Cuprum III

Hosté se k mírné nelibosti hradního pána scházeli pomalu. Po modrém důstojníkovi a měděném hromotlukovi se dostavil generálův švagr se svými třemi manželkami, z nichž dvě byly v očekávání, a asi pětiletou dcerkou. Dvě z manželek odložily bílé loktuše, jimiž si na ulicích musely dle zákona zahalovat vlasy, třetí si ji ponechala. Děvčátko svůj bílý závoj, který dovoloval spatřit jen oči, nadšeně odhodilo. Potom se dostavil další z generálových důstojníků, kteří měli tu čest být pozváni. Se švagrem svého velitele se evidentně neviděli poprvé, jelikož se zdravili jako staří známí, hned si mírně připili a voják začal žertovat s dcerkou svého blonďatého a červeně oděného druha. Ten nápadně gestikuloval se zelenou sklenicí červeného vína v ruce a přitom žvýkal konec delšího ze dvou ozdobných pruhů červené látky, které visely z jeho čapky a houpaly se po straně jeho hlavy. Druhou polovinou úst něco stále vykládal.

Teprve po hodné chvíli, když se nabažil dívenčiny společnosti, si důstojník ráčil všimnout kapitána. „Koho to nevidím!“ zvolal a pospíšil si k němu. „Snad to není Sseenna Ira, zdravím, praporčíku! Neviděli jsme se drahně let… kolik? Čtyři? … Ano, myslím, že čtyři… Jak se vám daří? Ach, ovšem, promiňte, slyšel jsem… o tom přepadení…“ Nejistě umlkl. „Upřímnou soustrast,“ hlesl slabě. „Mrzí mne, že se k osobní kondolenci dostávám až nyní… s takovým zpožděním… Propána, vy teda zblízka vypadáte!“

Sseenna k němu pomalu otočil hlavu a tvář ztrhaných rysů. „Už je to drahně let, pět,“ souhlasil nuceně pevným hlasem i pohledem očí. „Tím více děkuji za vaši… starost. Ale změnilo se hodně. Ty lapky už dávno chytili a já už také… nejsem praporčík, ale kapitán.“

„Ach…“ vydechl strojeně důstojník, položil si dlaň na hruď a mírně se uklonil.

Sseenna gesto zopakoval. Zdálo se, jako by měl ve tváři bolestný výraz, když si opřel ruku o levou stranu hrudi.

V tu chvíli se vrátil Cuprum, sám. „Rysa jsem si dovolil nechat venku a obstarat mu něco k snědku.“

Generál Smil přikývl.

Znovu se otevřely dveře a vstoupil mladý muž a po jeho bocích dvě dívky. Jedna z nich měla zahalené jen vlasy na znamení, že je vdaná – patrně to byla mužova manželka – druhá skrývala za látkou celou tvář až na šedé oči. Na sobě měla žluté svatební šaty. Obě ženy sňaly pokrývky hlavy. Mužova choť odhalila vlasy řídké a černé, jeho sestra tmavě kaštanové, spletené do copu. Mladý muž vyhlížel velmi vznešeně a zámožně. Oděv měl bílý, ale zdobila jej žlutá šerpa. Prázdná pochva po meči, kterou měl u opasku, byla také světlá a zdobená šňůrou perel a řetízkem z menších článků. Vlasy měl velmož tmavé, ale leskla se v nich jako by rusá barva. Kolem krku měl dlouhý řetízek, na němž visel veliký křišťál. Když muž vedl svou sestru k ženichovi a míjel kapitána, kámen se zakalil. Muž si toho všiml a zvědavě se za důstojníkem otočil, ale hned zase pohled nasměroval zdvořile vpřed ke generálovi.

Viděli se poprvé, přesto se ve tvářích obou snoubenců dalo číst, že v sobě ihned nalezli zalíbení. Když už jeho sestra seděla po pravici generála, stanul její bratr za jejím křeslem, sejmul z krku křišťál a obřadně jej zavěsil kolem krku nevěstina. Kámen byl už zase jasný a průzračný.

Generál nalil své nevěstě bílé víno a připili si. Pak si připili znovu, tentokrát se všemi stolovníky. Pán hradu poručil a z šera se ozval libozvučný produkt hudebníků, neviditelných ve stínech. Ze stínů se začalo nořit služebnictvo a kladlo na tabuli první pokrmy. Kousky masa a jater napíchnuté na tenkých dřevěných třískách, k tomu různé omáčky, chléb, nakládané ovoce, ptačí křídla a stehna, pečená jablka. K pití další bílé i červené víno. Do pozadí lahodné zvuky vyluzované bubínky, troubami, píšťalami i lyrami.

Kapitán se na jídlo doslova vrhl. Nejprve si nabral plnou hrst plátků brambor, potom je zajedl ptačím křidélkem, které smočil v jakési jemně nažloutlé omáčce, která byla, jak dokládal vlhký lesk, který se mu objevil v očích, pikantní. Cyrila tiše a pomalu okusovala stehno, z něhož odkapával omastek i bylinková omáčka. Stejné jídlo zvolila i její nová macecha. Generál trpělivě čekal, dokud nepřinesli celou pečenou husu, a vyrval jí obě prsa. Když se najedl, vzal svou nevěstu tančit. Také kapitán s Eesseettem vstali, Eesseett požádal o tanec svou sestru a důstojník si vybral nejmladší a netěhotnou manželku švagra svého velitele.

Selvarská móda zahrnovala – samozřejmě mimo jiné – slušnost nosit jen jednu rukavici, lhostejno, zda levou, či pravou. Bylo zvykem, že při prvním tanci – tance byly v Selvaru, až na krátké chvilky výjimek, relativně pomalé – se tanečníci dotýkali rukama v rukavicích, jelikož „se ještě neznali“. Později, když „se již poznali lépe a pojali k sobě jistou dávku důvěry“ – jelikož nebylo nijak neobvyklé během tance rozmlouvat – se již dotýkali holými dlaněmi a prsty.

Eemer Smil nechal svou nevěstu, aby se vrátila ke stolu, a zatančil si s Cyrilinou matkou. Sseenna své volby tanečnice litoval. Žena tančit uměla, to ano, ale se svými černými vlasy mu připomínala… Bylo to už tak dávno… Přesto to tu a tam pořád zabolelo, od chvíle toho fyzického zranění palčivěji a častěji. Nakonec byl vděčen Eesseettu Smilovi, který ho přišel vystřídat. Bezděky zamířil k osamělé dceři hradního pána, aby si zatančil s ní, ale předběhl ho obr Cuprum. Cyrila se jím nechala při rychlejší části melodie zdvihnout do výše. Její tanečník byl o nejméně dvě hlavy vyšší než ona a takhle se mohla dostat do úrovně jeho tváře. „Jak to dnes Eesseettovi šlo?“ zeptala se rychle, až jí hlas mírně škobrtl.

„Jako vždy,“ s náznakem úsměvu odpověděl jihoselvařan.

„Co my dva?“ nepatrně se nachýlila k jeho obličeji, aby se lépe slyšeli. „Kdy?“

„Brzy,“ pohnuly se jeho rty. Promluvil taak tiše, že víceméně jen odezírala. „Pozítří?“

Zaváhala. „Příští týden?“

„Ale hned na začátku. A vůbec často, nemáme moc času.“

Přikývla, nesoustředěně, a protože nějak vycítila, že ji hodlá postavit na zem, položila mu chvatně ruku na předloktí, aby ho zadržela. Koutkem oka zahlédla, jak ten velmož v modrém se šedivějícími vlasy a vousy zmizel. O vteřinu později se zhmotnil u stěny, skoro se u ní sesunul na podlahu. Opřel se o ni a druhou rukou se chytil za hrudník. Cyrile se zdál pobledlý a slabý. Náhle zvedl hlavu a podíval se přímo na ni, v očích měl… prosbu. Prudce se uhodil do zápěstí a zase se rozplynul. Jistě se zjevil někde jinde v sále, ale ona už se ho nepokoušela pohledem najít.

„Omluvte mne,“ uslyšela poblíž jeho hlas. „Půjdu si ještě dát něco k jídlu.“ Když se o chvilku později i ona s Cuprumem vracela k tabuli, už seděl na svém místě nad miskou bílých fazolí. Vypadal, že s jídlem rychle pookřál. Strčil si do úst další lžíci a druhou rukou si vzal dřevo s napíchnutými kousky masa. Zuby sundal jeden z nich a pohodil hlavou, aby jej posunul dále do ústní dutiny, pak se napil vína… Přestala si ho všímat. Podbřiškem jí proběhla křeč. Stiskla prsty kámen na zápěstí. Druhou rukou pod stolem našla lem rukávu Cuprumovy notně rozhalené tuniky. Utopená v myšlenkách látku hladila.

Sseenna dojedl fazole a maso a zrovna upíjel vína, když se ho žena vedle něj zvědavě optala: „Promiňte, že jsem tak smělá, pane, ale mohu se vás na něco zeptat?“

Podíval se na ni. Lehce se usmívala a v očích měla upřímný zájem. „Prosím,“ vybídl ji gestem a pokusil se také usmát.

„Víte, pořád k vám něco poutalo mé oči…“

Kapitán si rozmrzele pomyslel, že se ho určitě zeptá na jeho obličej, oči, vlasy nebo možná taky rovnou věk.

„Jste jediný muž, který zde nemá pokrývku hlavy,“ překvapila ho. „Proč?“

Nedokázal skrýt úžas, ale rychle se opanoval. „Upřímně?“ pousmál se. „Zaspal jsem. Ani s možností se sem prakticky okamžitě přemístit jsem si nestíhal čapku vzít.“

„Aha,“ dovolila si pousmání. „Originální. Děkuji za vaši odpověď.“

Nepatrně se uklonil. Prsty jemně zavadil o bolavý hrudník. Opřel se v křesle a trochu neochotně se poddal vzpomínkám. Vyvolávala je v něm bolest i předchozí tanec s tou černovláskou… Na zadní straně víček před ním opět stála jiná černovláska, jeho černovláska. Ta noc… přistoupil tehdy k jejich lůžku, právě umytý a chystající se k ní přilehnout… Viděl svou ruku odhrnout její vlasy, cítil, jak se jeho rty skoro dotýkají špičatého ucha, které tak odhalil. „Miluju tě…“ svěřil mu tenkrát, než na něj vetkl jemný polibek…

Druhý pozvaný důstojník dopil své víno a požádal o tanec černovlasou švagrovou nevěsty. Zatím se ke stolu vrátil Eesseett a pustil se do hovoru se svým strýcem. Probrali leccos, ale vřelé povídání náhle umlklo. To když starší muž nenuceně utrousil: „Slyšel jsem, že se chystáš za pár týdnů zúčastnit králova turnaje…“

„Ano,“ skoro hekl Eesseett a odvrátil zrak. Prudce vykřikl, div nezapištěl. Všichni se po něm ohlédli a po sléze sledovali jeho pohled. Modře oděný kapitán seděl hluboko zanořen do své židle, hlavu nachýlenou ke straně, jednu ruku spadenou do klína. Měl zavřené oči, úplně šedý obličej, jako by jej někdo jen vytesal do kamene a jakýkoli předchozí důstojníkův pohyb byl jen iluze, a nejevil známky života. Ten dojem podtrhovala krvavá skvrna, která se pomaličku rozpíjela na levé straně hrudi jeho modrého oděvu.