Fénixova šance Kap. 23: Konfrontace

Kapitola 23: Konfrontace

 

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn…

Blížil se čas oběda. Ginny právě pomocí kouzel připravovala jídlo, když Harry dokončil své vyprávění o tom, co se událo při noční směně. Přesně jak očekával, Severuse jeho novinky velmi zaujaly.

„To bylo chytré,“ uznal. „Myslím, že pan Burke udělal to nejlepší, co v danou chvíli mohl. Mrtvý hostitel by byl démonům nanic a použití kouzla stejně nepřicházelo v úvahu.“

„To ani nejde ne? Myslím, abych sám sebe zabil pomocí kouzla?“ Harry si tím nebyl jistý, ale svým způsobem to dávalo smysl. Severus jeho domněnku potvrdil lehkým přikývnutím.

„Nemůžeš proti sobě použít destruktivní kouzlo. Tvá vlastní magie ti to nedovolí. Viděl jsem jednoho, co to zkoušel, aby nemusel vstoupit do služeb Pána zla.“

„A jak to s ním dopadlo?“ Harry se chtěl zeptat přesně na to samé, ale Ginny, která celý rozhovor sledovala od kuchyňské linky, ho předběhla.

„Samozřejmě neuspěl, nakonec musel vypít lektvar, to zabere pokaždé. Vraťme se ale k tématu. To co dokázal pan Burke, jen potvrzuje mou domněnku o využití nitrobrany při posednutí. Nebylo by od věci předat tu informaci veřejnosti, aby lidé věděli jak se bránit.“

„To se dá zařídit. Řeknu to veliteli, i když je pravda, že ne každý ovládá nitrobranu. Ty bys to uměl, vypudit démona?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Pravděpodobně ano, ale testovat to nebudu.“ 

„To jsem po tobě ani nechtěl. Stejně mě daleko víc zajímá, jak vyřešíme ten problém s kouzlem hromadného spoutání.“ Harry si uvědomoval, že zní víc znepokojeně, než by chtěl, a když nad tím Severus jen mávnul rukou, zastyděl se ještě víc.

„Jen drobná komplikace. To kouzlo nebudeš muset udržovat moc dlouho, ale abychom měli jistotu, připravím menší dávku magii-posilujícího lektvaru i pro tebe.“

Harry ulehčeně přikývl. Nijak nezastíral, že se mu ulevilo. Hned potom se Severuse zeptal, co zjistil v knihovně na Newgrange. Opravdu ho zajímalo, jestli je něco takového vůbec možné. Ve Francii zněl Severus docela přesvědčeně, když tvrdil, že není možné získat magii zpět. Teď to však vypadalo, že minimálně Lucius Malfoy věří, že to lze dokázat.

„V tomto ohledu musím bohužel uznat, že tvé obavy byly od začátku oprávněné. Našel jsem několik zmínek o tom, že démoni skutečně dokázali vrátit kouzelníkovi jeho magii ovšem ne zadarmo. Dotyčný musel vždy uzavřít smlouvu, která mimo jiné obsahovala také informaci, jakou cenu si za to démon vyžádal. Vždy šlo o jakousi kompenzaci, nebo náhradu minimálně ve stejné hodnotě na jakou bylo ceněno magické jádro dotyčného kouzelníka. Nejčastěji musel do určité doby přivést vhodnou oběť. Ta pak mohla démonům v budoucnu posloužit jako další zdroj magie. Pokud tak neučinil a to ve stanovené lhůtě, zaplatil vlastním životem,“ vysvětlil Severus strohým autoritativním hlasem stejně, jako když ve škole vykládal látku. Harry si pobaveně uvědomil, že přitom na chvíli sklouzl do profesorského módu, zřejmě aniž by si to uvědomoval. Stále to bylo v něm. Některé věci se prostě nikdy nemění.

„To vypadá, že si z toho démoni udělali dost lukrativní obchod. Nevěřím, ale že by zrovna tohle Malfoye zastavilo,“ poznamenal.

Ještě nějakou dobu o problému diskutovali, ale nedošli k žádnému závěru. Harry už se ani nepokoušel Severuse přesvědčit, že by se měli pokusit Malfoye najít. Nemělo by to smysl. Kromě toho je brzy vyrušila Ginny, která mezitím dodělala oběd a tak toto téma opustili. 

*****

Příčná ulice, Londýn, Anglie…

 Bylo krásné zimní odpoledne jako stvořené pro romantické procházky v jiskřivém sněhu. Severus a Marylin se zrovna jen tak beze spěchu vraceli z čajovny u Kouzelného šálku, kde si před malou chvílí předali dárky. Krásnou sponu do vlasů se vzorem zlatých lístků si Marylin s radostí hned nechala od Severuse připnout. Pak ale měla problémy odlákat jeho pozornost od knihy vzácných tropických ingrediencí, kterou Severus přijal se zvláštním leskem v očích a hned si jí začal zálibně pročítat, jakoby nic jiného neexistovalo. Marylin to docela pobavilo.

Jediným důvodem, proč si předávali dárky už nyní, byla její cesta do Austrálie. Marylin se na rodiče těšila, koneckonců je moc často nevídala, ale byla by nejraději, kdyby mohl Severus s ní. Opravdu ráda s ním trávila čas, přesto souhlasila, že bude za dané situace nejlepší počkat.

Severus jakoby uhádl její náladu, chytil ji ruku a dal si jí k sobě do kapsy. Bylo v tom cosi utěšujícího.

„Je mi líto, že musím pryč, ale nebudu tam dlouho. Jen pár dní,“ slíbila, ačkoli tušila, že to není potřeba.

„Nemusíš spěchat,“ řekl Severus krátce a stiskl jí ruku.

Dál pokračovali v mlčenlivém souznění. Všechno se v tu chvíli zdálo dokonalé. Pro tenhle přítomný okamžik bylo snadné zapomenout na všechny těžkosti. Jak už to ale bývá, problémy se brzy připomněly sami. Cestu jim zatarasil jakýsi muž s hustými tmavě hnědými vlasy.

„Nevím sice, kdo si na mě stěžoval, ale okamžitě se přestanete plést do záležitostí mé rodiny, nebo budete litovat!“ rozčíleně přiskočil k Marylin a chtěl jí hrubě chytit za předloktí. Severus byl rychlejší. V mžiku měl vytaženou hůlku a volnou rukou natlačil muže na zeď jednoho z domů. Nikdo je v téhle úzké postranní uličce nemohl vidět, proto si nedělal starosti s nenápadností.

„Nechte ji být,“ zasyčel výhružně. Marylin, které právě došlo, kdo to je došla až k nim. Nebála se, že na ni zaútočí. Severus ho držel dost pevně, aby nemohl vyndat hůlku.

„Pane Sullivene víte moc dobře, že nemůžu, pokud se situace u vás doma nezmění. Dělám jen svou práci a myslím, že v tom dopise jsem to napsala dost jasně.“

„Řekl vám to Jason, že jo? U nás doma se neděje nic, o co byste se měla starat. Ten kluk si vymýšlí jako vždycky,“ hájil se Roger stále ještě přišpendlený na zeď. Netrvalo však dlouho a zbavil se Severuse zákeřným kopancem do rozkroku. Využil jeho indispozice a už s vytaženou hůlkou rychle zamířil k Marylin, která mezitím raději odcouvala dál.  

„Expelliarmus!“ vyslala odzbrojovací kouzlo. Roger ho ovšem snadno odrazil.

„Nevím, proč by si něco takového vymýšlel, kromě toho na tom teď stejně nezáleží. Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin má povinnost prověřit všechna hlášení a to že jste mě napadl, vaší důvěryhodnosti rozhodně moc nepřidá.“

Na to Roger reagoval jen dalším útokem a tak Marylin bleskově vyčarovala Protego, aby se kryla. To už se ale vzpamatoval i Severus. Z očí mu sršely blesky, jak se blížil k muži stále ještě vrhajícímu kletby na Marylin.

„Říkal jsem, nechte - ji - být!“

Roger se v mžiku otočil, hůlku v pohotovosti. Severus však nezaváhal ani vteřinu. Prudké švihnutí hůlkou.

„Everte statim!“ Zasažený odletěl několik metrů. Zády narazil do zdi a vyrazil si dech. Severus k němu došel, ve tváři stále ještě dost naštvaný výraz.

„Být vámi rychle bych odtud zmizel a rozmyslel si své chování. Ještě jednou tady dámu napadnete a potom si mne nepřejte. Umím i daleko horší kouzla, po kterých byste se nemusel tak rychle vzpamatovat,“ řekl mu výhružně a hned se otočil k Marylin. „V pořádku?“

„Nic mi není a ty? To bylo dost zákeřný.“

„Jistě,“ mávl nad tím Severus rukou a zastrčil jí za ucho uvolněný pramen vlasů. Marylin se na něj omluvně usmála. Věděla, že mu dluží vysvětlení, ale moc se jí do toho nechtělo, jelikož by musela zmínit zneužívání a vzhledem k jeho zkušenostem tohle nebyl vhodný čas ani místo pro takový rozhovor. Přesto něco říct musela.

„Promiň, to byl otčím jednoho studenta. On se k němu nechová moc hezky tak se snažím tu situaci vyřešit. Napsala jsem mu dopis, ale nenapadlo mě, že udělá tohle.“

„Za to nemůžeš. Proč si na něj nepoužila paměťové kouzlo, abys to zarazila?“

„Nejsem v tom moc dobrá a mohla bych mu taky omylem vymazat paměť úplně. Tahle kouzla jsou dost ošemetná. Kromě toho pořád tak nějak doufám, že bude stačit domluva. Slíbila jsem jeho synovi, že to nenahlásím úřadu.“

„Chápu. Kdyby bylo potřeba, stačí říct, rád mu paměť upravím za tebe. Už jsem to dělal,“ nabídl Severus, čímž Marylin dokonale překvapil. Chvíli nevěděla co říct.

„Já…děkuji, budu si to pamatovat. Nechceš znát podrobnosti?“ zeptala se proto se značným údivem. To, že jí jen tak nabídl pomoc, aniž by věděl, o co přesně jde, od něj nečekala. Většina lidí na jeho místě už by se vyptávala. Severus však nebyl jako většina. I přes ten svůj osobitý sarkastický humor, jakoby neustále zachovával nějaké dekórum, nechával prostor a respektoval hranice. Vlastně to bylo docela Zmijozelské.

„Není třeba, tvé vysvětlení mi zatím stačí. Detaily mi můžeš říct, až když dojde na úpravu paměti.“

„Tak dobře, moc si toho vážím Severusi,“ řekla upřímně, otočila se k němu a lehce ho políbila. On jí polibek ochotně opětoval a Marylin se neubránila myšlence, jak dlouhou cestu urazil od doby, kdy uhýbal i před sebemenším dotykem. Přesto si zatím netroufala zajít dál ze strachu, aby nedošlo k remisi. Řekla si, že bude lepší nechat další krok na něm.

 

Poznámka autorky: K definitivnímu rozuzlení příběhu Sullivenových dojde po Novém roce. Příště se dozvíte něco málo o tom, jak mohou vypadat Vánoce v Austrálii. (I když už je reálně dávno po Vánocích.)