The chosen one 8

V tunelu byla tma a zima, ale nic z toho jsem nevnímala. Šla jsem dál za svým cílem. šla jsem skrz tunel a stále jsem čekala, kdy se začnu bát. Na konci chodby už na mě čekaly dveře s klíčem v zámku. Otočila jsem klíčem, už to nebylo tak těžké jako napoprvé. Otevřela jsem dveře. 

Ani jsem nevěděla co čekám, snad hodně lidí a dalšího draka, ale místnost byla prázdná. Až při pohledu na obrovskou prádnou místnost mi došlo, jak hloupá jsem byla. Mohl tu být kdokoli! Co by se stalo, kdyby mě tu našli? Možná by mně donutili bojovat s tím drakem. Otřásla jsem se. Ještěže tu nikdo nebyl. 

Chtěla jsem odejít, ale zároveň jsem moc chtěla prohlédnout si tu místnost. Udělala jsem váhavý krok dovnitř. Pak další. A další. Nebylo to tak těžké. 

Prohlížela jsem si stěny a žasla jsem. Byly na nich výjevy z bitev. Na každém obraze byl ale vždy maximálně jeden drak. Byla jsem tak zaujatá stěnou, na které byl měnící se člověk v rudého draka za jásotu davu, že jsem přestala hlídat místnost kolem sebe. A to byla chyba.

"Hej, ty, co tu děláš?!?" zeptal se hlas za mnou. Zprudka jsem se otočila. Asi tři nebo čtyři kroky za mnou stál vysoký, černovlasý kluk, který se nezdál být moc nadšený mou přítomností. Jak se ke mně dostal tak blízko? Vůbec jsem ho neslyšela. "Hej, odpověz!" vykřikl, třemi dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi a dlouhou tyč, kterou držel v ruce, mi namířil na hrudník. "J-já" už zase koktám! ''Já nevím, proč jsem se dostala právě sem, ale prostě jsem prošla tamtou chodbou... "

Můj hlas zněl docela pisklavě, ale to možná bylo tím, že dlouhá, špičatá vyřezávaná hůl v jeho rukách nevypadala zrovna přátelsky. Rychle uhnul pohledem k místu, kam jsem ukazovala a pak se jeho podezřívavý pohled zabodl do mých očí. Ty oči. Byly zářivě modré. Vím, že to je v každém druhém příběhu, kde modroocí krasavci uchvátí hlavni hrdinky, ale tyhle oči byly jiné. Byly modré asi jako obloha v létě v podvečer, skoro až... svítivé. Takové oči snad nemůžou existovat. "Chodbou?" jeho mírně nechápavý hlas přerušil tok mých myšlenek. Taky to nevidí. Sakra. "A-ano, jsou tam otevřené dveře a tunel" řekla jsem a doufala, že mě nechá na pokoji. "Ty dveře" ozval se po chvíli "nejsou náhodou z tmavého dřeva s mosaznou klikou?" zeptal se a pátravě přimhouřil oči.

Počkat. Nebo je snad vidí? "Ano!" téměř jsem vykřikla. "Vy je vidíte?" zeptala jsem se, snad až moc nadšeně. Neodpověděl. Něco si tiše říkal pro sebe. Zaslechla jsem něco jako "to snad ne, ona přece nemůže být... " další slovo ale tak zamumlal, že mu nebylo rozumět. "Půjdeš se mnou a předstoupíš před Radu" řekl mi.