The chosen one 14

Když Enru odešel odnést věci, díky kterým jsem pozanala svůj živel, mračil se. Nechápala jsem proč. Já se usmívala jak sluníčko. Vodu jsem měla vždycky ráda.

Když se pak vrátil, stále nevypadal spokojeně. "Co se stalo?" zeptala jsem se opatrně. "Udělala jsem něco špatně?" napadlo mě pak a rychle jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. "Ne, ty jsi špatně nic neudělala, není to tvoje chyba já jen... " odmlčel se. "Pojď, po cestě ti to vysvětlím" řekl a vyrazil směrem k chodbě vedoucí do 'mého' pokoje.

"Za nejsilnější živel se považuje oheň, protože ho měl první Vyvolený tak bývá nejsilnější, druhá je země, protože při boji bývá země všude a vzduch a voda jsou takové slabší živly, protože vítr rozhodně není tak silný jako kamenný déšť a voda nebývá blízko bojiště a vytáhnout ji ze země vyčerpává" vysvětlil.

"Doufal jsem, že když jsi po dvaceti letech přišla jako nová Vyvolená, budeš mít něco úžasného" dodal.
A to jsem si myslela, že voda je dobrý živel. "Budu horší Vyvolená?" napadlo mě. Enru se pousmál. "Ne, jen budeš jen muset více cvičit. Ale teď k věci. Pro Vyvolené byly postaveny čtyři svatyně. Jedna na vrcholku hory pro vzduch, druhá v jeskyni pro zemi, třetí v poušti pro oheň a čtvrtá u moře pro vodu.

Teď tě vezmu do tvého pokoje a ty si sbalíš na cestu. Výcvik bude probíhat asi půl roku, tak s tím počítej" pověděl mi Enru. "Půl roku!? Když budu půl roku pryč z domova, mamka se o mě bude bát! Už teď jsem dlouho pryč z domova!" začala jsem vyšilovat. "Když Vyvolený zkoumal naše dva světy, zjistil, že když byl tady, váš svět nějak fungoval. Nebyl přesně schopen říct jak, ale když se někoho, koho viděl posledně než odešel zeptal, jak dlouho byl pryč, odpověděl mu že pár minut.

Přesto ale lidé z obou světů stárli stejně rychle a on své přátele z vašeho světa nenašel vždy na místě, kde zůstali, takže se museli i pohybovat. Takže o to strach neměj" řekl mi konejšivě Enru.

Snažila jsem se to pochopit, ale moc snadné to nebylo. "Takže... když je Vyvolený tady, tak v našem světě lidi žijí a fungují dál a nechybí jim?" zeptala jsem se zrovna, když jsme dorazili ke správnému pokoji. "Ano" odpověděl mi Enru. "Ale teď bychom si měli zabalit. Za chvíli pro tebe přijdu a dám ti další instrukce" řekl a otevřel dveře. Pohlédla do těch jeho magicky modrých očí, úsměv a vešla do pokoje.