Cuprum I

Cyrila, dcera Eemera Smila – jak byla zvyklá se představovat – seděla ve své temné komůrce a v zrcadle sledovala, jak jí její matka češe vlasy. Měla pevně scvaknuté čelisti a skřípala zuby, věděla ovšem, že jí nezbývá nic jiného než to přetrpět. Nebylo to ostatně vůbec poprvé, kdy takto trpěla. Aby toho nebylo málo, trpěla toho dne i fyzicky, měla své dny a podbřiškem jí probíhaly křeče.

Nespokojeně se zavrtěla, až se její kadeře v hřebenu zcuchaly a matka jí vlepila lehký pohlavek. „Jak to můžete snášet? Jak se můžete takhle tvářit, jako by se nic nedělo? Bere si přece jinou!“ vykřikla dívka.

Žena se slabounce pousmála a pohladila ji po vlasech tam, kde předtím přistál pohlavek. „Takový je zákon, má dcero. Jednou to pochopíš.“

„Já nechci!“ vyjekla. „Nechci to pochopit!“ Udeřila dlaní do kraje stolku se zrcadlem. „Jak vám to může udělat? Miluje vás, o tom není pochyb, tak… proč, propána?! Proč vás tak ponižuje? Proč snižuje hodnotu vaši i nás, vašich dětí?!“

„Je to jinak, dítě,“ vzdychla její matka a začala se zaplétáním dalšího cůpku. „Jsi ještě moc mladá a nezkušená, než abys to mohla chápat… Možná ti pomůže to, že já jsem z Jižního Selvaru.“

„Ach tak!“ V dívčiných očích skutečně blesklo pochopení, ale klid se nedostavil. Naopak, běs ještě vzrostl. „Takže tak to je? Ještě ke všemu si bere severoselvařanku!“

„Je to vysoce postavený muž. Musí reprezentovat.“ Žena opět vzdychla. „Proč se to vůbec snažím vysvětlit? Jakékoli vysvětlování je marné. Zákon je takový, generál Smil se rozhodl a nikdo, ani já, natož vy, jeho rozhodnutí nesmí zpochybňovat. Eemer Smil na to má plné právo.“ Skoro konejšivě se usmála. „Snad budete se svou macechou vycházet v dobrém. Ty, Eesseett i váš mladší bratr.“

„Mladší bra…“ Cyrila se na svou matku prudce otočila. „Mám jen jednoho bratra, Eesseetta!“ Pátravě se na ni zahleděla. Překvapeně polkla. „Vy… čekáte… to ale otec musí vědět! Dřív, než si… vezme ji!“

„Proč? Ty si myslíš, že by to na jeho rozhodnutí něco změnilo?“ Opět ten jemný záchvěv úsměvu. „Děvče milé, měla bys trávit méně času se svým bratrem a více se mnou. Málo znáš život.“

Málo znám život tak, jak vy jej znáte, pomyslela si dívka v duchu. Stiskla rty a obrátila se zpátky k zrcadlu. Sledovala v něm svou matku, jak pokračuje v práci na jejím účesu na slavnost. I když se na téhle a spoustě dalších věcí neshodly, byla to její matka a Cyrila ji milovala. Přišlo jí té ženy strašně líto. A zároveň ji obdivovala. Ona, Cyrila, dcera Eemera Smila, si neuměla představit, že by dokázala danou situaci snášet tak klidně jako její matka, být na jejím místě. A rozhodně nijak netoužila pokoušet se to změnit.

Jako by jí matka četla myšlenky. „To bude dobré, uvidíš,“ pohladila ji po tváři hřbetem ruky. „Uvidíš, že láska tvého otce ke mně ani k vám se nijak neumenší. Já jsem té svatbě vlastně ráda, Cyrilo. Za pár měsíců, až mi bude břicho u všeho možného překážet, budu ještě ráda, že tu je také druhá paní domu, která mi může pomoci… Věřím, že si každá zvykne. Čas vyléčí leccos.“

„Ne!“ Cyrila prudce trhla hlavou, aby se oprostila od jakéhokoliv matčina doteku, a rychle jako blesk stiskla určité místo koženého širokého náramku na levé ruce. Své matce se rozplynula před očima.

Generálova manželka svou dceru našla na půdě. Seděla na masivní okované obrovské truhlici a prsty bezmyšlenkovitě otáčela stříbrnou čelenkou. Usedla po jejím boku. „Cyrilo,“ oslovila ji trpělivě. „Dnes se žení tvůj otec. Je jeho svatební den, ne tvůj. Ten má ještě čas.“

„A kolik?“ ušklíbla se hořce Cyrila. „Moc dlouho už ne. Víme to obě. Mám pocit, že mne otec zatím vidí pořád jako malé děvčátko, jenže… děsím se toho, co přijde, až si konečně všimne, že už jím nejsem! Nejspíš skončím jako druhá nebo třetí, kdo ví, kolikátá, manželka nějakého jeho důstojníka nebo jiného vlivného velmože!“

„Takový je náš osud,“ pokorně opáčila její matka. „Ale nepřeháníš to trochu? Jsi dcera generála, vlivného muže. Nemyslím, že by tě dal někomu jako druhou nebo další manželku. Až se rozhodne tě provdat, určitě to bude za muže, který bude do té doby svobodným.“ Odmlčela se a pak Cyrilu objala. „Chvíli budeš určitě jeho jedinou ženou. A pak… Čas ukáže. Jistě jednou budeš spokojená. Smířená s druhou svatbou svého manžela… a dokonce spokojená.“

Cyrila Smil matku rovněž objala, vyčerpaná vědomím své předurčené budoucnosti. Znovu musela obdivovat matčinu klidnou apatii vůči tomu sňatku. Věděla, že za to mohou léta zkušeností, a tiše si přála, aby mohla také takové zkušenosti nabýt, šmahem, bez nutnosti desítek let čekání. Sama opět stiskla svůj náramek a přemístila sebe i svou matku zpět do komnaty. Tam ji nechala, aby jí přes čelo kolem hlavy zavázala jemnou, zlatem prošitou bílou stuhu, kterou postupně omotala počátky všech cůpků začínajících těsně nad úrovní obočí. Stuhu pak zavázala vzadu za hlavou a přes ni nasadila Cyrile stříbrnou čelenku s dlouhými záušnicemi, kterých kov při kontaktu s kůží palčivě studil. Šaty si dívka oblékla jemně fialové a rukavičky jakbysmet.

„Nervózní?“ pousmála se matka na dceru. Stáhla si z krku koženou šňůrku, na které byl zavěšený jasně, pronikavě modrý kámen. „Tohle ti pomůže. Půjčím ti ho na dnešní slavnost.“

Dcera se slabě pousmála. „Děkuji,“ hlesla dojatě. Bála se však nosit drahokam na holé kůži, jako to dělávala její matka. Uvažovala, na kolik je její matka opravdu tak flegmatická a na kolik je pod vlivem tohoto svého šperku… Ona teď potřebovala uklidnit, pouze uklidnit, ne omámit. Chtěla si kámen rovněž zavěsit kolem krku, i když přes šaty, ale rozmyslela si to a šňůrku si zavázala kolem zápěstí pravé ruky.

„Dej na něj pozor,“ varovala ji matka.

Přikývla. Chtěla se přemístit dolů do síně, ale matka ji zadržela.

„Cyrilo, nedělej to,“ řekla vážně. „Rys na to… stále špatně reaguje, víš přeci. Nechceme, aby ti ublížil.“

Opět přikývla. Nechala si od matky ještě dát kožešinový plášť bez rukávů. Bezděky přitiskla paže k tělu a krátké rukávy šatů jí umožnily otřít o jemný měkký oděv holou kůži. Pak uchopila matku za ruku, rozpustile na ni mrkla a přemístila je obě alespoň ke schodům.

V čele stolu už seděl generál Smil. Obě příslušnice něžného pohlaví si musely dnes sednout ne napravo od něj, jak byly zvyklé, ale nalevo. Významnější křeslo po pravici pána domu dnes mělo patřit jeho nevěstě. Jeho žena se tedy uvelebila na druhé straně a Cyrila si sedla přes jedno místo od ní. Eesseett se k tabuli ještě nedostavil. Rys tu už ale byl. Seděl mezi křeslem generála a místem určeným jeho nastávající, nechal se od muže drbat za uchem, hlasitě předl a tu a tam se otřel o ratiště kopí, které měl pán domu položené přes stehna. Dlouhá zbraň zasahovala rovněž na místa jeho ženy a nevěsty, aby symbolizovala, že je je generál schopen v případě nouze ochránit svým vojenským uměním.

Rys se několikrát vášnivě zakousl do ratiště zbraně a pak, protože mu pozornost, kterou mu projevoval jeho pán, zjevně nestačila, vyskočil na stůl. Ten byl naštěstí dosud prázdný. Zvíře se tam rozvalilo, zvrátilo hlavu do zadu, aby se výmluvně podívalo na páníčka, a začalo hlasitě příst. Cyrila natáhla ruku a jemně ho drbala na břiše, generál dál pokračoval v hlazení a drbání velké kočičí hlavy.

Jejich kratochvíli před začátkem slávy přerušila nečekaná událost, když se náhle mezi stolem a vchodem do síně zhmotnil muž v tmavě modrém oděvu s šedivějícími delšími vlasy a pečlivě udržovaným strništěm. Zbledl, rychle se mírně uklonil a zasalutoval před generálem. „Ups… Moc se omlouvám, nějak… jsem neodhadl… už mizím…“ vykoktal překotně a zase se rozplynul. O pár vteřin později hlasitě zaklepal a vstoupil dveřmi. Zatahal se za zlatý řetěz s rubíny, smaragdy a safíry, který mu visel kolem krku, a rozhlédl se. Generál Eemer Smil i jeho dcera vypadali jako typičtí severoselvařané – tmavě kaštanové kadeře a tmavé oči, on černé, ona hnědé. Dívčina matka naopak na první pohled pocházela z Jižního Selvaru. Vlasy barvy medu podtrhovaly plameny voskovic a loučí.

Muž v modrém si vybral náhodné místo u tabule, ukázal na ně a po svolení, které mu generál udělil, se posadil poblíž Cyrily. Rys byl příliš zaujat pozorností otce a dcery, než aby si ho všímal, a tak ani nezavrčel. Modře oděný šedivějící velmož s pochvou u opasku a další na levé botě (oběma prázdnými, o útlé dýky, které v nich bývaly, musel přijít) se natáhl po víně a nalil do dvou číší, jednu z nich podal Cyrile.

Dívka si od něj opatrně vzala zelenkavou sklenici a na okamžik znehybněla, když do skla párkrát slabě udeřil rozhoupaný modrý kámen, který jí visel od zápěstí. Pak zvedla oči k muži, který jí víno věnoval. Ohodnotila ho krátkým pohledem. Překvapil ji. Při bližším pohledu postřehla, že ho poprvé posoudila nesprávně, třebaže již šedivěl, nebylo mu pravděpodobně ani třicet let. Ten paradox ji upřímně zaujal.

„Na zdraví vás a vaší ctěné matky,“ dvorně pronesl jako by s lehkým úsměvem modrý muž a upil. Když sklenici oddálil, viděla pár krůpějí rudého vína třpytit se v jeho prošedivělých vousech.