The chosen one 2

Druhý den jsem se ani neobtěžovala vstát z postele. Popadla jsem mobil, ležící na mém nočním stolku a rozklikla aplikaci, kam jsem od loňské zimy psala vlastní povídky.

Když jsem chtěla začít psát, někdo potichu vstoupil do mého pokoje. Vzhlédla jsem. Byla to mamka. "Dobré ráno mami" pozdravila jsem ji a ona se usmála. "Dobré ráno Adrianko, jak ses vyspala?" zeptala se a sedla si na kraj mé postele. "Docela dobře" zalhala jsem. Mohlo to být i horší. "Jdu nakoupit a pak na oběd s kamarádkou, budeš tu asi do čtyř sama, ano?" řekla a zvedla se. "Ano mami, užij si to" odpověděla jsem a vrátila se k povídce. Když jsem ji dopsala, zvedla jsem se z postele. Seběhla jsem po schodech dolů do kuchyně a začala si dělat snídani.

Po snídani jsem se vrátila nahoru a popadla jsem mobil. Chtěla jsem si číst, ale z nějakého důvodu nešla wi-fi. Chvíli jsem byla bezradná, ale pak jsem si na něco vzpomněla. Máma mi kdysi říkala, kde se wi-fi zapíná. Kdyby prý někdy nešla, mám ji zkusit vypnout a zapnout. Sebrala jsem mobil a znovu jsem seběhla dolů po schodech.

Vypínač se nacházel v malé skříňce v místnosti vedle máminy ložnice. Vešla jsem dovnitř a opatrně za sebou zavřela dveře. V místnosti byla spousta starých židlí, skříněk a stolů. Byly tu vždycky, snad ještě od předchozího majitele domu. Já ani mamka jsme sem skoro nechodily. Já konkrétně od té doby, co jsem jednou jako malá zkoušela lézt po židlích a spadla jsem.

Otevřela jsem skříňku, ve které byl vypínač. Vypnula jsem ho a znovu zapnula, přesně, jak mi ukazovala mamka. Pak jsem hned vytáhla mobil a zkontrolovala wi-fi. Zklamaně jsem si povzdechla. Wi-fi pořád nefungovala. Musím něco dělat, jinak mě zase přepadne ta otravná bolest! Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem stála. Tolik starého nábytku pohromadě jsem snad ještě neviděla. Prohlédnout si to tady by možná nebylo na škodu.
Zrovna jsem si prohlížela krásně vyřezávanou židli ze starého dřeva, když mi zrak padl na něco neočekávaného. V rohu místnosti stál starý, psací stroj. Přiblížila jsem se, abych si ho mohla prohlédnout lépe. Byl v něm srolovaný zářivě bílý papír. Z dálo se mi zvláštní, že ten papír je čistě bílý, když tu musel být tak dlouho. Pak mi ale došlo, že se mi asi zdá tak světlý proto, že nábytek kolem měl převážně tmavé barvy.

Už jsem chtěla odejít, ale pak jsem uviděla velkou skříň. Na výšku měla asi dva metry. Šla jsem blíž. Před skříní byly naskládané tři židle. Když jsem se je snažila dát pryč, vrazila jsem do jednoho z malých nočních stolků u skříně. Převrátil se na bok, jeden z jeho šuplíků se otevřel a něco z něj se zacinkáním vypadlo.

Když jsem se vzpamatovala z leknutí, položila jsem židli, sklonila jsem se nad stolek a strnula jsem. To, co z šuplíku vypadlo, byl starý, mosazný klíč. Nejdříve mě napadlo, že klíč patří k té velké skříni, ale byl moc velký. Dala jsem si ho do kapsy a začala prozkoumávat skříň. Byla krásně zdobená, jako většina věcí v místností. A byla pootevřená. Opatrně jsem ji otevřela a překvapeně jsem se nadechla. Skříň nekončila normální zadní stěnou. Místo toho tam začínal tmavý tunel.