Fénixova šance Kap. 37: Není času nazbyt

Kapitola 37: Není času nazbyt

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Od chvíle, kdy Marylin poslala svého patrona, se Harrymu dýchalo mnohem lépe. Byl vážně rád, že se Severus dokázal vrátit a je naživu. Za prvé se tím obnovila naděje na dokončení jejich plánu s démony a za druhé si to prostě nezasloužil. Stejně jako Sirius. Jenže u toho neexistovala naděje, že by se vrátil, když ho Bellatrix předtím zasáhla smrtící kletbou. Harry si nebyl jistý, jestli tam jeho kmotr stále někde je. Neměl tušení, jak to tam vypadá a možná to ani vědět nechtěl. Přesto znal sám sebe natolik dobře, aby si dokázal tipnout, že se na to stejně zeptá. Už byl prostě takový.

Při čekání na další zprávy od Marylin se na to však snažil nemyslet. Proto když nebyl v práci a nedržel démony na uzdě, si krátil čas tím, že společně s Ginny zařizovali dětský pokoj. Prozatím se rozhodli pro neutrální barvy, které se později případně upraví podle toho, do které koleje bude jejich syn zařazen.

Zrovna když se dohadovali nad tím, jak hodně by vadilo, kdyby to vlivem Severuse byl Zmijozel, objevila se šedá sova s dopisem, který je velmi překvapil. Draco je totiž všechny zval na svou svatbu s Aliteou. Měla se konat koncem června v jejich sídle, což znamenalo, že by to Ginny ještě mohla do porodu jen tak tak stihnout.

„To si nemohli vybrat lepší termín? Budu tam akorát dělat ostudu, vždyť se ve svém stavu ani pořádně nevejdu do šatů.“

„Ale nebudeš. Není nic krásnějšího, než těhotná žena, která nosí pod srdcem moje dítě,“ odvětil Harry a láskyplně pohladil její bříško. Tyhle hormonální výkyvy nálad už zvládal téměř profesionálně.

„Mě spíš zaráží, že nás vůbec pozval. Jistě, nejspíš to bude velká svatba ála Malfoy, takže tam musí být všichni, co v kouzelnickém světě něco znamenají a další před kterými by se mohl chlubit, ale vzhledem k situaci… Jeho otec je v Azkabanu, zničená matka sama ve Francii. Nebylo by lepší to odložit, nebo alespoň udělat víc v soukromí?“ pokračoval Harry nahlas ve svých úvahách.

„Třeba chce ukázat, že se vlastně nic nezměnilo, že jméno Malfoy pořád něco znamená, možná ještě víc, teď když je jeho otec ze scény. Draco podle mě není ten typ, co by se hroutil a oplakával rodinu. Je Zmijozel, prostě se přizpůsobil situaci a vezme slávu jejich jména na sebe.“

Když se nad tím Harry zamyslel, musel uznat, že tohle vysvětlení docela dávalo smysl a možná to bude fungovat lépe, než Luciusův šílený plán s Asrielem. Rozhodně si na to hodlal počkat, takže Dracovi bleskově odeslal uctivé poděkování s potvrzením, že jeho pozvání přijímají. Akorát teď musel doufat, že Severusův výslech dopadne dobře, protože odpověděl i za něj.

Dům Talbot, Hrabství Norfolk, Anglie…

Kdyby Harrymu někdo před pár lety řekl, že jednou uvidí Severuse Snapea v posteli a jen ve spodním prádle, zcela určitě by se mu vysmál a ještě ho poslal ke Svatému Mungovi na léčení. Přesto to nyní byla realita. Bohužel mu však trvalo celý den, než byl schopný na Maryliinu žádost o návštěvu reagovat.

Démoni je totiž dlouho drželi v šachu poblíž Trafalgarského náměstí, a kdyby Gawain nakonec nepovolal i druhý tým, nejspíš by tam byl ještě teď. Celé se to začínalo vymykat kontrole- další důvod uskutečnit ten plán co možná nejdříve. Původně sice nechtěl na Severuse spěchat, byl ochotný počkat, až bude zase v plné síle. Dnešek mu však ukázal, že není času nazbyt. Proto jakmile se Severus převlékl do domácího oděvu, který mu Harry přinesl, usedli oba pánové v obývacím pokoji u krbu k vážnému rozhovoru.

Marylin jim k tomu naservírovala čaj a průběžně ověřovala, jestli Severus nepotřebuje bezbolestný doušek. Ten u toho protáčel oči takovým způsobem, že Harrymu bylo jasné, co si o tom myslí a vlastně se vůbec nedivil. Jak pochopil, zařídila si Marylin ve škole suplování, aby se o něj mohla starat. Nebyla přehnaně starostlivá, jen důkladná, jenomže čím déle to trvalo, tím nervóznější z toho Severus byl.

Harry mu věnoval soucitný úsměv, než položil přesně tu otázku, na kterou ve skutečnosti vůbec netoužil znát odpověď.

„Rád vidím, že jsi setkání s démony přežil. Jak to vůbec vypadá za závojem?“

„Lidé to místo většinou nazývají peklem a je to myslím docela věrné. Rudý písek, žár, horký vítr a absolutní zoufalství duší, které tam uvízly. Jen díky jedné z nich jsem dokázal utéct dřív, než mne démoni zlomili a mohu tě ujistit, že mnoho nechybělo. Pekelný bič je něco, co opravdu nechceš zažít, věř mi.“

Harry se otřásl. Ne jen, že to nechtěl zažít, nechtěl si to ani představovat. Jenže si za to mohl sám. Když se někdo ptá, riskuje, že získá odpovědi. Přesto s tím nepřestal.

„A neviděl si mezi nimi náhodou Siriuse? Totiž vím, že se nemůže vrátit, vím to, jen…zapomeň na to. Prostě na to zapomeň dobře? Nechci to vědět.“

V Severusových očích se krátce mihla lítost, zavřel je, unaveně stiskl kořen nosu. Po nekonečně dlouhých vteřinách na Harryho konečně pohlédl, tvářil se vážně.

„To skutečně nechceš, máš pravdu. Abych byl upřímný, příliš jsem se tam nerozhlížel, jistě chápeš proč.“

A Harry chápal. Pochopil, že na tohle téma už Severus víc neřekne. Nedivil se mu a tak raději prostě přešel k věci. Zpátky na bezpečnou půdu.

„Rozumím. Vraťme se k tomu, proč jsem přišel. Démoni. Já…nechci na tebe spěchat, vím, že ještě nejsi úplně fit, ale situace začíná být vážná. Dneska nás pěkně dusili na Trafalgarském náměstí, málem jsme to nezvládli. Zemřelo tam dvacet lidí Severusi, někteří z nich byli kouzelníci. Vymyká se to kontrole, já…už jsem vyčerpaný. Musíme to skončit co nejdřív.“

„Jistě, uděláme to zítra. Budu připravený,“ kývl Severus rázně. Jako vždy rozhodnutý udělat všechno bez ohledu na vlastní nepohodlí.

Pak už ho Harry jen informoval o pozvánce na Dracovu svatbu, kterou si dovolil za něj přijmout, chvatně poděkoval, unaveně se zvedl, a aniž by dopil svůj čaj, opustil Talbot.

*****

Jediným kouzlem vypnul sprchu a přerušil tak tok svých myšlenek. Velmi dobře věděl, že Marylin není nadšená. Podle ní bylo příliš brzy, rány se mohly znovu otevřít. Severus si to uvědomoval, chápal všechna rizika, ale to na situaci nic neměnilo. Jak ji měl přesvědčit, že je to prostě nutné?

S Harrym to bylo v mnoha ohledech snazší. Velmi rychle akceptoval, že s ním Severus nehodlá dopodrobna rozebírat, co se stalo. Zřejmě to byla nakonec úleva i pro něj. Téma Sirius Black bylo stále těžké pro obě strany. Irelevantní, že pro to každý z nich měl úplně jiný důvod. Stejně tak bylo lhostejné, kolik času od té doby uplynulo. Základ zůstával stejný- emoce.

Vrátil se do obývacího pokoje, naboso jen v černých plátěných kalhotách a bez trička. Stejně byl čas na další hojivý balzám, nemělo tedy smysl se oblékat. Na prahu ho však zastavila překvapivá bolest. Zmateně shlédl dolů k nohám, pátral po původci. Nevěřícně si uvědomil, že si ukopl palec u nohy o tu zlatou sochu u krbu.

„Zatracení Nebelvíři!“ zanadával a přejel lva nenávistným pohledem. To vyrušilo Marylin. S hůlkou v ruce a zamračeným výrazem zrovna prováděla běžná úklidová kouzla. Merline, byla tak sexy, když se zlobila.

„Co se stalo?“ chtěla vědět.

„Ale nic,“ mávl nad tím Severus rukou. Ze stolku sebral dózu s hojivým balzámem. „Mohla bys prosím?“

Marylin blahosklonně přikývla. Pokynula mu, aby ji následoval do ložnice a on to bez řečí udělal. Nebyl si momentálně jistý, jak se chovat. Se vztahy příliš zkušeností neměl. Jak by tedy mohl vědět, co platí na naštvanou ženu? V lektvarech by prostě Evanescem vymazal nepovedený pokus a začal znova. Tady to tak snadné nebylo, tak se jen mlčky položil na postel, a nechal se ošetřit. Teď když už rány skoro nebolely, pokud se tedy moc nehýbal, si mohl její něžné doteky opravdu užít.

„Zlobíš se?“ zeptal se nakonec obezřetně, když skončila.

„Ne, jen si prostě myslím, že je brzy. Měl bys být ještě opatrný.“

„Já vím, bohužel je to nutné. Slyšela jsi přece, co říkal Harry. Už jsme čekali příliš dlouho, je potřeba to ukončit.“

Marylin si povzdechla a upřela na něj smutný pohled. „Ano slyšela a nebudu ti v ničem bránit, i když se mi to nelíbí.“

Severus se na posteli posadil, jednu nohu pokrčenou v koleni. Levou rukou se opíral za tělem a pravou ji pohladil po tváři, palcem přitom přejel po rtech. Nebránila mu, jen na něj hleděla.

„Děkuji Mar. Můžeš být u toho, pokud chceš, tak mě budeš mít celou dobu pod dohledem a pomůžeš, kde bude třeba. A slibuji, že jakmile to vyřídíme, bez řečí se podřídím všemu, co uznáš za vhodné.“

„Tak dobře. Beru tě za slovo,“ odpověděla a v očích se jí přitom objevil zvláštní lesk, jakoby měla něco za lubem.

Severus neměl tušení, na co myslela a moudře se rozhodl nevyzvídat. Koneckonců dříve či později se to stejně dozví a on uměl být trpělivý. Ono někdy bylo beztak lepší nevědět. V případě, že by se mu to nelíbilo, nebude mít alespoň tendence se svému slibu vyhnout. A i kdyby to mělo být něco příjemného, nebude ho natěšenost rozptylovat od jiných úkolů, což bylo vítané.

Pro něj bylo momentálně nejdůležitější, že tuhle nepříjemnost vyřešili bez hádky. To bylo do budoucna velmi dobré znamení, které Severuse jen utvrdilo v jeho rozhodnutí. Ještě před nedávnem si vůbec nebyl jistý, co chce dělat dál. Nyní už to věděl. Jakmile budou démoni pryč a on se zbaví bystrozorů, kývne Minervě na její nabídku a Marylin požádá o ruku. Samozřejmě pokud dostane požehnání od jejích rodičů, to byla ještě stále velká neznámá. A on to chtěl udělat správně.