Cuprum II

Rys byl donucen opustit desku stolu a uvelebil se na podlaze u onoho modře oděného muže. Chvíli čekal, až si ho všimne, a když se jeho pozornosti nedočkal, vnutil mu svou hlavu na jeho stehna. Vzápětí na něj zavrčel, prudce se otočil, až ho šlehl ocasem, a důstojně odkráčel ke dveřím, kde se posadil a ohon úhledně položil přes tlapy. Zůstal tak jen asi dvě minuty.

„Kde je Eesseett? Běž se po něm podívat,“ vybídl netrpělivě generál svou ženu.

Ta se sotva začala zvedat, když se najednou těsně vedle ní zhmotnil Cyrilin bratr. Měl znuděný a otrávený výraz a na ruce viditelnou podlitinu. Než se stačil posadit, jeho otec se podíval na muže v modrém. „Oči nevidí,“ řekl mu důrazně.

„Oči nevidí,“ přikývl bezvýrazně ten a i s vínem se odvrátil, zahleděl se na zvíře u dveří, které nebezpečně svítilo zadní plochou očí na mladíka u stolu a cenilo zažloutlé zuby, jen jen skočit a chňapnout po krku. Váhavě k němu natáhl ruku a palcem začal přejíždět po ostatních prstech, jako by mu něco nabízel. Rys obrátil pohled k němu a díval se na něj jako na blázna. Proč by k němu měl teď jít, když ho předtím dočista ignoroval a věc, kterou mu nabízí, je navíc imaginární?

Generál Severního Selvaru Eemer Smil prudce vstal, rozpřáhl se a vrazil Eesseettovi políček, až mu na líci začal vyvstávat růžový obraz otcovy ruky. „Řekl jsem jasně,“ procedil koutkem úst pán domu, „že s ohledem na Rysa se sem nikdo přemisťovat nebude! Viděl jsi, Eesseette, jak se na tebe díval? Kdyby si Sseenna nezískal jeho pozornost… Propána, ty by sis to zasloužil! Kde jsi vůbec byl?!“ vyštěkl a posadil se, ale nespustil z potomka pohled.

„S Cuprumem,“ opáčil chlapec a bezděky zvedl poraněnou ruku jako důkaz svého tvrzení.

Jako na další potvrzení jeho výpovědi se otevřely dveře a dovnitř vstoupil obr. Alespoň se na první pohled jevil jako obr, byl ze všech v místnosti nejvyšší a nebylo pravděpodobné, že by se na svatbu dostavil někdo, kdo by jej výškou postavy předčil. Byl také samý sval. Na první pohled kromě toho bylo jasné, proč o něm generálův syn hovořil jako o „Cuprumovi“. Jeho kůže měla barvu bronzu, hlavu měl skoro holou, ale kratinké, sotva postřehnutelné pahýly vlasů, které si nechal, měly barvu mědi a vous, který mu spadal na chlupatou rozložitou hruď, byl také měděný a stažený měděnou ozdobou. Mladý Smil se neubránil lehkému pousmání, když uviděl, jak ruka šedivějícího mladíka v modrém oděvu vylétla k pasu, našla však jen prázdnou pochvu. Velmož té současně mladé i staré tváře stiskl rty a Eesseett viděl, jak se něco zalesklo. Ve rtu měl muž měděný kroužek.

Zatím se u dveří na příchozího hromotluka vrhl Rys. Vzepjal se, mohutné tlapy opřel Cuprumovi o hrudník. Být jen o něco málo statný, zhroutil by se muž na zem nebo na nedovřené dveře za sebou, takhle však dokázal zůstat klidně stát. Usmál se a podrbal zvíře za uchem, v měděných očích potěšení ze setkání.

„Omlouvám se, generále Smile,“ řekl hlubokým hlasem, který zněl otráveně. „Asi jsme se trochu zdrželi.“

„V pořádku,“ kývl smířlivě Eesseettův otec a gestem hromotluka vybídl, aby se posadil, ten však zůstal stát a věnoval se Rysovi. Generál vlídně pokračoval: „Vůbec se nezlobím pro to malé zdržení, kdeže. Hněvá mne, že se sem můj syn na rozdíl od tebe přemístil, víš. Rys… je přeci jen divoký.“

„Asi proto si s Cuprumem tak rozumí,“ ušklíbl se ne zrovna laskavě, spíše však unaveně Eesseett.

„Ach, pane plukovníku! Propáníčka, docela bych vás přehlédl! Zdravím vás!“ zahulákal možná na celý Selvar Cuprum.

Muž v modrém nejprve zrudl, pak zbledl a pak ze sebe těžce vysoukal dvě suchá slova, nikterak nereagující na Cuprumův pozdrav: „Jsem kapitán.“

Rys, kterého v tu chvíli Cuprum pohladil vlastním mohutným tlapiskem od hlavy až ke kořeni ocasu, se spustil zase na zem na všechny čtyři, s nepříčetným výrazem v očích se obrátil k modře oblečenému důstojníkovi – a vyřítil se proti němu. Měl ho už dost, nejprve si ho nevšímá, pak ho otravuje a teď ruší toho hodného pána, který ho tak pěkně hladil… měl ho plné zuby… a chtěl je mít doslova. Vmžiku byl u něj, mohutnými předními tlapami ho zatlačil do křesla a chtěl mu prokousnout hrdlo, když tu si všiml zajímavého třpytu o něco výš. Zvědavě začal zuby ohmatávat kroužek v důstojníkově rtu.

Kapitán smrtelně zbledl a nenašel odvahu – či dostatek dechu – ani hlesnout. Ani si neuvědomoval tíhu té obrovské kočky, která na něm napůl stála – vnímal jen její horký dech a hrůznou představu toho, jak mu každou chvíli šperk ze rtu vytrhne.

„Ryse!“ zařval generál Severního Selvaru. „Nech Sseennu a jeho měď!“

Zvíře neochotně uposlechlo a stáhlo se zpátky ke Cuprumovi.

„Jste v pořádku?“ otočil se pán domu s trochou obav v hlase na svého modře oblečeného hosta.

„Snad…“ pípl důstojník slabým hlasem. Chtěl sáhnout po víně, ale oba si s Eesseettem ve stejné chvíli všimli, jak se mu třese ruka. Ten starý mladík ji rychle stáhl k sobě a předstíraje, že si zkoumavě ohmatává ret se šperkem, strčil si roztržitě čtyři prsty do úst a jemně stiskl zuby. Zoufale se snažil opanovat.

Cyrila viděla, jak si drží ruku před ústy. „Jste v pořádku, pane…“ Nebyla hned stavu vzpomenout si na jeho hodnost a rozpačitě zmlkla. Nepřestala na sinalého muže ale upírat pohled a dokonce k němu mimoděk natáhla ruku. Sseenna postřehl sytě modré slabé světlo u jejího zápěstí, se záchvěvem naděje vytáhl prsty z úst a chňapl po její ruce, dotkl se jí a bříšky dvou prstů zavadil i o modrý kámen. Okamžitě se mu viditelně ulevilo. Cyrila ale postřehla nepřívětivý pohled své matky a ruku raději rychle stáhla.

Cuprumovi neušlo, že na svou otázku nedostala od nezdvořilého důstojníka odpověď. „Jste v pořádku, plukovníku?“ zeptal se svým hromovým hlasem, jenž jako by věděl jen o jednom stupni hlasitosti, který patřil mezi ty vyšší.

Oslovený zřetelně zaskřípal zuby. Jako by chtěl odpověď Cuprumovi ukázat, nikoli sdělit, obrátil k němu tvář. „Jsem kapitán, ne plukovník,“ prohlásil pomalu, zřetelně, skoro přitom slabikoval, jako by hovořil s jedincem mdlého rozumu.

Cuprum upřímně udiven povytáhl obočí. „Kapitán? Už vám může být… nevím, čtyřicet bych řekl určitě… a jste jen kapitán?“

K údivu všech a nejvíc Cupruma důstojník vyprskl smíchy, až se s ním málem zatřásla celá židle. „Vy si opravdu myslíte, že je mi tolik, příteli?! Ha, to musíte ubrat!“

Cuprum, který hladil Rysa po krku, jemně stiskl volnou kůži, aby zvířeti zabránil v dalším případném útoku na důstojníkovu tretku. Pozorně si muže prohlédl a v očích mu svitlo pochopení. „Dobře,“ připustil. „Tak… maximálně pětatřicet.“

„Pokračujte…“ rozmarně se kapitán rozložil v křesle a uchopil víno.

„Třicet…“ váhavě vyřkl Cuprum.

Ten jízlivý, vyzývavý pohled z tmavých kapitánových očí nezmizel.

„Osmadvacet a níž nejdu!“

„Klidně můžete,“ nenuceně se usmál důstojník, který by se na pohled možná skvěle bavil, kdyby o okamžik později jeho úsměv nebyl vystřídán výrazem jako by mírné únavy.

Teď už se v Cuprumových očích zračil úžas. „Raději půjdu na chvíli s Rysem ven, když generál dovolí. Začínám mít trochu obavy, že bychom se dostali ještě i k tomu, že jste mladší než já sám…“