Fénixova šance Kap.26: Nabídka, která se neodmítá

Kapitola 26: Nabídka, která se neodmítá

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Severus si uvědomoval, že touha vidět Marylin, ani jeho nečekaný objev rozhodně nebyly jediné důvody k jeho cestě do Bradavic. Tím dalším byl samotný hrad, který byl dlouhá léta jeho domovem a útočištěm. Celou tu krátkou návštěvu u George, zatímco předával lektvar a přesvědčoval ho, že opravdu nechce být uveden jako spoluautor tohoto „úžasného“ díla, o tom přemýšlel. A teď když sledoval zasněžené pozemky kolem školy, si i dokázal přiznat, jak mu tohle místo chybělo. Zvlášť v tomto ročním období na něm bylo něco kouzelně krásného.

Bez problému prošel skrz ochrannou bariéru, přičemž pocítil známé brnění. Právě byl prověřen ochrannými kouzly. A světe div se, on opravdu prošel. Velmi dobře věděl, že pokud by nebyl dostatečně oddaný Bradavicím, prastará magie zakladatelů by ho prostě nevpustila a jednoduše odhodila zpět za hranici. Nic z toho se ale nestalo a Severus se tak mohl sebevědomým krokem vydat za Marylin. Zrovna když přemýšlel, že by jí poslal patrona, aby ho stejným způsobem navedla ke svým komnatám, potkal na chodbě Minervu.

„Jaké překvapení. Když jsme se viděli naposledy, tak jste mi utekl oknem. (*) Doufám tedy, že tentokrát jste při cestě sem použil dveře.“

„Ovšem, létání se věnuji jen zcela ojediněle,“ mrknul na ni Severus a dal tak najevo, že její vtip pochopil a také ocenil. To byla celá Minerva. Vždy měla po ruce nějakou pohotovou poznámku pro jejich přátelské špičkování.

„Co vás sem přivádí Severusi?“

„Rád bych mluvil s profesorkou Kelleyovou.“ Pokud Minervu důvod jeho návštěvy nějak překvapil, nedala to najevo. Severus ale tak nějak předpokládal, že nikoli. Tady se totiž nikdy nic neutajilo.

„Máte štěstí, zrovna dnes se vrátila z Austrálie, ale to asi víte. Pojďte, ukážu vám, kde má komnaty, stejně jsem s vámi potřebovala mluvit.“

Severus přikývl na znamení, že poslouchá, i když ve skutečnosti začínal tušit, o co tady jde.

„Vím, že je to poněkud s předstihem, ale ráda bych abyste zde od příštího školního roku zase učil. V minulosti jste usiloval o místo učitele Obrany proti černé magii a já vám ho nabízím. Věřím, že společnými silami tu kletbu dokážeme zlomit, tak abyste tu mohl zůstat. Samozřejmě byste byl zase ředitelem Zmijozelu. Pokud ale dáváte přednost Lektvarům, jistě bychom se s kolegyní Kelleyovou nějak domluvili, co říkáte?“

Severus nevěděl co na to říct. Aby si mohl vybrat, který předmět bude učit? To tedy nečekal. Minerva o něj musela hodně stát. A ano skutečně měl nutkání takovou nabídku hned přijmout, ale pak si uvědomil, že jeho budoucnost je nejistá. Nemohl jí dát žádnou záruku, dokud se nevypořádá z bystrozory. Původně si sice nebyl jistý, jestli vůbec chce ještě učit, ovšem tohle byla prostě nabídka, která se neodmítá a možnost denně se vídat s Marylin byla skutečně lákavá. A ta kletba? Tak ta mu starosti nedělala.

„Té nabídky si vážím a rozhodně ji neodmítám, ale ani ji zatím bohužel nemohu přijmout. Mám jistou nedořešenou záležitost. Dám vám včas vědět.“

„Já počkám,“ přikývla Minerva bez zbytečných otázek, na které by stejně nedostala odpověď. Nejspíš to velmi dobře věděla.

 

Jakmile byl Severus vpuštěn do Marylinných komnat, jeho myšlenky se od nabídky, kterou před chvíli dostal, odklonili zcela jiným směrem. Jako když přehodíte výhybku.

Stáli naproti sobě a dlouho hleděli jeden druhému do očí. Severus přemýšlel, proč se Marylin vůči němu chová pořád tak zdrženlivě. Kromě polibku se ještě o nic jiného nikdy nepokusila. Severus to nechápal a cítil se zmatený. Nakonec to byl on, kdo překonal ten poslední metr vzdálenosti mezi nimi a prostě ji k sobě přivinul v pevném objetí. Okamžitě ho zaplavila ta známá citrusová vůně z jejích vlasů a všechny rozumné úvahy byly rázem pryč. Políbil ji, tentokrát vášnivě a hladově, jakoby na tom závisel jeho do té doby bezútěšný život.

„Severusi…“ vydechla Marylin mezi polibky a rukou mu zajela do lesklých černých vlasů, čímž si ho přitáhla ještě blíž, pokud to vůbec bylo možné. Severus ale nakonec polibek přerušil, protože už to nevydržel.

„Marylin…proč si pořád tak zdrženlivá?“

„Nechtěla jsem na tebe spěchat. Co tady vůbec děláš?“

Romantická chvíle byla pryč. Severus si teprve nyní vzpomněl, proč vlastně původně přišel. Chtěl se s ní podělit o myšlenku, kterou mu vnukla Grangerová, když mluvila o magických zvířatech. Proto se chvatně odtáhl a shodil hábit, zatímco Marylin začala připravovat čaj.

„Přišel jsem na to, co nám celou dobu uniká. Když použijeme pírko z fénixe, měli bychom získat potřebné množství magie. Pak už budeme jen potřebovat složku, která spojí magii lektvaru s magií kouzelníka a tím ji zesílí.“

Marylin před něj postavila šálek s kouřícím čajem. „To zní dobře, tak to pojďme zkusit.“

„To počká, co kdybys mi nejprve vyprávěla, jak bylo v Austrálii?“ zeptal se Severus, přičemž vzal Marylin za ruku, aby jí přiměl posadit se k němu na hnědou koženou pohovku. Měla to tady útulné. Teplé barvy perfektně doplňoval hořící krb, což dodávalo komnatám příjemnou uklidňující atmosféru. Z hlavní obývací části, která sloužila zároveň, jako jídelna vedlo několik dveří. Severus odhadoval, že nejspíš do laboratoře, pracovny a ložnice. Pokud byly místnosti situované stále tak, jak si pamatoval, tak do koupelny byl vstup z ložnice.

„Bylo fajn zase vidět rodiče. Nebýt tebe, nejspíš bych se tam zdržela déle.“

„Klidně si mohla, přežil bych to.“

„O tom nepochybuji. Příště pojedeme spolu, je tam krásně. Rodiče mají soukromou pláž.“

Severus se zatvářil zděšeně. „Dokážeš si mě představit na pláži a ještě k tomu v plavkách? To bude jistě nezapomenutelný zážitek. Kromě toho se obávám, že tví rodiče ze mě nebudou nadšení. Měli bychom je na to připravovat pomalu, napřed se postaráme o démony.“

Marylin se zatvářila provinile. „Už o tobě vědí.“

„Ty jsi jim o mě řekla? Myslíš, že je to rozumné?“ mračil se do svého šálku.

„Já to nechtěla Severusi, ale má matka…ona je neoblomná. Dostala to ze mě. Nadšení nebyli, mají strach, že bys mi mohl ublížit. Věřím ale, že to bude v pohodě, až si na tu představu zvyknou.“ Tak teď si Severus nebyl jistý, jestli uklidňuje jeho, nebo sebe. Mrzelo ho, že kvůli němu má problémy s rodiči. Jeho minulost jakkoli se s ní vyrovnal, ho dál všude pronásledovala a co bylo horší, ovlivňovala lidi okolo něj. Tohle nikdy nechtěl, ale zároveň už nemohl zpátky. Už byli příliš daleko. Kdyby to teď ukončil, ublížil by jak sobě, tak Marylin a to chtěl snad ještě méně. Tomu se říká začarovaný kruh.

„Tohle jsem nikdy nechtěl,“ povzdechl si.

Marylin ho vzala za ruku. „To nic Seve, potřebují jen čas, jinak jsou hrozně hodní.“

Severus se pousmál nad tím oslovením. Vzpomínal si, že tak mu říkávala Lily. Zvláštní bylo, že teď když na ni pomyslel, nepřepadal ho smutek tak jako předtím. Jakoby tu díru v jeho srdci někdo zalepil.

„Jak si vlastně věděl, kde mám komnaty?“ změnila najednou Marylin téma, čímž ho vytrhla ze zamyšlení. Severus to uvítal a začal popisovat své dnešní setkání s Minervou.

„Nepřekvapuje mě, že tě chce zpátky. Co jsi jí na to řekl?“ zeptala se Marylin se zájmem. Bylo zjevné, že by o jeho přítomnost na hradě stála možná ještě více, než Minerva.

„Zatím nic. Vzhledem ke své situaci s bystrozory jí nemohu dát žádnou záruku. Říkala, že počká.“

„Nebylo by špatné, kdybychom tu učili oba, jen mám obavu z té kletby.“

„Já ne, každá kletba se dá zlomit.“

„Nevím Severusi, když se to nepodařilo do teď…“

„Ovšem Minerva nemá mé znalosti černé magie a nestrávila několik let ve společnosti chorého mozku Pána zla. Nejsem na to právě pyšný, ale někdy se to hodí.“

Marylin se po jeho slovech zatvářila vážně a zdálo se, že pečlivě zvažuje svá další slova.

„Víš, nikdy jsme o tom nemluvili, ale chtěla bych ti říct, že dokážu pochopit, proč ses k němu zpočátku přidal. Sliboval něco, co si v té době velmi postrádal. Dobře vím, že si neměl zrovna idylické dětství, natož správný vzor, ale proč o tom mluvím. Jen chci, abys věděl, že mě se můžeš svěřit. Pokud bys potřeboval mluvit o čemkoli, budu poslouchat.“

Severusovi se v hlavě rozezněl alarm. Tak tudy vane vítr. Proto se celou dobu chová tak zdrženlivě? Zřejmě o tom ví. Ať už to bylo jakkoli, rozhodně neměl v úmyslu se jí svěřovat. Vždy dbal na to, aby se nikdo nedozvěděl jeho tajemství, protože nechtěl, aby ho lidé litovali. Proto tak zuřil, když Potter při hodině nitrobrany nahlédl do jeho vzpomínek, proto se již tak záhy naučil bránit svou mysl. O lítost prostě nestál. Jeho nikdo litovat nesměl. Nikdy.

„Jsem v pořádku, děkuji,“ řekl odměřeně, ačkoli věděl, že není. Nebo ne úplně. „Co kdybychom raději zkusili přidat do lektvaru to pírko, ať se posuneme dál?“ navrhl vzápětí. Samozřejmě nepochyboval, že Marylin jeho náhlou změnu tématu prohlédne. Byla chytrá. Na Nebelvírku. Dost na to, aby pochopila, že v tomto rozhovoru nehodlá pokračovat.

„Jistě, tak pojďme,“ kapitulovala Marylin a začala se zvedat. Čaj už stejně dávno dopili.

 

Poznámka autorky: (*) Odkaz na sedmý díl filmového zpracování, kdy Severus při souboji s Minervou v Bradavicích, poté co se tam objevil Harry Potter, uletěl oknem.