Cuprum IV

Nějaká žena poplašeně vyjekla. „Je mrtvý! Umřel… nám před očima!“ Zazněl skřípot posunované židle. Dáma sedící vedle něj se odsunula stranou.

„Jed!“ zhrozil se jiný hlas rozechvívaný nápory smrtelné hrůzy. „Měl přece ty fazole…“

„Ovšem, a z jedu se mu udělala rána na hrudníku, že?“ ušklíbl se sarkasticky generálův první švagr.

„Já… to nechápu…“ pípl Eesseett Smil. „Před chvílí normálně tančil, jedl, pil… Nic mu nebylo!“

„To není pravda,“ namítla mírně Cyrila. Byla mnohem klidnější než její mladší sourozenec. „Viděla jsem ho, jak se celý bledý drží za hrudník, muselo ho něco bolet už tehdy…“

Jen Eemer Smil věděl, že pravdu mají všichni. Rys v místnosti nebyl, a tak porušil vlastní pravidlo a k bezduchému důstojníkovi se přemístil. Přesto u něj nebyl první; druhý důstojník vyskočil a oběhl stůl. Přiložil dlaň na mužovu ruku, pak na čelo a tvář. Zamračil se. „Je úplně studený…“ polkl překvapeně. „Jak je to možné? Vždyť ještě před nejméně čtvrthodinou…“

V tu chvíli se vedle něj zhmotnil hradní pán. Zatřásl muži v modrém ramenem. „Sseenno!“ naléhal. „Ještě dýchá, i když mělce… Sseenno! No tak, kapitáne, probuďte se!“ pleskal ho po tvářích.

K údivu všech po pár vteřinách muž skutečně pootevřel oči, pohnul hlavou a zmateně zamžoural na svého velitele. „Co se děje? Já… zamyslel jsem se… musel jsem zadřímnout…“

„Skutečně velmi tvrdě,“ podotkl generál Smil vážně. Trochu zvýšil hlas: „Několikrát jsme se vás ptali, jestli jste v pořádku, jestli vás Rys nezranil! Pojďte, ošetříme vás.“ Přivolal svou první manželku a všichni tři k Cyrilině zlosti zmizeli a někam se přemístili. Zaskřípala zuby, přála si pochopit, co se stalo… Takové rozuzlení nečekala, i když jí bylo jasné, že probodnout kapitána nikdo nemohl, všem byly přeci zbraně odebrány.

 

Zhmotnili se v generálově pracovně a Sseenna se zhroutil do křesla za velkým stolem. Eemer se otočil na manželku. „Oči nevidí, uši neslyší…“ varovně zvedl prst „… ústa nemluví!“

„Ústa nemluví,“ potvrdila věcně.

Přikývl a pohlédl na kapitána. „Košili dolů.“

Ten se zdráhal. „Pane generále…“ významně se odmlčel a pohledem ukázal na jeho choť.

„Přísahala. Její ústa mluvit nebudou,“ opáčil Eemer. „Svlékněte se.“

S horečnatým divokým svitem v očích rozepjal oděv na trupu. Generál se zachmuřil, když přejel pohledem hlubokou ránu zasahující rovněž místo, kde bývala bradavka. Nevypadal ale vůbec překvapeně. Potřásl hlavou. Jemně zavadil o poraněný prsní sval a cítil, jak sebou důstojník škubl. „Jak dlouho to je? Tři... ne, čtyři týdny?“

„Nikoli, pane,“ zavrtěl mladý muž hlavou. „Čtyři týdny uplynuly od mého povýšení na kapitána. Ta...“ sklopil oči „... ta věc... se stala před sedmi týdny.“

„Dokonce. Ehm... u tabule jsem vás zaslechl říct, že jste dnes zaspal... Asi jste spal tvrdě, viďte? V poslední době míváte obzvlášť hluboký spánek, mám pravdu?“

Lehce pokrčil rameny. „Asi ano... nevím, proč... jsem tam u tabule... padla na mne nějaká... malátnost či co.“

„Ne, pane kapitáne, je naopak velmi dobře, že k tomu došlo. Jen tak jsme – a já především – mohli... jak bych to řekl... vidět váš... podivný spánek.“

„Podivný?“ povytáhl Sseenna obočí.

„Velmi. S ohledem na jistá nová zjištění spíš znepokojivý než přímo podivný. Jiné změny na sobě nepozorujete?“

„Jaké změny?“ nechápal Sseenna. Zamračil se. „Jen ta rána mě bolí, ale... to není ani žádná změna! Ano, hojí se pomalu... velmi, velmi pomalu, ale to přeci rány...“ zaváhal „... tohoto původu dělají!“

„To je pravda,“ souhlasil Eemer Smil. Pohledem ukázal na svou ženu. „Jistě jste také slyšel, že jihoselvařané jsou zpravidla výbornými felčary. Má žena není výjimkou. Ošetří vás – ne, nic neříkejte, neprotestujte! K tomu, aby vás ošetřila, však musí znát příčinu zranění. Chápu, že to není příjemné, kapitáne, ale... musíme s tím ven. Znovu opakuji, že přísahala, dozví se to jen ona, dál to nepůjde, slibuji. Ústa nemluví.“

Sseenna váhal. Oči se mu zaleskly. Rychle je zavřel a semkl rty. „Co mi zbývá. Ať je po vašem. Ostatně...“ mírně ztišil hlas „... jestli mne ta prokletá rána přestane aspoň na chvíli tak pálet a bolet...“

„Víš, že jsme tady s kapitánem... zkrátka jsme někde byli,“ obrátil se generál na svou ženu. „Nevím, zda si vzpomínáš na to, co se stalo před pěti lety, tehdy došlo k jistému přepadení, při kterém... byla bohužel zabita manželka tady Sseenny. Jak dlouho jste byli manželé, kapitáne? Šestnáct měsíců? Od té doby byl sám. Před sedmi týdny jsme při naší krátké výpravě narazili na... ale ano, zpočátku to tak vypadalo... narazili jsme na ženu. Sseennovi tak trochu učarovala... inu, díval se trochu moc nízko na to, aby viděl to důležité z ní – její rty a především to, co bylo za nimi, víme. Ukázalo se, že to nebyla skutečná žena, ale Ák na lovu. Když jsem si všiml těch zubů, bylo už pozdě na to, abych zasáhl včas... Stačila kapitána poranit. Opravdu jsem si myslel, že jsem ji stačil zabít včas...“ omluvně se na Sseennu zadíval „... jenže teď mám vážné důvody se obávat, že do kapitána Iry stačila vypustit jed. To je důvod, proč má tak tvrdý spánek a proč je, když spí, celý šedý a studený, jako by byl mrtvý, proč má mělký dech a skoro nehmatný tep... Jed působí v jeho spícím těle silněji. Postupně a pomaličku jej oslabuje a jednou nastane den – či spíše noc – kdy se Sseenna... jednoduše už vůbec neprobudí, kdy jeho dech i tep ve spánku utichnou docela.“

Žena na chvíli zmizela a vrátila se s potřebnými věcmi. Nakázala důstojníkovi, aby si lehl na desku stolu, chvilku ránu ještě zkoumala, pak vedle muže položila jemnou světlou látku, složila z ní čtverec o něco málo větší než plocha rány a založila do něj nějakou bylinu. Látku přiložila na zraněné místo a převázala. „Mohlo by to pomoci v zahojení té rány. Neručím za to však, s ranami způsobenými Ák nemám skoro žádné zkušenosti...“ chabě pokrčila rameny.

„Kde je tvůj kámen? Může mu také pomoci,“ uvažoval Eemer.

„Cyrila jej má,“ s náznakem nesouhlasu pravila žena.

„Vezmi si jej zpět. Dej ho Sseennovi, jen na pár dní.“ Po krátkém váhání dodal tiše: „Prosím.“

Mlčky se přemístila k dceři a za chvíli byla zpátky. Vtiskla kapitánovi kámen do dlaně. „Za žádných okolností se jím nedotýkejte přímo té rány,“ nařídila břitce. „A nedoporučuji ani příliš častý kontakt kamene s kůží. Raději vždy přes nějakou látku. Za pár týdnů bude králův turnaj, nejpozději tam se znovu setkáme, jak věřím, znovu se na vás podívám a ten kámen si vezmu zpátky.“

Pomalu přikývl. „Že jsem udělal pitomost, to jsem pochopil hned poté, co mne generál zachránil,“ vzdychl ke špičkám svých bot. „Nenapadlo mne, že mě to ale zabije...“

„Kapitáne... vytrvejte. Oba máme své kontakty, pokusíme se zjistit, co jen půjde. Když existuje jed, je nepravděpodobné, že by na něj nebylo sérum.“

„Tohle by vám pomoci nemohlo?“ ukázal generál na zlatý šperk kolem jeho krku.

„Ne,“ mírně se ušklíbl Sseenna. „Jsou to obyčejné drahokamy.“ Po dlouhé době zvedl hlavu. „Později se k vám vrátím, ale teď... rád bych... rád bych byl chvilku sám, když dovolíte, generále.“

Teprve když se za Sseennu přimluvila jeho žena, Eemer souhlasil. Manželé se pak vrátili do síně.