Fénixova šance Kap. 22: Znepokojivé zprávy

Kapitola 22: Znepokojivé zprávy

 

Malfoy Manor, Wiltshire, Anglie…

Na Malfoy Manor to teď vypadalo jinak, než si Severus pamatoval z dob, kdy se s Luciusem „přátelil“ v rámci smrtijedských vztahů. Byla zde znát ženská ruka a také jiný vkus současné obyvatelky domu. Za Narcissy bylo vybavení sice přepychové, ale převážně účelné. Alitea naproti tomu očividně nedala dopustit na různé moderní dekorace a květiny. Severus to nijak nekomentoval, ale v duchu si k tomu přiřadil nálepku kýčovité.

Setkání s Dracem dopadlo, jak očekával. Jako obvykle dával na obdiv svůj čistokrevný původ a aroganci. Severusovo zmrtvýchvstání, ani jeho spolupráci s Harrym ovšem nijak nekomentoval. Věděl o tom od své matky, což se ukázalo hned, jakmile hosty usadil v obrovském obývacím pokoji pod starožitným lustrem působícím v kombinaci s moderními dekoracemi přeci jen poněkud nepatřičně. Nejprve si odbyli povinné zdvořilostní fráze včetně představení Dracovi snoubenky, které Harry soudě podle jeho chování k té mladé dámě už jednou absolvoval. Pak se i Draco konečně usadil do křesla naproti nim. Elegantně si přehodil nohu přes nohu a začal.

„Je to už nějakou dobu, co mě matka informovala o vaší návštěvě i o tom, co ten víkend vyšlo najevo o mém otci. Souhlasil jsem, že to udržím v tajnosti a to jsem také udělal.“

„To bych do tebe neřekl Malfoyi,“ poznamenal kousavě Harry a Severus ho zpražil přísným pohledem. Nyní nebylo vhodné se s mladým Zmijozelem pouštět do křížku, ačkoli, ani on by nepohrdnul alespoň krátkým uznáním za jeho snahu pomoci během sedmého ročníku. Pravda ovšem byla, že Draco o ni ve skutečnosti nestál, chtěl svůj úkol splnit sám. Že to nakonec nedokázal, nehrálo roli, protože Severuse stejně tou dobou vázal neporušitelný slib. Proto to nechal být a raději blonďáka věcně vyzval, aby pokračoval.

„Nedávno mě kontaktovala znovu. Řekla mi, že otec od začátku příliš nevěřil vašemu tvrzení o nenávratnosti jeho magie. Zase se začal zavírat v pracovně. Když jednou odešel z domu, využila matka příležitosti a podívala se dovnitř. Byla tam spousta materiálů o různých démonech a jejich schopnostech. Uběhlo několik dní a otec se nevrátil. Zkoušela ho najít, ale bez úspěchu. Zdá se, že prostě zmizel, proto mě požádala, abych vás na to upozornil.“

„Myslíš, že se pokusí uzavřít smlouvu s nějakým démonem, aby tak získal svojí magii zpět?“ obrátil se Harry na Severuse s otázkou.

„Minimálně tuto možnost prověřuje.“

Harry se na něj podíval s výrazem - já ti to říkal, přičemž bylo vidět, jak si užívá, že měl tentokrát pravdu.

„Tolik k tomu, že už moc škody nenapáchá. Měli bychom ho najít Severusi.“

Severus nad tou Nebelvírskou zbrklostí jen zavrtěl hlavou. Byl to však Draco, kdo začal krotit Harryho nadšení.

„Brzdi Pottere, jak to chceš asi udělat? Ani nevíš, jestli je vůbec ještě ve Francii. Bez magie nemůžeš vysledovat jeho magickou stopu. Můj otec je schopný všeho, jak jste si už jistě všimli. Když nebude chtít, nenajdete ho.“

„Souhlasím s Dracem,“ přikývl rozhodně Severus. „Pokud ho nenašla jeho vlastní žena, mi si těžko povedeme lépe. Nejlepší bude prostě pokračovat v plánu a být ve střehu. Zkusím ale udělat vlastní průzkum, abychom věděli jak velkou má Lucius šanci.“

„A já vám dám vědět, kdybych se o něm něco dozvěděl,“ slíbil Draco, načež se zvedl ze svého křesla a oběma podal ruku. Byl to Zmijozelský způsob jak říct, že rozhovor je u konce. Severusovi to tak vyhovovalo.

Jakmile opustili pozemky Malfoy Manor, přemístil se do blízkosti Voldemortovi knihovny, zatímco Harry se vydal na noční. Bylo teprve pozdní odpoledne, takže měl dost času ještě trochu zapátrat ve starých knihách o démonech. Už teď si ale byl poměrně jistý tím, že jejich teorie je správná. Lucius Malfoy ještě zdaleka nepřestal být nebezpečný.

 

*****

Nemocnice svatého Munga, Londýn, Anglie…

Tu noc se stalo něco, co Harryho velmi překvapilo. Jednomu léčiteli od Sv. Munga se podařilo démona vypudit. Jelikož to mohlo znamenat nové důležité informace, byl Harry společně se Sturgisem poslán, aby s ním promluvil. Pokud se jednalo pouze o výslech, chodili bystrozoři vždy ve dvou. Byla to běžná praxe.

Na první pohled se budova nemocnice tváří jako dávno zavřená firma Berka a Máčel s.r.o. Kouzelníci ale vědí, že stačí oslovit jednu konkrétní figurínu ve výloze, ta jim nenápadně kývne a oni mohou výlohou projít. Takhle to udělali i Harry se Sturgisem. Ocitli se ve velikém atriu, kterému vévodí portrét Dilysy Derwentové, slavné léčitelky a ředitelky Bradavic.

Od postarší čarodějky na recepci si nechali zavolat Grahama Burka. Chvíli trvalo, než vůbec přišel. Stejně jako všichni místní zaměstnanci na sobě měl citronově zelený hábit.

„Tak přeci jen někoho poslali,“ poznamenal usměvavý léčitel středního věku a pokynul ke koženým návštěvnickým křesílkům v pravém rohu atria. Sturgis jako služebně starší se ujal představování. Grahamova reakce byla předvídatelná.

„Á Harry Potter. Znám vás.“ To pro Harryho nebylo žádné překvapení. Už od útlého dětství byl jedním z nejznámějších kouzelníků Anglie, i když si to sám nevybral. Vlastně to byla docela otrava. Pokaždé, když někam přišel, lidé ho poznávali a mluvili s ním jako s nějakým národním hrdinou. Nesnášel to.

„Asi jako polovina Anglie,“ zareagoval příkře. „Nejsme tu však, abychom mluvili o mně, takže jak se vám podařilo vypudit toho démona?“

„Abych pravdu řekl, sám jsem nečekal, že to zabere. Šel jsem na střechu a vsugeroval mu, že radši spáchám sebevraždu, než abych byl jeho loutkou. Připadalo mi jednoduší prostě jít, než vymýšlet jiný způsob jak se zabít, když jsem uvnitř své hlavy sváděl souboj s démonem. Naštěstí se mi to podařilo dřív, než mě začal plně ovládat. Víte, mám docela talent na magii mysli a potom, co jsem se o démonech dočetl v Denním věštci, mě napadlo zkusit toho využít. Jsem rád, že má nitrobrana stačila.“

Harry si v duchu poznamenal, že o tom bude muset říct Severusovi. Vzpomněl si, že na tohle téma už spolu jednou mluvili a dnešní příhoda jejich úvahy potvrdila. Kromě toho by se skoro vsadil, že Severus by to dokázal taky. Tedy ne že by to chtěl testovat, ale přeci jen nemohl popřít, že právě v nitrobraně je opravdovým mistrem.

Zatímco takto uvažoval, Sturgis se ještě doptal na několik věcí. Zrovna když padla otázka, kolik těch démonů bylo a zda tu ještě nějací nezůstali, se ozval křik směrem od recepce. Harry se ohlédl. Početná šestičlenná rodina se krčila za pultem a před nimi se vznášely tři kouřové bytosti. Tady měl tedy Sturgis svou odpověď.

„Rozdělíme se. Sturgisi, postarej se o ty lidi, já něco zkusím. Buď připraven kdyby mi to nevyšlo.“  Na odpověď nečekal. S hůlkou v pohotovosti se rozběhl směrem k démonům a v duchu si ještě opakoval inkantaci pro hromadné spoutání, aby to řekl správně. Poprvé měl ideální příležitost vyzkoušet si to kouzlo na menším počtu nepřátel. Bylo mu jasné, že potom bude démonů příliš, a na nějaké pokusy nebude čas. Musel se tedy přesvědčit, že to dokáže. Namířil na ně hůlku a zvolal:

„Ceangal na deamhain go léir!“ (*) Fungovalo to. Z Harryho hůlky vystřelilo několik poutacích paprsků z bílého světla a démoni okamžitě zastavili na místě neschopní pohybu. Výhodou tohoto kouzla bylo, že na rozdíl od Triquetry zabíralo jen na démony. Dokud Harry kouzlo udržoval, nemohli utéct ani nikoho posednout. Všichni ostatní, i když se nacházeli v jejich blízkosti, se mohli hýbat bez omezení.

Harry se ohlédl a zjistil, že Sturgis mezitím shromáždil všechny lidi z atria a vyčaroval kolem nich ochrannou Triquetru. Chvíli zvažoval co dál, ale vzápětí si uvědomil, že nějak slábne. Ruka s napřaženou hůlkou se mu chvěla. Začal pociťovat únavu, jak kouzlo odčerpávalo jeho magii.

„Sturgisi svěcenou vodu rychle!“

Jeho kolega neváhal. Ve chvíli, kdy k němu doběhl, Harry sklonil hůlku a kouzlo zrušil. To už mu po čele stékaly kapičky potu a rukama se musel opřít o kolena. Naštěstí to Sturgis zvládl sám. Postříkal démony svěcenou vodou a zahnal je na útěk. Pak ještě osvobodil lidi dosud uvězněné v ochranném symbolu na zemi a obrátil se k Harrymu.

„Co to pro Merlina bylo?“

„Kouzlo hromadného spoutání. A udělal jsem dobře, že jsem to zkusil. Odčerpává totiž magii, což jsme nevěděli. Budu to muset říct Severusovi,“ řekl Harry, který už mezitím trochu popadl dech a mohl se narovnat. Stále pociťoval menší slabost z úbytku magie, ale nebylo to nic hrozného. Jedna dávka magii-obnovujícího lektvaru to spraví.

„To bys asi měl. Poněkud to komplikuje náš plán.“

„Já vím, docela mě to překvapilo. V knize se o tom nějak zapomněli zmínit.“    

„A přitom se mi zdá, že je to docela podstatná informace. Tak pojď, vrátíme se na ústředí a sepíšeme to,“ vyzval Harryho Sturgis.

A tak skončila akce, která měla být původně jen pouhým výslechem. Ale jak už to bývá, člověk míní, život mění. Podstatné je, že celou situaci zvládli, aniž by byl tentokrát někdo zraněn. Přestože nové skutečnosti, které dnes vypluly na povrch, byly mírně znepokojivé, se Harry cítil docela dobře. Fakt, že se za určitých okolností před démonem dá ubránit, mu dodával jistou naději a to je něco, co člověk potřebuje. Naděje je důležitá.

 

Poznámka autorky: (*) Ceangal na deamhain go léir – spoutání všech démonů (Jedná se o volný překlad z irského jazyka.)