Cuprum V

Generál Smil se díval, jak se jeho dámy rozhlížejí kolem, div si neukroutí krky. „Nic se nestane, nic se nemůže stát,“ vykládal. „Dřevce jsou upravené, aby se při kontaktu s povrchem tříštily! Když tedy dojde k zásahu, jakékoli zranění je vyloučeno!“

„Zranění dřevcem,“ suše opáčila Cyrila. „Jiná zranění vyloučena nejsou. Pád z koně například... Nebo rány mečem.“

Její otec na ni vrhl krátký pohled, ale zachoval mlčení.

Pětice si hověla na čestných místech tribuny nedaleko místa panovníka. To místo bylo prázdné, ale kolem něj dlelo všech pět králových manželek. Jeho čtyři dcery, které měl se třemi z nich, byly ještě příliš malé, než aby se přišly rovněž podívat. Absence mužského následníka trůnu zatím nikoho netrápila, král byl mladý a času tedy bylo dost. Za prázdným panovníkovým místem stál vzpřímeně v krémovém oděvu a stříbrným pásem elf světlých vlasů, který se králi velmi podobal.

Zazněla fanfára a přes kolbiště začali elegantním klusem defilovat rytíři. Každý měl trochu jiného koně, brnění a zejména štít s erbem a plášť. Přesto byli všichni vlastně stejní. ‚Cyrile utkvělo z té různorodé směsi v paměti jen málo. Hned první rytíř se štítem, na němž se třpytily barvy duhy, s duhovým pláštěm a chocholem na přilbě. Jako šerpa se mu přes brnění táhla od pravého ramene k levému boku šňůra kuliček opálů. O několik rytířů dál jeden s bílým a fialovým chocholem na přilbě, pláštěm z jedné strany fialovým a z druhé bílým a se štítem, kde byl meč a fialový listnatý strom v bílém poli. Za ním muž s hnědým pláštěm prošitým klikatým stříbrným vzorem, v přilbě s růžovým chocholem a se štítem, na němž stála silueta muže s tmavým hadem, který mu obtáčel nadloktí a šíji a jehož hlava spočívala dotyčnému na rameni. Zbytek štítu byl růžový. Dalších pár rytířů, které si nedokázala zapamatovat. Štít s erbem s koňským kopytem v tmavě modrém poli, stejně modrý plášť a o něco světlejší chochol. Erb s velikou rudou krůpějí v jinak růžovém poli, plášť a chochol, jejichž barva uvízla kdesi mezi těmito dvěma odstíny. V erbu na štítu modrá útlá ryba v tyrkysovém poli, na přilbě dva chocholy oněch barev, plášť, o nějž se ony barvy rovněž dělily. Erb s šedým potkanem v červeném poli, červený chochol, šedý plášť. Erb se vzpínajícím se měděným koněm ve stříbrném poli, plášť i chochol chyběly. Jednolitě zelený štít, plášť i chochol…

„Proč mezi nimi není váš syn?“ podivila se druhá manželka generála Smila a pohledem ukázala na Eesseetta.

„Je to domluvené. Tohle je jeho první turnaj, chtěl jsem, aby vše zpočátku viděl odsud, z tribuny. Později se přidá k těm dole.“

Eesseett si vyměnil pohled se svou sestrou.

Opět zazněla Fanfára a tentokrát ji doprovodily bubny. Herold krákavým hlasem první dvojici představil. Pak se proti sobě vyřítili tryskem duhový rytíř a muž s erbem s rudou krůpějí. Elf na tribuně nenuceně sáhl za své rameno a založil do luku šíp, kterým namířil na soupeře rytíře s opály. Duhový rytíř však svého soka bez větších potíží vyhodil ze sedla, stejně jako další čtyři po něm. Nato byl však sám sražen do prachu arény, když se střetl s mužem s jednolitě zeleným štítem. Elf na tribuně napnul tětivu, ale když se duhový rytíř zvedl ze země, luk sklonil a šíp vrátil do toulce.

Muž s opály si sňal přilbu a lehýnce se uklonil rytíři, který ho porazil. Měl krátké rozcuchané vlasy tak světlé, až byly téměř bílé, a mladistvou, díky absenci vousů skoro chlapecky vyhlížející tvář.

„To je král,“ pošeptal Eesseettovi generál Smil.

Eesseett na panovníka hleděl se zatajeným dechem.

Rytíř se zeleným štítem si svého vítězství dlouho neužil. Hned při následujícím střetu byl vyhozen ze sedla jakýmsi mužem v tmavém brnění. Když se v prachu posadil a sundal si přilbu, odhalil rozčepýřené vlasy a mírně zašpičatělé uši prozrazující, že je napůl elf. Protivník, který ho zbavil šance na úplné vítězství, vyhodil v příštím kole ze sedla rytíře s měděným koněm v erbu. Když si ten sundal přilbu, dav zašuměl překvapením. Byl to Cuprum. Tribuny propukly v jásot a sama druhá manželka generála Smila si přivolala vítěze k sobě a věnovala mu šátek, který uvázala na jeho dřevec.

Tmavý rytíř byl poražen velmožem s krysou v erbu. Tomu věnovala svoji zástavu jedna z černovlasých královen. Rytíř, který si okamžitě získal přezdívku Krysař, byl smeten na zem dřevcem velmože s erbem s rybou. Ten zvítězil nad třemi dalšími rytíři, když proti němu vyjel ten s fialovým a bílým chocholem a štítem s mečem a stromem. Střetli se dvakrát, oba zůstali v sedlech. Při třetím a posledním pokusu se zasáhli vzájemně a oba se začali hroutit do písku. Velmož s bílým a fialovým štítem se naštěstí stačil vyprostit ze třmenů a odkulit se stranou dostatečně rychle, aby mu kůň nerozmačkal ani nohu, ani celé tělo.

Rytíř s rybou seskočil z koně. To už stál jeho sok na nohou a právě tasil meč, který měl v pochvě na zádech. Druhý rytíř sáhl pro ten svůj. Pohybovali se těžce a nemotorně, slunce se palčivě odráželo od jejich zbroje. Král Severního Selvaru vstal, aby lépe viděl, elf, který stál za ním, se zpoza něj nakláněl, aby ani on o nic nepřišel.

Muž s erbem stromu a meče byl zjevně na konci sil. Pokusil se o výpad proti sokově hlavě, ale ten byl tak rychlý, že se musel stáhnout a nastavit jeho meči svůj štít. Strom v erbu byl rozetnut škrábancem. Rytíř se pod silou úderu zapotácel a paže mu na okamžik klesla. V tu chvíli jeho protivník vyrazil a zasáhl brnění, které ho chránilo na krku. Velmož s fialovým stromem na štítu se svezl na zem. Provedl poslední zoufalý pokus. Protože udržel v ruce alespoň meč, ťal soupeři po nohou. Ten hravě odrazil jeho útok a přibodl jeho stehno k pískem pokryté hlíně. Z přilby zazněla hlasitá kletba. Ležící muž zvedl ruce a osvobodil si hlavu. Na ramena kroužkové zbroje se vysypaly prošedivělé kadeře svázané tenkým řetízkem. Někde ve změti štříbrem prokvetlých vousů se sluneční paprsky odrazily od měděného kroužku.

Rytíř s erbem s rybou odstoupil a mírně se uklonil. Přitom o písek čistil zakrvácený meč.

Král něco pošeptal elfovi. Ten se nepatrně uklonil a vydal se ke generálovi. Něco mu tiše sdělil a Eemer Smil kývl na svého syna. „Je čas, připrav se, Eesseette.“

„Hodně štěstí,“ políbila ho matka na čelo.

„Omluvte mne,“ hlesla Cyrila a také vstala.

„Je to nutné?“ chytil ji její otec za ruku.

„Ano, je,“ zaskřípala dívka zuby. „Vynasnažím se vrátit včas, také nechci zmeškat, až bude Eesseett bojovat.“

Generál přikývl a pomalu ji pustil. Oba sourozenci zmizeli.

Zatímco byli pryč, byl raněný kapitán odnesen do stanu a krev byla zasypána novým pískem. Rytíř, který nad kapitánem zvítězil, na dlouhou dobu ovládl kolbiště, ale pak ho ze sedla vyhodil šlechtic, v jehož erbu bylo koňské kopyto. Proti němu pak nastoupil poslední soupeř. Měl dlouhý tmavý chochol na přilbici, bilý plášť a na štítu rytíře s kopím na koni. Rytíř v erbu držel v ruce štít se stejným vyobrazením. Znak rodu Smilů. Generálova první manželka mu kolem dřevce zavázala šátek.

Konec byl rychlý. Při prvním střetu se rytíř v barvách Smilů zakymácel, ale v sedle se udržel. Při druhém zasáhl koně svého soka. Rytíř nebyl tak rychlý jako předtím kapitán. Kůň ho pod sebou přimáčkl. Vítěz turnaje z rodu Smilů objel celé kolbiště a zastavil se před tribunou u místa, kde seděl král.

Král v černém vstal, sňal z hlavy své nejmladší manželky její diadém a sestoupil na písek. Vítěz seskočil z koně. „Gratuluji,“ pravil vlídně vladař. „Víš, co jsi vyhrál? Znáš svou odměnu?“

„Ano, pane,“ odpověděl nakřáplý hlas z helmice.

„Jsi připraven bdít nad bezpečím mého dvora a království, zatímco budu na cestách?“

„Ano.“

„Nuže sejmi přilbu a přijmi znak své dočasné moci.“

Rytíř uchopil přilbici a sňal ji. V kroužkovém brnění s těžkým dřevcem u nohou zde vzpřímeně stála Cyrila, dcera Eemera Smila.