Fénixova šance Kap. 35: Já se nevzdám!

Kapitola 35: Já se nevzdám!

 

Ministerstvo kouzel, ústředí bystrozorů, Londýn…

Na ústředí tu noc vládl zmatek, pochybnosti a zřetelné obavy. Místo, aby vrcholily přípravy na vyhánění démonů, se celý plán zastavil. Nikdo z nich neuměl znovu bránu otevřít, ani do jejího prostoru přivolat všechny démony. Snad jen zadržený Lucius Malfoy, ale ten samozřejmě veškerou spolupráci odmítal a přinutit ho k tomu pomocí kletby Imperius bylo nezákonné. Proto před jeho ubytováním v Azkabanu proběhl pouze předepsaný výslech pod veritasérem, který Harry sledoval za sklem očarovaným tak, aby ho subjekt nemohl vidět.

Celou tu dobu se bál, aby nevyšlo najevo, že on a Severus už identitu pachatele dávno odhalili. Stačila jediná správná otázka a celé to mohlo prasknout. To by pro oba znamenalo průšvih kolosálních rozměrů. Harry by se nejspíš mohl rozloučit s kariérou bystrozora, což jako nastávající otec skutečně nepotřeboval a Severus se svobodným životem i s Marylin.

Tu Harry poslal domů, aby si odpočinula. Tady jim nemohla nijak pomoct. Chápal, že je nyní zoufalá, vždyť on podobným způsobem přišel o Siriuse. Rozdíl byl jen v tom, že u Severuse stále existovala naděje, že to mohl přežít. Na něj nikdo předtím neseslal Avadu. Prošel sám a sám se tam odsud musel dostat. Harry se jen bál, aby vydržel, aby nepřišel o magii, a aby mu démoni neublížili natolik, že toho nebude schopen. Každopádně pro případ, že by to dobře dopadlo, potřeboval Marylin silnou.

Výslech nakonec netrval ani hodinu. Malfoy svoje tvrzení o tom, že Severuse nemůže zachránit, potvrdil i pod veritasérem, takže zatím jediným dobrým znamením bylo, že jejich tajemství zůstalo uchráněno.

„Malfoy, proč nás to jenom nenapadlo dřív? Na něj to přesně sedí. Škoda že ho nemůžeme přinutit, aby napravil, co způsobil,“ vyrušil ho z myšlenek Sturgisův hlas.

Harry si povzdechl: „Možná je to dobře. Merlin ví, jak by to dopadlo. Já Malfoyovi nevěřím ani nos mezi očima. Je to krutý a sebestředný hajzl. Ještě že soud už bude jenom formalita.“

 

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Harryho radu, aby si šla domů odpočinout, Marylin neposlechla. Jistě, byla vyčerpaná a zoufalá, bála se o Severuse, ale právě proto nemohla odpočívat. Zatímco její partner, přesně tak o něm poslední dny přemýšlela, někde bojoval o život, ona by měla v klidu spát? Nemyslitelné.

Ze všech sil pevně vztyčila nitrobranu, pocity uzamkla v sobě a zamířila do své soukromé laboratoře v Bradavicích. V rychlosti zkontrolovala zásoby, přivolala potřebné ingredience a dala se do vaření. Magii-obnovující a léčivé lektvary, hojivý balzám, bezbolestný doušek, to všechno mohl Severus potřebovat a ona si chtěla být jistá, že jich bude mít dostatek.

Pracovala rychle a metodicky i tak trvala příprava až příliš dlouho. Alespoň jí to tak připadalo. Jakmile měla hotovo, informovala Minervu o své nepřítomnosti a přesunula se na Talbot. Byla přesvědčená, že Severus by šel sem a ona tu chtěla být, až se tak stane. Ne jestli. Až. Musela tomu věřit. Nic jiného jí nezbývalo.

 

*****

Sídlo prapůvodního démona, Peklo…

Rudá obloha. Kam oko dohlédlo, jen žhavý písek a černé skály. Peklo je plné bolesti a utrpení. Lidé zde jsou navěky opuštění, bloumají sem a tam bez cíle jasně si vědomi všech svých hříchů. Nic jiného neznají, jejich mysl je zaměřená jen na to špatné, co v životě udělali. Všudypřítomné horko a plameny tomu všem jen napomáhají.

Severus do půli těla svlečený a připoutaný ke kříži silnými řetězy tohle všechno věděl, ale prozatím tomu ještě úplně nepropadl. Stále byl schopen udržet si naději a to i přes zjevnou bezvýchodnost celé situace. Teď už si jí i dokázal uvědomit, účinky Imperia padly ve chvíli, kdy prošel bránou. Byl zase sám sebou. Nemohl se rozhodnout, jestli je to dobře, nebo špatně.

Nacházel se v království samotného Asriela, toho kterého marně sháněl Lucius. V zorném poli měl jen samou zkázu, všude kolem něj hořely ohně a foukal tak horký vítr, že dech pálil v krku. Tělo se mu lesklo potem, oči nenavyklé extrémnímu žáru bolely.

Vždy si představoval, že takhle nějak by vypadal jeho trest za všechny ty nevinné. Napospas démonům v jejich nejděsivější formě. To co bylo na Zemi beztvarým kouřem, se tady měnilo v temná svalnatá monstra. Jejich kůže byla většinou hnědá, někdy černá a mírně svraštělá. Severuse ale nejvíc zaujaly ty jejich rudě zářící oči a zahnuté rohy. Určitým způsobem připomínaly čerty, kterými mudlové straší své děti a přesto jim byly na míle vzdálení. Vlastně tohle bylo mnohem děsivější. Možná proto, že to bylo skutečné.

Démoni velmi dobře věděli, že muži jakým je Severus Snape nemůžou vzít magii jen tak. Napřed museli zlomit jeho tělo, magie se pak vzdá sama.

Ten pekelný bič, který drželi v ruce, Severuse děsil. Byla to temná zbraň z jiného světa, její konec rudě žhnul a sliboval nikdy nekončící mučivou bolest. Začal se tedy psychicky připravovat na nevyhnutelné.

Zavřel oči, zatnul zuby a ze všech sil se snažil nekřičet. První kontakt s kůží pálil jako tisíc čertů. Odstřihnul mysl od těla. Snažil se myslet na Marylin a její oříškově hnědé oči, zatímco jeho hrudník byl bičován samotným ohněm. Brzy to vzdal. Bolest byla příliš strašná. Kletba Crutiatus byla proti tomu procházka růžovou zahradou. Severus by ji nyní bral všema deseti.

Nebyl zbabělec. Po několika letech ve službách Pána zla měl s bolestí své zkušenosti. Přesto křičel. Stupňování bolesti za práh snesitelnosti je pevně daný proces a jakákoliv snaha ho narušit silou vůle je bezvýznamná. Lhostejné jak moc se snažíte.

Jeho magie ovšem, ta byla silná. Navzdory fyzickému utrpení stále odolávala. Démoni neměli šanci. I to ovšem mohlo být jen otázkou času.

„Můžete to zkoušet, ale…já se nevzdám!“ zařval Severus s dalším náporem bolesti. Nevěděl, jestli mu rozuměli a bylo mu to jedno. Dodával tím sílu sám sobě.

A oni se snažili. Znova a znova šlehali svým pekelným bičem. Řezalo to, pálilo až k nepříčetnosti, jako když se vás dotkne rozžhavené železo. Svět se smrsknul jen na nekonečné utrpení, nic jiného neexistovalo. Čas dávno ztratil význam.

Nakonec po příliš dlouhé době plné neutuchající bolesti a křiku, z kterého Severus div neochraptěl, konečně ztratil vědomí.

 

Později když zase začal pomalu přicházet k sobě, poznal, že se něco změnilo. Jen neochotně otevřel oči a přiměl svou mysl opět čelit realitě. Byl stále na tom samém místě, ale démoni někam zmizeli. Přesto Severus zaslechl jakýsi zvuk přicházející z pravé strany. Ztěžka otočil hlavu, bolavé tělo protestovalo i při tak primitivním pohybu. Několik metrů od něj něco kutil jakýsi muž. Vypadal, že něco hledá a rozhodně sem nepatřil. Severus se to rozhodl risknout.

„Prosím pomoc,“ zachraptěl.

Muž se otočil. Visely na něm cáry oblečení neurčité barvy, jeho oči byly podlité krví, mastné dlouhé vlasy spadaly na ramena. Severusovi bylo hned jasné, že ten muž je mrtvý. Byla to jedna z těch navěky opuštěných duší, která zde pykala za své hříchy, ať už byly jakékoli.

„Snape, taky jsi mrtvý?“ zeptal se ten muž se zvláštní škodolibostí v hlase a Severus teprve v tu chvíli poznal kdo to je. Sirius Black, nebo spíš to co z něj zbylo.

„Ještě ne. Byl bys tak laskav a odvázal mě? Musím se odsud dostat.“

„Odsud se nikdo nedostane,“ chechtal se Black. Šouravě došel ke kříži a začal uvolňovat řetězy.

Severus opatrně slezl z podstavce překvapený, že je toho ještě vůbec schopen. Zkusmo udělal pár kroků. Šlo to, ale napínající se břišní svaly pálily tak neskutečně, že bylo nemožné stát zpříma. Chvíli se rozhlížel kolem sebe, až konečně spatřil to, co hledal. Svou hůlku. Pomalu se pro ni vydal, přitom se snažil nedělat hluk, aby se démoni náhodou nevrátili. Povedlo se to, známé černé dřevo úlevně vibrovalo v ruce. Provedl na sobě základní léčivá kouzla. Podařilo se pouze zmírnit krvácení. Spálené rány na hrudníku se odmítaly zacelit. Nepřekvapilo ho to, koneckonců pekelný bič není úplně běžná zbraň.

„Doveď mě k bráně,“ požádal úsečně Blacka. Na zdvořilosti nebyl čas ani kapacita.

„Je zavřená.“

„Přesto mě k ní doveď!“

A tak se plahočili rozpáleným pískem. Polonahý zraněný muž a dávno mrtvá duše Siriuse Blacka. Pohled na ně musel být zoufalý, kdyby je ovšem někdo viděl. Potkali jen pár lidí, kteří byli ve stejném stavu jako Black, nebo ještě horším. Ti si jich však nevšímali.

Severus celou dobu doufal, že je znovu nedostihnou démoni. Po druhé by zcela jistě neutekl. Už teď ho stálo poslední zbytky sil, aby přiměl zmučené tělo k pohybu. A to ho ještě čekalo otevření brány. Naštěstí si dokázal udržet magii, protože kdyby ne, zůstal by tu uvězněný navždy a stalo by se z něj to samé, co z ostatních.

„Pokud bys někdy viděl Harryho, řekni mu že…se omlouvám,“ požádal Black, jakmile dorazili k černé bráně. Tvářil se přitom nepřítomně, jen jeho oči prozrazovaly cosi vzdáleně podobného smutku. Všechno tady se zdálo tak pokroucené.

„Za co?“

„Že jsem ho opustil. Měl jsem být s ním, slíbil jsem to.“

Severus k odpovědi nenašel sílu, tak pouze přikývl. Ve skutečnosti ale neměl v úmyslu to Harrymu říkat. Raději ať si Blacka pamatuje živého s tím jeho drzým úsměvem, ne jako tuhle nemyslící trosku. Severus toho chlapa vždycky nenáviděl, ale něco takového si nezasloužil.

„Neměl bys tady být,“ zamumlal tiše, zatímco sledoval shrbená záda odcházejícího muže. Pak už obrátil svou pozornost k bráně a začal soustředěně odříkávat dlouhé keltské zaklínadlo, které ji mělo otevřít. Její udržení bylo sice náročné na magii, ale Severus potřeboval jen pár vteřin, aby prošel, takže by to měl zvládnout i bez lektvaru.

Dokázal to. Vyklopýtal na nyní již opuštěný odbor záhad. Vyčerpáním klesl na kolena a snažil se vzpamatovat. Byl zpátky, ale ještě se nemohl zhroutit, protože jinak by celé to úsilí bylo k ničemu. A on nepochyboval o tom, že by tu nakonec bez pomoci zemřel. Musel ztratit dost krve. Potřeboval se co nejrychleji dostat na Talbot.