Cizí krev - kniha II. - kapitola II.

                                                        II.

Nezkrotní se vraceli domů. Kus od Dendrona kráčel obrovský kamenný golem, z jehož těla sálalo nesnesitelné horko i několik metrů daleko. Láva proudila v kamenech jako krev v žilách. Půda pod jeho nohama se při každém došlapu tavila a stébla trávy se vzněcovala i mnoho stop od démonického golema.
 Dorazili až na samotný sever jejich území, kde se nacházel Dendronův domov. Staří, kteří nevytáhli do útoku a zůstali ve svých domovech, jim vyšli na uvítanou.

 „Milý Dendrone!“ volal Svatý.

 Kněz v zažloutlém rouchu jim přicházel naproti. Mnozí se zalekli a zastavili, když uviděli obrovského lávového golema.
 Dendron poklekl a políbil knězi nastavenou ruku.

 „Vítej doma, Vyvolený. Doufal jsem však, že až tě znovu spatřím, budeme oslavovat tvé vítězství.“

 „Promiňte, zklamal jsem.“ omlouval se Dendron.

 „Nikomu se neklaň! Ty jsi Vyvolený. To ten kněz by se měl klanět tobě.“ slyšel ve své hlavě Dendron podivný hlas. Pohlédl na golema, a ten se svýma žlutě žhnoucíma očima, hleděl přímo na něj.

 „Ano, zklamal jsi. Měl jsi nás všechny osvobodit od nadvlády těch nehodných bezvěrců.“ Dendron se díval do země a nic neříkal.

 „Copak se stalo? Pověz.“ pokračoval Svatý.

 „Horblar padl.“

 Kněz se zasmál. „Nemožné. Horblar je nesmrtelný.“

 „Byl zabit člověkem.“

 Svatý se na něj nevěřícně zadíval. „Pak jsou ty zvěsti pravda. Zklamal jsi víc, než jsem si myslel. Měl jsi náš lid dovést k velkému vítězství. Namísto toho se vracíš jen s půlkou našich válečníků a se zprávami o mrtvém bohu.“

 Svatý kněz od něj odstoupil. „A co má být tahle zrůdnost?“ ptal se a ukazoval na golema.

 „Zabij jej.“ uslyšel Dendron démona.

 „Tento golem je pomoc seslaná nám v boji proti lordu Krivusovi.“ odpověděl Dendron a postavil se.

 „Seslaná? Kým?“

  „Orotharem. Horblarovým démonickým bratrem.“

 Kněz na něj zíral s otevřenou pusou. „Nemožné! Proč by se zjevoval zrovna tobě?“ podivil se Svatý.

 „Jsem přece Vyvolený.“ odpověděl jednoduše Dendron.
 
 „To ano, ale…“

 „Copak, Svatý? Nemyslel jste si snad, že se vrátím domů, jako zpráskaný pes nebo ano?“

 „Já…já“

 „Co?!“ vykřikl Dendron. „Nebo jste mě snad těmi žvásty o Vyvoleném krmil, jen abych Vás noc co noc uspokojoval?!“

 Svatý si konečně srovnal myšlenky. „Ovšemže ne. Ty jsi Vyvolený a já tě posiloval a krmil tě božskou mocí. Díky mě jsi tím, kým jsi.“

  „Probodni mu srdce! Není nám k ničemu!“ ozval se znovu hlas v Dendronově hlavě.
 
 „Vždy jsem ti byl jako otec.“ řekl kněz a pohladil Dendrona po hlavě. „Byl jsi vždy můj nejmilejší.“

 „Všichni, kdož tu stojíte!“ zvolal Dendron. „Večer vytáhneme na Šedou pevnost! Mladí, staří, ženy i děti! Všichni! Je na čase povstat a zničit tu chásku z pevnosti! Vezmeme si zpět, co nám patří!“

 „Dendrone, přece nemůžeš po nás všech chtít, abychom tu vše nechali a šli bojovat.“ namítl kněz.

 „Přesně to chci! A jako Vyvolený očekávám, že mě budete následovat.“

 „Ale já nemohu.“

 „Proč? Bojíš se, dědku?“  

 „Dědku? Dendrone, já žádám, abys vážil svá slova. Jsem svatý muž.“

 „Tak už ho zabij!“ slyšel Dendron znovu.

 „Né!“ vykřikl.

 Kamenný golem se pohnul. Chňapl Svatého.

 „Co to dělá?!“ vykřikl zděšený kněz, když pocítil žár. 

 Démonický golem popadl jeho hlavu do své obrovské ruky a ozvalo se: „Lup.“ Golem utrhl knězi hlavu a odhodil ji Dendronovi k nohám.

 „Příště poslouchej!“
 
 Lidé se vyděšení chytali jeden druhého a ustupovali ke svým domovům.

 „Stát!“ zvolal Dendron. „Dnes večer vyrážíme! Kdo zůstane, bude považován za zrádce a bezvěrce!“

 Lidé na něj se strachem v očích hleděli. Dendron se otočil zády k nim. Měl ještě jiné plány, než vyrazí. Chtěl, musel najít Rodenovy malé sourozence.

 „Kampak jsi je ukryl, starý brachu?“ ptal se sám sebe.

 Čtrnáctileté dívka Rolina sledovala, jak golem utrhl hlavu Svatému. Tvář svého malého bratra Odena držela zabořenou ve své náruči.

 „Tiše, neplakej.“ utěšovala jej. „Neboj. Utečeme dřív, než nás najde.“

 Malý chlapec vzlykal. „Kde je Roden? Já chci Rodena.“

 „Nevím, bratříčku, ale určitě se brzy objeví.“

 „Ale jak nás najde, když utečeme?“ ptal se chlapec.

 „Znáš přece Rodena. On už něco vymyslí.“
 
Rolina popadla chlapce za ruku a táhla ho za sebou pryč. Pryč od Dendrona a jeho strašlivého golema. Jejich úkryt v dutině starého mohutného dubu by jim už nestačil.

 „A kam půjdeme?“

 „To ještě nevím. Hlavně pryč odsud. Možná do Severních zemí. Prý je tam hezky.“

 „Až do Severních zemí? Tam nás už Roden nenajde.“

 „Ale najde, neboj.“ uklidňovala stále svého mladšího bratra Rolina, i když tušila, že jejich bratr Roden, už je nejspíš nikdy hledat nebude. Ukápla jí slza, ale přesto zůstávala odvážná.
 
 Popadla deku z dutiny stromu, ve kterém poslední dobou přebývali a omotala ji okolo Odena. Do svého rance naházela pár okoralých jablek a starou zrezlou dýku.

 „Jdeme.“ řekla a přikrčená spolu se svým malým bratrem se ubírala na sever okolo hor a Šedé pevnosti. Daleko do Severní země.

 „Nenašli jsme je, pane.“ hlásil jeden z Dendronových věrných.

 „Tak hledejte dál!“ rozkázal Dendron. Jemu věrný uposlechl a pustil se spolu s dalšími do pátrání po Rodenových sourozencích.
 
„Nač je hledáš?“

 „Chci, aby bojovali. Chci, aby vykoupili svého bratra z jeho hříchů.“

 „Zbytečná snaha. Musíme napadnout Šedou pevnost.“

 „A taky napadneme.“ usmíval se šíleně Dendron.

 Armáda Nezkrotných, starců, žen i dětí, se vydala po západu slunce na západ. Skrze hory a k útoku na Šedou pevnost a zabití lorda Krivuse. Hladovějící lid se táhl několik dní, než z kopců uviděli tvrdé zdi daleké Šedé pevnosti. Farmy a statky v jejím okolí bujely životem a bylo v nich uskladněno až příliš mnoho zásob a jídla. Jídla, které mělo posloužit Nezkrotným.
 
 „Naše chvíle se blíží.“ řekl démon v myšlenkách Dendronovi.

 „Já vím.“

 Ostatní Nezkrotní na něj bojácně hleděli, ale nikdo nic neříkal. A golem měl pravdu. Pevnost byla stále blíže a blíže, a jejich tažení se blížilo ke konci. Alespoň ke konci jejich prvního, ale ne posledního poslání.