on si při tom stěžoval, že to není fér. („Možná jste si toho ještě nevšiml, ale život prostě není fér. Váš zatracený otec to věděl a taky se o to často přičiňoval!) Tady záměrně použil stejný tón hlasu.

V příští kapitole si trochu odpočineme od démonů a hlavní dějové linky…