Alaesie 4

Alaesie bez nehody dojela k věži. Před stájí ladně seskočila a zavedla Onyxe dovnitř. Sundala mu sedlo a vytřela ho do sucha, jak jí řekl Trevor, a přinesla mu vodu. „Onyxi, víš, že se spolu zanedlouho vydáme na dlouhou cestu. Pojedeme na hrad mé matky. Někdo se pro nás přijede a odvede si nás tam,“ šeptala mu zatímco ho hladila po krku. „Teď už budu muset jít. Zítra se znovu půjdeme učit jezdit.“
Vydala se nahoru k Mistrově ložnici. Spokojeně oddychoval a tak ho nerušila a sešla do kuchyně, kde připravila večeři. Vrátila se i s tácem nahoru. „Dobrý večer Alaesie,“ pozdravil jí Mistr. Alaesie se lekla, až málem upustila tác. „Vy jste mě polekal. Myslela jsem si, že ještě spíte.“ Odložila tác na noční stolek. „Omlouvám se. Tak jak ti šla jízda na koni?“zeptal se zatímco se pustil do večeře. Alaesie se pustila do vyprávění. „Začínají mě bolet nohy. Asi jsem to trochu přehnala.“ „A víš co pomáhá na bolavé svaly?“ Alaesie zapřemýšlela. „Hmm, kostival?“ „Ano přesně ten,“přitakal jí Mistr. „Myslíš, že by v mém skladu měla být kostivalová mast. Dojdi si tam pro ní a než ulehneš nohy si tou mastí namaž. Uvidíš, že tě nohy ráno bolet nebudou.“ Ještě chvíli si povídala, ale pak Alaesii přemohla únava. Popřáli si hezkou noc a dívka ještě seběhla do skladu pro onu zázračnou mast. Nohy si natřela silnou vrstvou a zabalila se do přikrývky. Jakmile ulehla, usnula. Celou noc spala velmi tvrdě.
Ráno zaspala. Nikdo se jí to nestalo a tak rychle vyskočila z postele. Namožené nohy z včerejší jízdy jí, ale vypověděly službu a Alaesie se zhroutila zpátky na postel. Tiše zaklela. Chvilku zůstala sedět na posteli a protáhla si namožené nohy. Znovu si je namazala a pak pomalinku vstala. Při každém kroku cítila každičky sval v noze. Cesta do schodů byla příšerná. Každý krok jí dělal potíže. Nevěděla jak dnešní odpoledne na koni vydrží.
„Dobré ráno Mistře,“ pozdravila a došla k posteli. Pohlédla na něj a tác jí vypadnul z ruky. „Ach ne,“ vzala ho za ruku. Byla studená jako led. „Mistře to ne,“ zatřásla s ním. „To ne. Vzbuďte se. Prosím. To mi nesmíte udělat.“ Dívce po tvářích tekly ohromné slzy. Zhroutila se napůl na postel a tělem jí otřásaly vzlyky. Nemohla uvěřit tomu, že už tady není, že už spolu nikdy nepromluví. Mistr pro ní byl otcem, učitelem, přítelem. Milovala ho celým svým srdcem, obdivovala ho, vzhlížela k němu. Vše co uměla byla jeho zásluha. Čím víc plakala, tím víc si uvědomovala, jak nechce být teď sama. „Já se vrátím,“zašeptala, když vycházela ze dveří.
Její kroky směřovaly do města. Na cestu si vůbec nepamatovala. U domku, kde bydlela Tara se zastavila. Zaklepala. Za okamžik vyšla Tara ven. Jediný pohled na dívčinu tvář, jí nesmírně vylekal. „Alaesie, co se stalo? Něco s Mistrem?“ Zadívala se na ní. Alaesii se z očí tekly slzy. Něco zašeptala. Tara jí neporozuměla, ale došlo jí co se muselo stát. „Je mi to líto, Alaesie. Nevím co mám říct.“ „Nic neříkej. Stačí, že jsi tady.“ Tara jí pevně objala a pak jí zavedla dovnitř do svého pokoje. Uplakaná dívka si položila hlavu do jejího klína a Tara jí jemně hladila ve vlasech a neustále jí šeptala, že vše bude v pořádku. Pláčem vyčerpaná Alaesie usnula.
Když se Alaesie vzbudila,stmívalo se. Rozhlédla se kolem sebe. Chvíli trvalo, co se stalo a kde vlastně je. Vyšla ven z pokoje, kde narazila na Taru. „Alaesie, už jsi vzhůru? Jak se cítíš?“ „Já nevím Taro. Nezbyly mi už žádné slzy, které bych mohla vyplakat a srdce mi puká.“ Tara jí jemně objala. „Budu ho muset nechat pohřbít. Nemám, ale sílu na to abych to zařídila.“ „Neboj se. Už je to zařízené. Zítra ráno půjdou do věže muži z vesnice.“ Chtěl pohřbít u věže. Ne tady ve městě.“ „Neboj se, zařídíme vše, jak řekneš. Ale teď se pojď najíst.“ Alaesie s vděčností přijala nabízené jídlo. Po večeři ulehla zpátky do Tařiny postele. Dlouho nemohla usnout a když už konečně usnula, budila se celá zpocená aniž věděla proč. Nad ránem se jí, ale zdál sen na který si velmi dobře pamatovala. Navštívil jí Mistr. „Alaesie, neměj strach. Již umíš vše, co jsem tě naučit mohl. Neměj strach mé dítě. Jsi statečná mladá žena, i když trochu tvrdohlavá, jak oba víme. Nezapomeň. Ala hwen Rusana.“ Pak se rozplynul. „Neopouštějte mě Mistře,“šeptala Alaesie ze spaní.
Po snídani se Alaesie vydala společně s Tarou a několika muži, mezi nimiž byl i Trevor směrem k věži. Muži vešli dovnitř, aby přinesli tělo.
Za pár minut vyšel ven Trevor a zadíval se na Alaesii. „Alaesie, on tam není. Jeho tělo je pryč.“ Alaesie zamžikala očima. „Jak není?“
„Pokud zemře kouzelník, jeho tělo zmizí a zanechá po sobě pouze, jakýsi kámen. Ten se musí pohřbít,“ zaskřehotala za nimi Elba. Všichni se na ní zadívali. „A ty to víš jak?“ zaútočil na ní Trevor. „Mládenče, jsem tu dlouho a proto vím o věcech o kterých se tobě ani nezdá,“ upřela na něj svůj pohled a pak se kolem něj protáhla do věže. Za pár minut se vrátila a v ruce svírala malý kámen. „Malachit,“ zašeptala Alaesie. „Ano malachit. Kouzelníci se mění v ten kámen, který se shoduje s jejich vlastnostmi. Byl trpělivý, uměl porozumět a učil ostatní porozumět sobě samým a když bylo potřeba, tak pomáhal.“ Elba vtiskla kámen do Alaesii do ruky. „Kouzelníka vždy musí uložit kouzelník. Je to jen na tobě. Kolem místa posledního odpočinku musíš udělat tři kruhy vlevo a tři vpravo a pak vyslovit modlitbu. Víš moc dobře jakou.“ Alaesie se zamyslela. Na mysli jí vytanula v první chvíli jen jediná. První báseň, kterou jí Mistr naučil. Někde v hloubi duše tušila, že je to ta správná. Vyhloubila dolík a vložila do něj kámen. Vykonala přesně to co jí Elba řekla. „Sbohem Mistře,“ zašeptala na konec.
Otočila se ke skupince, která jí pozorovala. Uvědomila si, že jim muselo dojít skutečnost o jejích magických schopnostech. „Nikde o tom prosím ve městě nemluvte,“ zadívala se na ně vážnýma očima. Muži přikývli a vydali se zpět do města. Zůstala jen Elba, Tara a Trevor. „Moje milá, kdybys něco potřebovala, klidně se stav. A byla bych ráda, kdyby si se stavila zítra ráno u mě. Zatím naschle,“rozloučila se a vydala se zpátky k městu.
Tara na ní hleděla s otevřenou pusou a Trevor, jakoby pořád zpracovával co se o ní dověděl. „Proč…proč jsi nám to neřekla?“ vykoktala ze sebe Tara. „Protože jsem nesměla. Měl jsem přísný zákaz o tom s kýmkoliv mluvit. Jak to ví Elba nevím, ale je mi to jedno. Nechcete jít dál?“ nabídla jim. „Já nemohu Alaesie, musím zpátky do města. Povinnosti čekají,“omluvila se Tara. „A já musím pomáhat otci,“přidal se Trevor. V jejich hlase byl cítit strach. Alaesie si z toho těžkou hlavu nedělala. Věděla, že se s tím srovnají a zítra se opět sejdou. „Dobrá tedy. Uvidíme se tedy zítra? Taro stavím se, až půjdu od Elby. A my Trevore bychom mohli pokračovat v našich lekcích jízdy na koni,“ zadívala se na ně. „To by šlo,“ souhlasila Tara. Trevor jen němě přikývl. „Tak zítra naschle,“ rozloučila se s nimi Alaesie a zmizela ve věži, aniž by čekala na odpověď. Když odcházeli sledovala je z okna Mistrovy ložnice. Dívala se na ně tak dlouho, dokud nezmizeli mezi stromy.