Cuprum X

Tinael už v lesích a na lukách Jižního Selvaru zažila leccos. Viděla a zabila několik Ák, které, jak si všimla, zmutovaly. Získaly schopnost nejen měnit se v ženy, přesněji v samice jakéhokoli druhu, což de facto nebylo ani tak jejich schopností jako spíše nutností a jistým nástrojem přežití. Zdejší Ák navíc nabyly SCHOPNOSTI brát na sebe podobu konkrétních samic. Zdálo se, jako by dokázaly přečíst svým obětem myšlenky a vtělit se přesně do takové samice, jakou si samci přáli. Viděla jednu, která se proměnila na elfku tak krásnou, že by po ní zatoužila snad i ona, Tinael. Viděla i elfa, který jí rovněž podlehl. Ten elf... Tinael si slíbila zapomenout jeho jméno. Víra jí nedovolovala jej po jeho smrti vyslovit. Pokoj jeho duši. Pokoj duši mého švagra. Nebo ne? Copak si zaslouží pokoj? Ani po týdnech ji hněv neopustil. Hněv na něj, na to, že neodolal Ák v její krásné, umělé schránce, že navzdory její sestře... Semkla rty a chladnokrevně pokrčila rameny. No jo, nevěra se nevyplácí... Jemu přinesla smrt. A přesto Tinael neměla klid a honila po lesích Jižního Selvaru tu vysokou ušlechtilou krásku s vlasy černými až do modra, zabíjela Ák na potkání a sledovala, jestli se během zpětných metamorfóz na okamžik nezmění na tu... Tinael se zachvěla hněvem... na tu děvku, která přinesla smrt nesmrtelnému elfovi!

Vyhřívala se na slabě teplém slunečním světle, jehož střípky prolétaly změtí pokojně šumícího listoví. Seděla na masivní větvi v koruně, zády se opírala o kmen, ruce složené za hlavou. Konečky prstů levé ruky hladila pera na jednom ze šípů v toulci, jež ji důvěrně tlačil do zad. Zasněně naslouchala zvukům letního lesa a trávila oběd, nohy překřížené, jena z nich visící dolů, lehce se pohupujíc. Malebná, příjemná idylka... kterou najednou, znenadání přerušil náhlý silnější závan větru, který k ní zanesl... Pozorně se zaposlouchala a přimhouřila oči. Tlumené vzdáleností k ní dolehly slabé zvuky, steny a... ještě něco, co nedokázala určit. Z toho, co však určit dokázala, vyvodila závěr. Hlas patřil někomu, kdo trpěl bolestmi. Pokud se nemýlila, ženě.

Vmžiku byla na nohou, pružně seskočila na zem a hnala se po sluchu. V běhu sahala k rameni pro šíp, mrštná, obratná, oslnivě rychlá. Její nohy se sotva dotýkaly země. Zvuky bolesti sílily, směr určila správně.

Na kraji houštím obrostlé mýtinky se zastavila a založila šíp do luku, aby byla připravená. Chvilku ještě zůstala stát, balancujíc na špičkách. To místo se jejím instinktům vůbec nezamlouvalo. Houštiny byly zrakem neprostupné, netušila, co na ni čeká za nimi. Ať napínala uši sebevíc, slyšela jen tu ženu, žádného útočníka. Zaskřípala zuby a bezděčně se pohnula dopředu, ale ovládla se a škubla sebou zpátky. Ostražitě pohledem prozkoumala okolí. Nespatřila nic podezřelého. Přesto ji každá buňka v jejím těle varovala. Dbala tohoto varování a pečlivě obhlížela každou píď ve svém okolí. Dokud neuslyšela další výkřik, silnější a bolestnější než ty předtím. Vyrazila. Jakmile uviděla siluetu u stromu, zamířila na ni a napnula tětivu. Ztuhla na místě, jako by ji ta žena uhranula. Lidská třicátnice se opírala o kmen stromu, ležela v trávě, tvář zvlhlou potem, oči lesklé a divoce, nebezpečně svítící. Upírala na Tinael nepříčetný pohled mezi rozevřenými koleny, přes vysokou kupoli naběhlého břicha. Tinael rozechvěle spustila luk a nejistě přešlápla. Znovu se rozhlédla, i když už chápala, že tu pravděpodobně nikdo jiný není. Přesto se v ní něco vzpíralo, křičelo, aby se otočila a vzala nohy na ramena. Přemohla toto nutkání a na náhle slabých nohou postoupila naopak směrem k ženě. Nebyla příliš pohledná, měla bronzovou kůži, masivní rty, zrzavé řídké vlasy, které se k ní vůbec nehodily... vypadala, jako by ji někdo slepil z nahodilých částí několika jiných těl. Tinael k ní přiklekla na jedno koleno a odložila luk vedle sebe. Ještě z něj ani nesundala ruku, když se ženino tělo zachvělo pod náporem další kontrakce, velké rty se pootevřely a unikl z nich tichý výkřik. Za nimi se na okamžik zaleskly řady zubů... zubů, které ženě nemohly patřit, zubů drobných a ostrých jako břitva.

Tinael se rozbušilo srdce, okamžitě zvedla a napnula luk a odskočila od té bytosti pod stromem. Zase na ni mířila a pomalu couvala zpět k houští. Snažila se ovládnout ruce se zbraní, aby se netřásly. Ženiny rty se zkřivily a zpoza nich zaznělo ohavné, husí kůži vyvolávající varovné zasyčení. Tinael prudce vykřikla, aby ten zvuk něčím přehlušila. Chvěla se, v hlavě měla úplně prázdno. To, u čeho se ocitla jako svědek... ještě nikdy nikdo neviděl Ák se rozmnožovat. Dosud se o způsobu, jakým to probíhá, jen spekulovalo. To stvoření na sebe může vzít jakoukoli podobu, uvažovala Tinael, když pružně, lehce a sotva slyšitelně prchala od toho prokletého místa. Proč si vybrala zrovna lidskou ženu? Nejspíše se proměnila už při porodu, velmi kvapně, protože výsledek metamorfózy byl zoufalý. Ještě teď měla před očima ten zvláštní, jako by poslepovaný obličej s bronzovou pokožkou, širokými rty, které si pro sebe rezervovaly snad polovinu té tváře, výrazný nos, rozčepýřené krátké zrzavé vlasy a ohromné oči, zelené a lesklé jako tráva zkropená ranní rosou. Musela uvažovat, z koho se to... dítě... zrodí. Možná z toho elfa, kterého našla před řadou týdnů... nebo možná... možná z jejího... Měla ji zabít, proklela se v duchu, nazlobená na sebe samu. Měla jí prohnat šíp hrudí! A druhý břichem, aby se ta malá přeci jen nějak nedostala ven! Zarazila se, a aby nevypadla z rytmu, klusala na místě. Co kdyby se vrátila? Ještě to může stihnout, ještě není... Ne. Už je pozdě, povzdechla si v duchu, když se do vzduchu vznesl vzdálený pláč novorozeněte. Zaklela. Pláč skoro okamžitě utichl, jak se Ák proměnila i s potomkem do své přirozené formy. Hmotnou podobu na sebe Ák berou jen ve dvou případech, promítla si Tinael v mysli postřeh. Když zabíjejí, aby se nakrmily a oplodnily, a když pak přivádějí potomstvo na svět. Jak dlouho po vraždě se to děje, to se asi nikdy nikdo nedozví... Mechanicky učinila paží pohyb, kterým vrátila šíp zpět k ostatním. Možná je nakonec dobře, že jsem se ji nepokusila zabít, rozhodla se pro stanovisko, když pokračovala v cestě nazdařbůh lesy. Normálně by mi od ní nebezpečí nehrozilo, ale... v takové situaci... kdyby se bránila... Ano, bránila by sebe i své nenarozené... dítě? Mládě? V takové situaci by neváhala zabít i mne, i když nejsem muž a neměla by ze mne kýžený užitek.

 

Eemer Smil poklidně a uvolněně jel v čele oddílu, se kterým krále na jih doprovázel. Seděl na svém bělouši a rozhlížel se po kraji, tělo napjaté. Očekával to, přesto stiskl rty, když mu zdánlivě bez příčiny předloktím projela prudká, i když jen zlomek vteřiny trvající bolest. Nepohnul se, viděl však, jak stejná bolest škubla pažemi většiny jeho vojáků. Král vykřikl kletbu a za postižené místo se chytil druhou rukou. Překvapeně se rozhlížel. Eemer Smil vycítil, že by nebylo od věci připomenout králi svou loajalitu a situaci mu vysvětlit.

„Jsme na jihu, můj pane. Jsme v Jižním Selvaru,“ pobídl patou bělouška a elegantně se zařadil po bok svého vladaře.

„Proklatě!“ ucedil skrz zaťaté zuby král. „Co to ksakru bylo, Eemere?!!“

„Hranice. Právě jsme přejeli do Jižního Selvaru,“ nahlas odpověděl generál a v duchu si myslel: A ty, můj králi, jsi příliš mlád, než abys to ze zkušenosti věděl. Prozradil jsi se, že jsi v Jižním Selvaru poprvé v životě, ale to nevadí... každý se prozradí, někteří i vícekrát, nejen poprvé...

„Odpovídáš mi na věci, na něž se tě neptám!“ rozčílil se plavovlasý panovník. „Co se mi to stalo s rukou?“ Podezřívavě si zvedl předloktí, v němž doznívala ozvěna bolesti, k očím a prohlížel si je.

„Stalo se to nám všem, můj vznešený pane,“ pokorně podotkl Eemer. „Děje se to vždy, když přejíždíme hranici. V Jižním Selvaru naše náramky ztrácí svou moc.“ Za řeči si líně odepjal zmíněný doplněk a skryl jej do sedlové brašny.

„A to vás nikoho nenapadlo mi o tom říct dopředu?!“ zavyl vladař a se svým náramkem učinil totéž co jeho leník.

Generál mlčel.

Vladař Severního Selvaru dal pokyn svinout korouhve a utišit hymnu, jejíž melodii tloukli dva pacholci do bubnů a slova střídavě tiše broukala celá družina. „Čím méně budeme nápadní, tím lépe. Jsme přeci jen v Jižním Selvaru. Přinejmenším do doby, než se přiblížíme dvoru toho jejich protikrále, chci mít klid!“ S tím zavelel k dalšímu postupu na území.

Pásu smíšeného lesa, který se táhl rovnoběžně s hranicí, se říkalo Brána. Byl příliš dlouhý, než aby se jej někdo znalý mapy pokoušel objet, a tak většina rozumných projela skrz. K tomuto účelu sloužila stezka, po jejíchž obou stranách rostly poměrně hustě stromy, kterých koruny se nad ní snoubily pod oblohou a uzavíraly na ni ze stezky výhled. Vytvářely tak jakýsi dlouhý tunel, dlouhou „bránu“. Když jí projížděla severoselvarská delegace, položil Eemer ruku na hlavici jílce meče, který mu vyčníval zpoza pravého ramene. Byl do ní jemně vyleptán erb rodu Smilů. Kromě popruhu od pochvy meče obepínal generálův trup šikmo ještě druhý, tentokrát od toulce se šípy. Jeho pohyby byly dost zkušené a jisté, aby prakticky bez přemýšlení sáhl buď pro meč, nebo pro šíp. Lesy Jižního Selvaru byly pověstné výskytem tří druhů vytostí: hadů, Ák a elfů. A proti elfovi, který na vás míří šípem, bývá meč k ničemu.

Přiblížilo se poledne. Stromy se pojednou rozestoupily a vehnaly družinu na malou mýtinu, kterou křižovala divoká říčka, rozpěněná o své kamenité koryto. Slunce pražilo, vojákům už vyschlo v hrdlech tak, že se ani nezmohli na zpěv písniček k oslavě Nového roku, kterými se bavili cestou. Svítilo přímo nad nimi a na tom volném prostranství nebylo jediného stínu. Přirozeně jej nevrhaly ani dvě dívky asi kolem dvaceti let, které se choulily u vody. Tvář jedné z nich se křivila bolestí, druhá ji objímala. Obě byly mokré. Jedna byla zrzavá, druhá měla kadeře kaštanové. Dívka, která naříkala v náručí své přítelkyně, měla na sobě bílou tenkou košilku na úzká ramínka, látka jí končila těsně nad koleny, její družka byla rovněž v zářivě bílém, ale její košile měla dlouhé volné rukávy, z nichž jeden jí půvabně klouzal z nazlátle opáleného ramene, pravděpodobně záměrně, protože dívčiny vlasy byly z tohoto místa pečlivě odhrnuty na druhou stranu. Za jejich zády půvabně zurčela a třpytila se říčka, voda palčivě odrážela sluneční paprsky...

„Pomozte!“ sepjala dívka objímající svou družku prosebně ruce. Generál neviděl její rty se pohnout, ale slova slyšel zřetelně. Jako ostatní byl i on oslepen třpytem potůčku. „Chtěly jsme přejít, kamarádka uklouzla a zranila si nohu!“

Byli dva, okamžitě skočili z koní a vrhli se k dívkám. Sseenna Ira a nápadně více mladě působící voják černých vlasů, který měl na zádech štít s erbem s krysou. I jeho jako by protáhlý obličej a malá očka připomínala krysu. Uchopil zraněnou krásku do náručí a lehce ji zdvihl. Okouzlující zjev se na něj usmál sevřenými rty a velkýma hlubokýma očima. Dívčina přítelkyně svou družku stále objímala a musela vstát. Stáli s krysím rytířem proti sobě, zraněná mezi nimi. Kapitán Ira se jemně dotkl krásčina nahého ramene.

„Pusť ji, nic se jí nestane.“

Dívčiny rty se rozevřely na maličkou škvírku, kterou proklouzla špička jazyka a skoro mlsně a lačně přejela bledé rtíky. Generálovi přišlo, že se na Iru dívá spíše jako na pečené kuře k obědu než jako na zachránce. Žaludek mu rozechvěl nepříjemný pocit. Vzápětí se trochu uklidnil, protože postřehl kapitánovu ruku nenápadně mizející pod pláštěm na jeho zádech. Věděl, že vzadu na opasku, ukrytou pod pláštěm, nosí Sseenna Ira uzoučkou tenkou dýku. Zjevně si jejího pohledu všiml rovněž.

Obě dvojice se vydaly stranou, obě dvojice předstírajíc, že si věří, oni předstíraje, že zachraňují, ony předstírajíc, že zachránit potřebují. Ostatní zůstali stát, oslepeni zurčícím potůčkem... Odešli opravdu? Nebyl to jen přelud? Nebyla to jen jakási vidina zhmotněná představivostí z barevných střípků a tvarů, které se jednomu rozprsknou před očima, když upře zrak do toho tekutého stříbra proudícího přes kameny...?

Výkřik, kratičký a plný bolesti a zoufalství, rozhodně přeludem být nemohl. O zlomek vteřiny později se ozval druhý výkřik, tentokrát zřetelnější a z úst kapitána Iry. V něm bylo lze rozeznat slova: „Ák! Jsou to Ák!“

Generál tasil meč a několika skoky se ocitl na místě potyčky. Pro krysího rytíře už bylo pozdě, ležel na zemi s rozhozenýma rukama a skelnýma vytřeštěnýma očima... a zakrvácenou hrudí. Ák ještě ve své krásné masce stála nad ním a v zubech držela jeho srdce jako nějakou trofej. O pár metrů dál sváděl kapitán boj s druhou Ák, ale ta mu vyrazila dýku z ruky. Znovu si jazykem přejela rty a usmála se. Nasála vzduch do nozder, jako by voněla k lahodnému pokrmu. Generál zaslechl neurčitý zvuk a najednou se do Ák se srdcem v ústech zabodl dlouhý šíp. Stvoření pustilo orgán, tiše zakvílelo a padlo na bok, svíraje s tělem své oběti pravý úhel. Eemer Smil se s taseným mečem vrhl na pomoc Sseennovi, když ho něco přimělo se otočit. Uviděl ji stát na větvi stromu, v zelené tunice a hnědé šněrovačce. Měla rozcuchané kratší popelavé vlasy a špičaté uši. Pečlivě mířila šípem... a Eemerovi se zdálo, že míří na Sseennu. Připadalo mu, jako by zamrzl veškerý čas a jediný, kdo se mohl hýbat, byl on sám. Plynulým pohybem vytáhl šíp a založil jej do luku, zamířil... a vtom si na poslední chvíli uvědomil, že elfka nemíří na kapitána, ale na Ák, která ho ohrožovala. V poslední vteřině strhl luk do strany, ale šíp už nedokázal zadržet. Raději se nedíval, kam se strefí.

Teprve nyní uslyšel hluk boje za sebou na mýtině. Na vteřinku zaváhal, ale pak semkl rty. Musel v tom Sseennu Iru nechat samotného. Otočil se a vrhl se zpátky k říčce. Přece přišel pozdě. To, že Sseennu Iru ohrožovala Ák, jemu i generálovi paradoxně zachránilo život. Zbytek družiny byl pobit, těla ležela na různých místech malého volného prostranství. Z ran od mečů, kopí a šípů prýštila krev a mísila se s hlínou a zelenou trávou. Oslnivá říčka dál nerušeně šuměla a pěnila o kamenné koryto...

„Past!“ zařval zplna hrdla Eemer Smil a nepříčetný vzteky nakopl nejbližší mrtvolu. „Byla to zatracená mizerná past! Past!!“ řval, jako by prostým opakováním toho slova dosáhl nějaké satisfakce, spravedlnosti. Když se trošičku uklidnil, obešel všechna těla. Všichni jeho muži byli mrtví. Mrtví byli i bubeníci a korouhevníci. Král Severního Selvaru zmizel.

„No dopr...“ zajíkl se Sseenna Ira, těžce dobelhaje ke svému veliteli.

Generál se na něj otočil. „Přesně tak, kapitáne,“ přikývl zamračeně. Položil mu ruku na rameno. „V pořádku? Co se stalo s...“

„Je mrtvá. Někdo ji zastřelil. Ze stromu. Neviděl jsem, kdo...“ Otřásl se.

„Zpátky do sedla, Sseenno!“ zavelel energicky generál. „Zpátky na sever! Musíme dát zprávu u dvora. Byla to past,“ procedil. „Zmocnili se krále!“

 

Tinael stále prudce bušilo srdce. Dívala se na záda odcházejícího muže, na záda překrytá fialovým pláštěm. Chvěla se, tiskla se ke kmeni, ke konejšivě drsné kůře. Z ní kousek od její hlavy trčel zabodnutý šíp. Tinael se škrábala na ruce, kde ji hrot zasáhl. Ještě nikdy neviděla Ák lovit takhle v páru... Ještě nikdy neslyšela, že by při lovu a vůbec kdy promluvily. Snad je to pravda, říkala si. Opravdu mutovaly. Dnes zabila před chvílí hned dvě příslušnice té zvláštní, v lecčems jako by velice zaostalé rasy. Ani jedna však podle zpětných metamorfóz, které jako vždy bedlivě sledovala, nebyla tou, kterou skutečně hledala.