Cizí krev - kniha II. - kapitola I.

                                                           I.

Jitřní paprsky podzimního slunce prohřívaly záda Thessaii. Mladá zaříkávačka seděla na břehu řeky a pozorovala uzdravující se přírodu.
 Pstruzi, lososi a další říční tvorové se proháněli v hlubinách vod a v okolí bahnité půdy. Malí ráčci a kvákající žáby si nevšímali usmívající se ženy. Thessaia zachránila svoji domovinu. Byla téměř úplně šťastná. Jediné, co tížilo její vědomí, byly myšlenky na Garretta a ostatní, kteří se měli střetnout s Horblarem.
 
„Dokázaly jsme to. Diamant moci zapudil veškerou temnotu, jež nakazila naši zemi.“ pronesla právě přicházející Dinah.
 „Ano, je úžasné vidět okolí zase vzkvétat.“ vydechla Thessaia.

 „Ráno přiletěl, se zprávou, orel z kmene Trpala.“
 
„S jakou zprávou, Dinah?“

 „Horblar byl poražen.“ odpověděla a usmála se Dinah. Překvapený pohled Thessaii ji rozesmál ještě víc.

 „Vážně? Jak?“ ptala se zaříkávačka.

 „Nějakým hrdinou zvaným Arethdir. Víc nevím. Jen, že se Horblarovy armády po jeho smrti stáhly.“

„To úžasná novina!“ vykřikla Thessaia a zadoufala, že je Garrett v pořádku.

 „Věděla jsem, že ti udělá radost. Kdyby ses tolik nekochala přírodou, věděla bys to hned. Ale takhle jsem, alespoň měla tu čest, udělat ti radost sama.“
 
Rusovláska se usadila vedle své kamarádky. „Myslím, že jsou Varlyen a všichni ostatní v pořádku. Něco mi říká, že ano.“

 „Také si to myslím.“ usmála se Thessaia.

 „Pořád myslíš na Garretta?“

 „Pořád. Snad mi to jednou odpustí.“ zadoufala.

 „Určitě ano. Podle mě ti to už odpustil. Mohl na tobě oči nechat a teď, když je Horblar po smrti, nemá nikdo důvod se na nás zlobit. Diamant moci nepotřebovali.“

 „Snad máš pravdu.“
 
„A co vůbec Diamant? Vypadá pořád stejně.“

 „Hrenek mi povídal, že prý pulzuje energií. Neviditelnou, ale když se k němu přiblížíš, můžeš ji pocítit.“ odpověděla své svalnaté přítelkyni Thessaia.

 Společně hleděly na překypující život v řece a jejím blízkém okolí. „Štěstí se opět vrací. Zlé dny jsou pryč.“ šeptla Dinah.

 „Ano, to jsou.“ souhlasila Thessaia.

 Piorna a Thessar se radovali z úspěchu jejich dcery a její přítelkyně. Vůdce osady se spolu s lovci brzy ráno vydal na lov a odpoledne se vrátil s dvěma bažanty a zajícem. Jeho žena připravovala chutný pokrm a mezitím si užívala náruč svého muže.
 Zavzpomínali na jejich syna Piora a všechny další zemřelé. Dny temna byly pryč a oni spolu hleděli k zářivějším zítřkům.
 
„Neuvěřitelné, co se těm našim holkám povedlo.“ řekla Piorna.

 „To ano. Myslel jsem, že se Hrenek už úplně zbláznil, když mi oznámil, že Thessaiu poslal za honbou za Diamantem moci. Měl jsem sto chutí přetrhnout ho vejpůl, když se tenkrát v noci vytratila.“

 „Naštěstí vše dobře dopadlo. Je sice pomatený, ale jeho vidiny nám vždy pomohly.“
 
„A poražený Horblar, věřila bys tomu?“

 „Kdo je to vůbec ten Arethdir? Nikdy dřív jsem o něm neslyšela. Čekala bych, že když někdo dokáže porazit Horblara, bude to ten slavný elfský válečník Moreath.“

 „Netuším, asi nějaký jiný elfský hrdina. Toužil bych vidět padnout tu stvůru.“

 „Svět se konečně zase vrací k normálu. Jsem zase šťastná. Naše dceruška je zpět a příroda ožívá.“    

 „Prošli jsme spolu už mnohým, má milá. Miluji tě stále více ode dne, kdy jsem tě poznal.“

 „A já tebe, Thessare.“ Políbili se a Piorna se vrátila k přípravě jídla.

 Thessaia a její rodiče se usadili k jídlu společně s Dinah a její matkou Nahhan.

 „Kéž by tu byl s námi tvůj otec Dinhell a viděl, co jste s Thessaiou dokázaly.“ prohodila při jídle Nahhan.

 „Nevěřil by.“ zasmál se Thessar.
 
 Dojedli pečeného bažanta a vesele spolu rozprávěli.
 
„Wurn má o tebe stále zájem.“ pronesla Nahhan.

 „Ale já o něj v žádném případě ne.“ odvětila ihned Thessaia.

 „Já vím, tobě se prý zalíbil jiný.“ pousmála se Nahhan. Thessaia vrhla pohled na Dinah. Ta jen pokrčila rameny.
 
„Jaký jiný?“ ptal se okamžitě Thessar.

 „Ty si vážně nikdy ničeho nevšimneš.“ odpověděla Piorna.

 „Kdybys naslouchal i tónu hlasu a nejen slovům, když nám Thessaia vyprávěla o jejich dobrodružství, všiml by sis, že ten mladík Garrett naší Thessaii přirostl k srdci.“

 „Mami!“ okřikla ji Thessaia.

 „No co, stejně by na tobě dříve nebo později poznal, že se stále touláš v myšlenkách kdesi pryč. Tvůj otec je sice nevšímavý, ale není hlupák.“

 „Ne, to opravdu nejsem.“ souhlasil Thessar a pokračoval: „Říkala jsi, že zabil náčelníka Anderelských skřetů a zachránil ti život před tou spoustonožkou. Ale už jsi nám neřekla, co je vlastně zač. Odkud pochází? Je to válečník nebo dobrodruh? Pověz něco, holka.“
 
Thessaia sklopila zrak a zhluboka se nadechla. „Pochází z daleka.“

 „Ne snad z jížních zemí?“ skočil jí do řeči otec.

 „Ne. Z jížních zemi ne. Prostě je z daleka. A nevím nic o jeho živobytí, ale je to určitě trochu dobrodruh a s mečem je docela obstojný.“

 Dinah se rozesmála. „Vždyť mu meč pokaždé vypadl z rukou.“

 „I přesto vždy dokázal zvítězit.“ oponovala své přítelkyni Thessaia.
 
 „A kde je mu konec teď?“ vyzvídal dál Thessar.

 „To netuším. Musely jsme s Dinah zmizet i s Diamantem.“ povzdechla si Thessaia.

 „Ale Thessaia mu ještě před naším zmizením napsala dopis.“ prozradila Dinah. Thessaia po ní znovu střelila nevraživým pohledem.
 
 „Dopis? O tom ses mi nezmínila, Thessaio. Co jsi tomu chlapci napsala?“ ptala se honem Piorna.

 „To tu člověk nemůže mít žádná tajemství?“ ptala se Thessaia, a Nahhan se rozesmála.

 „Znáš přece svoji matku, víš, že potřebuje vědět vše. O čem bychom potom spolu rozprávěly?“

 „No tak, Nahhan, přece nejsme takové drbny.“ zasmála se Piorna.
 
 „Tak nám to pověz, děvče, ať máme co probírat.“ poňoukala Thessaiu Nahhan.

 „Nedáte mi pokoj, dokud vám to nepovím, viďte?“

 „Přesně tak, tak povídej.“

 Thessaia si povzdechla a začala: „Prostě jsem se mu v dopise snažila vysvětlit proč, tak náhle mizíme i s Diamantem moci, a také jsem se s ním v dopise rozloučila.“

 „No ty jsi teda vypravěčka.“ prohlásila naštvaně Nahhan.

 „Už jí dejte pokoj.“ pronesl Thessar. „Jste star…“ zasekl se. „stále mladé drbny a chudák holka je z vás v rozpacích.“

 Piorna i Nahhan se na něj uraženě zatvářily. „No dobře, budu muset znovu vyzpovídat Dinah.“

 „Matko! To ne, už jsem ti všechno říkala nejméně desetkrát.“

 „Tak mi to všechno řekneš ještě pojedenácté.“

 Naštěstí pro Thessaiu, se další povídání stočilo k jiným tématům. K chystání zásob na blížící se zimu a dalším podobným věcem.
 K večeru se přátelé rozešli a Thessaia vyšla před obydlí její rodiny a usadila se u ohně. Povšimla si, mezi chatrčemi, toulajícího se druida Hrenka.

 „Hrenku! Hledáte něco?“ zvolala otázku krásná zaříkávačka. Vedle ní se schoulil Drumla a hlasitě oddechoval.
 
 „Thessaio. Jo, něco hledám, ale už nevím co. Ale myslím, že tebe.“

 „Mě? A proč mě?“

 „No, odpoledne jsem měl trochu chlastu a ještě nějaký houbičky a měl jsem tu, no ty víš co.“

 „Vidění?“

 „Jo, přesně to. Viděl jsem boj a gryfa. Velkého hnědého gryfa a něm byl člověk. Ne elf, ale člověk. Snášel se na naše nepřátele.“

 „Druide, ale gryfy přece sedlají jen elfové a my žádné nepřátele nemáme.“
 
Druid Hrenek vztyčil jeho kostnatý prst. „Zatím, děvče. Zatím.“

 „Máme Diamant moci, už se nemusíme obávat.“ namítla Thessaia.

 „Jo no, ten šutr. Ten ale zastaví jen moc démonů, ne lidí.“

 „Jsme přece se všemi v míru.“

 „Říkal jsem přece zatím!“ začal se druid rozčilovat. „Ti, jak se jim říká? Nevhodní. Ne. Neschopní?“  

„Myslíte Nezkrotné?“

 „Jo, přesně ti! Něco se chystá. Viděl jsem to! Ještě jsem viděl mýtinu plnou houbiček, nevíš kde je?“

 „Ne, to netuším.“

 „Škoda, docházejí mi zásoby.“
 
„Ale Nezkrotní následovali Horblara a ten padl.“

 „Jo vlastně.“

 „Nebyl to jen zlý sen?“

 „Možná, asi máš pravdu, děvče. Asi jsem sežral moc těch hub a zchlastal moc toho kvašáku. Jdu dělat to, no, vždyť víš. Jdu si lehnout a no, chrápat.“
 
„Dobrou, druide.“ rozloučila se s Hrenkem Thessaia a v myšlenkách se jí začaly probouzet obavy. „Co když to nebyl jen sen?“