Fénixova šance Kap. 27: Vyhrocení

Kapitola 27: Vyhrocení

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

Vánoční prázdniny skončily. Bradavické chodby byly zase plné studentů a profesoři měli jako obvykle plné ruce práce s jejich ukázněním. Zkrátka život běžel v zajetých kolejích.

Marylin Kelleyová po vyučování ve svých komnatách studovala odborné lektvaristické publikace a hledala vhodnou spojovací složku pro magii-posilující lektvar. Pírko fénixe dodalo potřebné množství magie přesně, jak Severus doufal. Ve druhé fázi se ale obávali nežádoucích účinků na kouzelníka, pokud by nezvolili správnou spojovací přísadu. Proto se Marylin uchýlila ke knihám, které měla k dispozici ještě z doby, kdy se zabývala výzkumem. Něco podobného rozhodně neřešila poprvé.

Zrovna když na chvíli opustila pracovnu, aby si udělala šálek jasmínového čaje s medem, navštívil ji Jason Sulliven a nevypadal vůbec dobře. Temné kruhy pod očima a ustrašený výraz napovídaly, že se situace u nich doma nezlepšila. Možná spíš naopak. Bez ptaní tedy připravila i druhý šálek, jasně si vědoma toho, že je to pro chlapce jen velmi chabá útěcha.

„Co se stalo?“ zeptala se Marylin jemně a pokynula k pohovce. Jason se posadil. Bylo vidět, že se snaží potlačit slzy, které se mu draly do očí.

„Nevím, co jste udělala, ale je to snad ještě horší. Tentokrát jsem musel za trest nahý klečet venku na sněhu. Bylo to ponižující. Klepal jsem se zimou a přitom se modlil, aby máma přišla dřív domů a viděla to. Třeba by pak konečně pochopila a věřila mi. Otčím mě přitom bezostyšně sledoval z okna a nejspíš si ho honil.“

„Za co tě trestal?“ zeptala se Marylin opatrně. Chlapec zíral před sebe a mermomocí se snažil na ni nepodívat. Nejspíš ze studu.

„Prý abych si pamatoval, že soukromé záležitosti rodiny se neventilují ve škole. Takhle to říkal, ale mě bylo jedno proč. Chtěl jsem tam odsud hlavně pryč tak jsem se pokusil utéct. Napadlo mě, zkusit si přivolat záchranný autobus, který by mě dostal do Prasinek a odtud bych pak mohl do Bradavic. Jenomže on si to pojistil a zabezpečil pozemek dětskými ochrannými kouzly. Byl jsem tam uvězněný a v létě budu zase, jestli se něco nestane. Já se tam takhle nemůžu vrátit, to už je lepší ten úřad,“ bědoval chlapec.

Marylin si k němu přisedla blíž nabízejíc utěšující náruč. Dávala mu možnost se rozhodnout, odmítnout. Jason ji však roztřeseně přijal. Zdálo se, že navzdory dosavadnímu neúspěchu k ní pociťuje důvěru.

„Jen klid, do letních prázdnin se to vyřeší, slibuju.“

„Co chcete dělat? Prozatím vaše řešení moc nefungovala.“

Marylin se od chlapce odtáhla na délku paží, aby se mu mohla podívat do očí. „Neboj se, pokud všechno půjde, jak doufám, v létě si tvůj otčím nebude na nic z toho pamatovat. Tentokrát to vyjde, věř mi,“ uklidnila ho a přitom myslela na Severuse a jeho nabídku pomoci. Bude ji muset využít. Sice se po minulém fiasku trochu obávala jeho reakce na podobně soukromý rozhovor, ale udělat to musela. Ona své možnosti již vyčerpala.

 

*****

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Harry měl za sebou náročnou denní směnu. Zasahovali na domácím famfrpálovém hřišti Kudleyských kanonýrů. Posedlý hráči létali jako smyslů zbavení a útočili na diváky. Prostředí a rychlost bystrozorům značně stěžovalo práci. Zasáhnout svěcenou vodou démona, který letí na koštěti, totiž není vůbec snadná záležitost. Triquetra byla ve vzduchu také naprosto neúčinná. I přes přítomnost obou hlavních týmů jim trvalo několik hodin, než pomocí různých letových manévrů nalákali démony do pasti, kde bylo možné použít svěcenou vodu. Ron si jako jejich fanoušek tenhle zásah přesto užíval a dobrovolně se nabídl, že zůstane na výslechy hráčů, i když neměl službu. Harry, který kvůli tomu zmeškal prohlídku své ženy u svatého Munga tak mohl odejít dřív. Přesto přemýšlel, jak se démonům mohlo podařit ovládnout hráče letící na košťatech. To se vůbec nebránili?

Jakmile se však dostal domů, podobné úvahy rychle vystřídalo nadšení ze zprávy, že bude mít syna. To však měl záhy zkazit Severus. Pro Harryho bylo od začátku naprosto jasné, že to bude James. Vždy to tak chtěl, i s Ginny se na tom dohodli. Nepočítal ovšem s tím, že pro Severuse bude tohle jméno natolik nepřijatelné, že se odmítne stát chlapcovým kmotrem.

„To jsem si mohl myslet, pro tebe zjevně žádné jiné jméno neexistuje! V tom případě si ale budete muset najít někoho jiného, nemíním být kmotrem Jamese Pottera! Kromě toho, stejně netuším, kde s v té tvé Nebelvírské hlavě zrodil tak imbecilní nápad, že bych zrovna já mohl být vhodným kandidátem na náhradního rodiče. Něco tak „úžasného“ může vymyslet skutečně jen Nebelvír.“

Jeho odmítnutí bylo tak rezolutní, až se Harry na chvíli zasekl a zíral na muže před sebou s otevřenými ústy. Copak se přes to vážně ještě nepřenesl? To mu jméno jeho otce stále tolik leží v žaludku?

„Severusi no tak, to nemyslíš vážně. Mluvíš jak nějaké ublížené děcko, vždyť jste byli puberťáci a ty sám si uznal, že se můj otec potom změnil,“ snažil se ho usměrnit Harry a byl by pokračoval, kdyby mu Ginny náhle nepoložila ruku na rameno.

„Harry, počkej a zkus se nad tím trochu zamyslet. Vsadím se, že ty bys taky nechtěl, aby se tvůj kmotřenec jmenoval Draco.“ To byla zatracená pravda. Jméno Malfoy pro něj bylo vždy ztělesněním aristokratické arogance a povýšenosti. Nezáleželo na tom, jak dobré byly nyní jeho úmysly, nebo jak moc se snažil odlišit od svého otce. Pořád to byl Draco zatracený Malfoy, kterého ve škole tolik nenáviděl. Kromě toho Harry nepochyboval o tom, že je to vzájemné.

„No dobře to uznávám, možná bychom mohli zvážit i jiné jméno,“ uznal poraženě.

„Výborně. Zbývá vyřešit jednu takovou maličkost a sice jak bych mohl někomu dělat kmotra, když mi stále hrozí Azkaban. Nebo jsi snad zapomněl?“ Znělo to posměšně, nebo možná trochu smutně? Harry se nemohl rozhodnout a Severus byl už zase naprosto nečitelný.

„Budeš se divit Severusi, ale nezapomněl. Prostě jen počítám s tím, že se to nějak vyřeší. Říká se tomu naděje, víš?“

„Naděje? Ty v něco takového stále věříš? Pff, Nebelvír,“ odfrkl si Severus.

„Představ si, že věřím a ještě nedávno jsem myslel, že ty taky. Kam se podělo tvé odhodlání neutíkat a bojovat?“ Harry už začínal být rozčílený. Vůbec se v tom chlapovi nevyznal. Nebylo to tak dlouho, co překypoval štěstím a všechno se mu zdálo jen jako drobná komplikace a teď najednou úplně otočil kvůli prosté nabídce. Proč? Stalo se snad něco mezi ním a Marylin? Nebo tady bylo ještě něco, čemu Harry nemohl rozumět? Tyhle otázky se mu honily hlavou, zatímco čekal na Severusovu odpověď.

„Ale já budu bojovat Harry, jen si nejsem jist, zda ode mne v tomto směru neočekáváš příliš. S dětmi nemám příliš mnoho zkušeností a pochybuji, že mám něco, co bych tvému synovi mohl předat,“ tentokrát byl jeho hlas mírný, jakoby pochopil, že je Harry na pokraji výbuchu.

„Promiňte, že vám do toho vstupuju, ale v tom se mýlíš Severusi. Copak tvá věrnost, odvaha čelit vlastnímu strachu a smysl pro řád nic neznamená? Nebyl jsi to snad ty, kdo Harryho celá ta léta tajně chránil? Kromě toho máš takový smysl pro povinnost, že vždycky všechno dotáhneš do konce a to bez ohledu na vlastní nepohodlí. Nikdy neutíkáš před problémy, stavíš se k nim čelem a to není málo. Věř mi, že jsme to s Harrym probrali ze všech stran. Víme, že nejsi dokonalý, ale to není nikdo. Podstatné je že to víš, znáš svou vinu a snažíš se jí napravit. To z tebe dělá dobrého člověka, a proto si myslíme, že společně s Marylin máte přesně to, co pro svého syna chceme.“ Ginny skončila svůj proslov a v místnosti se rozhostilo ticho, jak nikdo nevěděl, co říct. Až takovou upřímnost od své ženy nečekal ani Harry, ale přesto to byla pravda. Každé slovo. Nakonec to byl Severus, kdo tohle trapné ticho přerušil.

„To je fascinující, evidentně jsem členem všech kolejí, jen ne Zmijozelu. Ale abychom to nějak uzavřeli, vaši nabídku neodmítám, vlastně mi určitým způsobem lichotí. Promluvím si o tom s Marylin. Pokud ona nebude proti a problém s bystrozory bude mít příznivý výsledek, dohodneme se.“

Harry přikývl a následně vzájemnou shodu ztvrdili podáním ruky.

Krátce poté, v době, kdy se Ginny věnovala přípravě večeře, se objevila ta, o které zrovna před chvíli mluvili.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale obávám se, že přeci jen budu potřebovat tvou pomoc Severusi,“ pronesla Marylin a když Harry zaslechl tu váhavost v jejím hlase, rozhodl se raději pomoci své ženě s večeří. Něco mu říkalo, že tohle se problému s démony netýkalo a Severus to vzápětí potvrdil tím, že si ji odvedl k sobě nahoru.

„Nevíš, co se stalo? Vypadala celkem znepokojeně,“ Ginny pohodila hlavou směrem ke schodům, kde ti dva zmizeli. Její zrzavé vlasy se přitom neposlušně rozvířily.

Harry pokrčil rameny. „Jediné co vím je, že se nás to netýká. Ať je to co chce, Severus nechce, abychom o tom věděli. Cítím, že nám něco tají Ginny. To jak ze začátku rezolutně odmítal naši žádost, mělo ještě nějaký jiný důvod, který nám neřekl.“

„Chápu, co tím myslíš, ale raději bych se v tom nešťourala. Nechci to ještě zhoršit.“

„Dobře asi máš pravdu,“ přikývl sice Harry, ale ta záležitost mu stejně nešla z hlavy. Doufal, že jednou tajemství mistra lektvarů přeci jen odhalí.