Fénixova šance Kap. 24: Vánoce

Kapitola 24: Vánoce

Dům Kelleyových, Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

Velký bílý dům manželů Kelleyových se nacházel na pobřeží v odlehlé části města Darwin dříve nazývaného Palmerston, aby byl dostatečně krytý před zvědavými pohledy mudlů. Nabízel přímo dech beroucí výhled na oceán. K domu náleželo několik ohrad s různými magickými zvířaty. Manželé Kelleyovi je všechny zachránili při svých občasných cestách do vnitrozemí a zde se je pokoušeli vyléčit.  Práce s takovými tvory byla leckdy nebezpečná a hlavně nezáslužná.

Marylin vešla do domu. Setkání s rodiči bylo po tak dlouhé době velmi emotivní. Musela přetrpět dlouhé objímání hlavně ze strany matky. Ellen Kelleyová byla postarší žena s krátce střiženými vlnitými vlasy stejného odstínu, jako měla její dcera. Jemné vrásky kolem širokých úst dodávaly opálené tváři dojem, jakoby se neustále usmívala. V podstatě to byla i pravda. Tahle žena byla přímo ztělesněnou laskavostí.

Její manžel Robert Kelley byl přeci jen o něco zdrženlivější. Svou dceru samozřejmě nemiloval o nic méně, jen to dával najevo jinými způsoby. Díky tmavým vlasům a kníru působil sice poněkud přísně, ale jelikož se po vzoru své ženy často usmíval, dělalo to z něj vlastně docela milého člověka.

„Tak dlouho jsem tu nebyla, přesto se zdá, že se téměř nic nezměnilo,“ pronesla Marylin a s lehkým pocitem nostalgie se rozhlédla. Veškeré vybavení domu bylo typicky pro pobřeží Austrálie světlé a vzdušné. Prosklené posuvné dveře vedli na velikou terasu, kde se měla podávat štědrovečerní večeře. Tady v Austrálii, kde prosincové teploty dosahují běžně i přes třicet stupňů, to ostatně nebylo nic neobvyklého (*). Kelleyovi sice pocházeli původně z Anglie, ale žili zde již dost dlouho na to, aby převzali místní zvyky.

Marylin musela uznat, že obléknout se na štědrý večer do vzdušných letních šatů, a posadit se na terasu ke slavnostně prostřenému stolu, kde vám mořský vítr čechrá vlasy, bylo překvapivě příjemné. Dokonce i na ty mořské plody podávané jako hlavní chod na místo krocana si nakonec zvykla.

„Jak dlouho se zdržíš?“ zeptal se během večeře Robert Kelley své dcery, jakmile jim povyprávěla, co je v Anglii nového.

„Nevím přesně, ale určitě ne déle, než tři dny. Mám ve škole ještě nějaké nedodělané papírování,“ odpověděla Marylin myslíc přitom na Severuse. Ve skutečnosti chtěla strávit nějaké ty vánoční chvíle také s ním.

„To je dost času na návštěvu místního plážového festivalu na počest Otce Vánoc. Přesto si myslím, že je v tom z tvé strany ještě něco víc. Že ty sis v Anglii někoho našla?“ Ellen aniž by to tušila, uhodila hřebíček na hlavičku. Marylin však zaváhala, nebyla si jistá, kolik jí toho může říct, respektive zda je vzhledem k Severusově minulosti dobrý nápad prozradit rodičům o koho se jedná.

„Ano někoho mám, ale známe se teprve krátce, takže nechci nic uspěchat. Každopádně nachází stejně jako já jisté zalíbení v lektvarech. Vlastně musím říct, že je v tom opravdu dobrý a taky mistrovsky ovládá magii mysli, především nitrobranu a nitrozpyt,“ řekla nakonec.

„No teda to je úžasné, rozhodně bychom ho někdy rádi poznali, že Robe?“ rozplývala se Ellen a Marylin se ulevilo, že se dál nevyptávala. Tak nějak tušila, že na tohle setkání Severus ještě není připravený a její rodiče koneckonců také ne. Ne, že by se za něj jako za partnera styděla, to vůbec ne, jen prostě nebylo radno takové věci uspěchat. Přestože bylo dávno po válce, jeho smrtijedská minulost by mohla rodiče přinejmenším vyděsit, pokud o ní věděli, což bylo docela pravděpodobné. Takže definitivně tohle setkání budou muset se Severusem napřed pečlivě naplánovat.

„Tak co říkáš na ten pudink Marylin?“ zeptala se důrazně Ellen a Marylin pochopila, že ve svém zamyšlení propásla nějakou otázku.

„Promiň, je samozřejmě vynikající. Ostatně ty si vždy byla skvělá kuchařka.“ Pod pojmem puding se v Austrálii ve skutečnosti rozumí jakýsi biskupský chlebíček plný kandovaného ovoce a ořechů. To vše bývá obvykle polité nějakým alkoholem většinou brandy, či rumem. Je považován za tradiční sváteční jídlo. Marylin ovšem vždy dávala přednost spíše klasické zmrzlině, na kterou také v Anglii příliš nenarazíte, a když už ano, určitě nebude tak dobrá, jako Australská. Rozhodně na ni někdy musím Severuse vzít. Slíbila si a pak už soustředila svou pozornost na rodiče.

„Jsi dnes nějak duchem nepřítomná, možná by ti prospěla krátká večerní koupel v oceánu,“ navrhl s úsměvem Robert, jelikož věděl, že plavání jeho dcera vždy milovala. Marylin nadšeně souhlasila. V Anglii k tomu mnoho příležitostí neměla, ale od té doby, co se její rodiče přestěhovali sem, si během svých krátkých návštěv vždy chodila zaplavat. A nejlepší to bylo právě večer. Nic nemohlo být lepší, než zakončit slavnostní večeři koupelí v oceánu, zatímco její rodiče budou v domě na ráno připravovat dárky. Tomu se říká návrat do dětských let.

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Když Severus viděl, kolik lidí se na Vánoce u Potterových nakonec sešlo, na okamžik litoval, že raději někde v Austrálii nečelí Kelleyovým. Velké sešlosti nikdy neměl rád. Až na Ronalda Weasleyho ale s jeho přítomností, nikdo neměl problém a tak se brzy uvolnil. A i ten se asi po hodině omluvil, že musí do práce. Od Harryho Severus věděl, že během svátků zůstává na ústředí vždy jen nezbytné minimum lidí a zbytek týmu drží doma pohotovost.

„Promiňte, ale budu muset jít, máme práci. Když to nebude na dlouho, ještě se vrátím tak ne že mi všechno sníte.“ Tak tahle poznámka je pro něj typická. Pomyslel si Severus, ale nahlas neřekl nic.

Zábava pokračovala. Hostina se skládala z tradičního pečeného krocana, ovocného pudinku a dospělý samozřejmě popíjeli horký punč. Ten si z pochopitelných důvodů nedala pouze Ginevra.

Během jídla se mluvilo o všem možném. Severus většinou pouze poslouchal až na krátkou debatu s Billem Weasleym o odeklínání, která ale byla nakonec přerušena jeho dětmi. Ty se začaly honit kolem stolu, až hrozilo, že něco shodí a tak se Bill připojil ke své ženě Fleur a společně se je pokoušeli uklidnit. Severus přitom musel chtě nechtě začít obdivovat Molly, jak celý ten zmatek kolem dětí zvládla, aniž by přitom přišla o rozum. Přeci jen mít sedm dětí se zdálo až nepředstavitelné. Bill s Fleur měli zatím tři a i tak jich byl plný dům.

„Dělali jsme, co jsme mohli, ale jak sám víte, stejně to někdy nestačilo. Při tolika dětech prostě neuhlídáte všechno,“ odpověděla a úsměvem Molly na jeho nevyřčenou otázku, aniž by Severus věděl, jak poznala na co myslí. To jsem tak snadno čitelný?

„Jistě, každý děláme, co můžeme,“ přikývl.

„Doufám, že mi tolik dětí mít nebudeme,“ poznamenal v žertu Harry ke své ženě, která právě odlevitovala na stůl další tác s biskupskými chlebíčky. Ta se mu se smíchem posadila na klín.

„Takový blázen nejsem.“ Pak ale jakoby si něco uvědomila a s omluvným úsměvem se obrátila na Molly. „Nic ve zlém mami.“

Odpověď Molly Weasleyové už Severus neslyšel, jelikož s ním zrovna George začal probírat své nápady ohledně lektvaru touhy. Přestože tady bylo dost lidí, aby jejich rozhovor nikdo nemohl slyšet, je Severus všechny smetl ze stolu, jasně si vědom chyb, které by příliš horlivý Weasley mohl s navrhovanými ingrediencemi nadělat.   

„Tyto ingredience jsou při špatném poměru poněkud nestabilní. Raději se na to přes svátky napřed podívám sám, aby nedošlo k nějaké katastrofě.“ 

V tu chvíli byl jejich rozhovor naštěstí přerušen, protože byl čas na rozbalování dárků. To se podle Anglických tradic dělá obvykle ráno, ale s ohledem na Harryho ranní směnu to manželé Potterovi posunuli. Nikomu tato změna nijak nevadila a tak se všichni až na Severuse vrhli na dárky s patřičným nadšením. Kdyby to bylo na něm, neslavil by se ani Nový rok. Vždy se mu zdálo pošetilé oslavovat, vytvářet očekávání a živit optimismus kvůli změně kalendáře. Jenomže to na něm nebylo a tak i Severus nějaké ty dárky dostal. Většinou to byly drobnosti až na jeden, který mu skoro vyrazil dech. Od Potterových dostal černý společenský hábit zdobený zeleným a stříbrným lemováním. Vypadal draze. Vzhledem k tomu, že oni od něj dostali jen ryze praktický dárek do domácnosti v podobě očarované čajové konvice, to bylo prostě trochu moc.

„Děkuji, ale to přece nemohu přijmout,“ pokusil se o protest.

„Omyl Severusi, musíš. Vlastně by sis ho měl hned vyzkoušet, abych ho mohla případně vyměnit.“ Ginevra si nejspíš neuvědomila, že samovolně přešla do tykání, i když mu do teď vykala. Severus ji ale neopravil, nevadilo mu to. Dokonce nakonec podlehl nátlaku, sundal starý hábit a oblékl nový. Seděl dokonale.

„Skutečně nechápu, jak jste mohli tak přesně odhadnout mou velikost,“ zavrtěl hlavou, když utichl potlesk, kterým ostatní hosté zhodnotili jeho vzhled. Na něco takového opravdu nebyl zvyklý, přesto si dal pečlivě záležet, aby udržel kamennou tvář. Ginevra v tu chvíli nasadila tak provinilý výraz, až Severuse napadlo, jestli ho snad neměřila ve spaní.

„Obávám se, že jsem trochu podváděla a podívala se do tvé skříně, když si nebyl doma.“

„To je ještě ta lepší varianta,“ poznamenal Severus a oči mu jiskřily pobavením z té představy. Nikdo z přítomných samozřejmě nemohl pochopit, jak to myslel, jelikož nevěděli, co ho před chvíli napadlo. A to bylo možná dobře.

Poznámka autorky: V Austrálii, i když svátky se slaví stejně, je počasí otočené zrcadlově. Nejteplejšími měsíci jsou prosinec, leden a únor. V době našeho léta mají naopak chladnější počasí a průměrné teploty se pohybují kolem 13 stupňů.