Fénixova šance: Epilog

Epilog:

Godrikův důl, jihozápadní Anglie…

Hřbitov na okraji malé kouzelnické vesnice byl v tuto pozdní večerní hodinu zahalen černo-černou tmou. Bylo zataženo, na obloze nebyla vidět jediná hvězda. Vítr jemně ševelící ve stromech dodával místu tajuplnou atmosféru. Blížila se hodina duchů, Severus si nemohl vybrat lepší chvíli pro své rozloučení.

Pomalu došel až ke společnému hrobu Jamese a Lily Potterových, poklekl u něj. Tak jako už tolikrát předtím vykouzlil na náhrobku malý věneček s bílými květy. Obvykle při svých návštěvách mlčel, jen tiše vzpomínal. Tentokrát mluvil. Velmi potichu, tlumeně. Jistě že ho nikdo nemohl slyšet, ale na tomto místě by byl jakýkoli ostřejší zvuk prostě nepatřičný. Hřbitovy mají být tiché, aby nic nerušilo pokojný spánek mrtvých a smutek truchlících.

„Má drahá Lily, je to už dlouho. Ani si nevzpomenu, kolikrát mi lidé říkali, abych přestal prodlévat v minulosti. Nedokázal jsem to. Služba Albusovi a dluh, který jsem měl vůči vaší rodině, mi neustále připomínali, jak jsem tě zklamal. Ani ochrana tvého syna během války mi nedala pocit, že bych ho splatil. Nikdy jsem o té věštbě neměl mluvit, teď už to vím. Tak zoufale jsem se snažil přežít, až jsem ztratil smysl života. Ty velmi dobře víš, že jsem tě miloval. Ovšem jak se říká, co se stalo, nemůže se odestát a můžeme to zkoušet sebevíc. Nakonec jsem rád, že jsem alespoň nezašel tak daleko jako Lucius.“ Severus se hořce pousmál, než pokračoval.

„Každopádně nějakou ironií osudu se stalo, že jsem válku přežil. Nebudu mluvit o tom, jestli to tak mělo být. Zřejmě ano, ačkoli jsem o tom zpočátku pochyboval. Rád bych ti řekl, že tvůj syn se má dobře, bude mít rodinu. Jistě bys měla radost. Přesto on není důvod, proč jsem sem dnes přišel. Ne, jde tu o mě. Chtěl bych se rozloučit.“ Severus zamrkal, zuřivě potlačil smutek, který se ho začínal zmocňovat. Jsou to celé roky Merline, vzpamatuj se! Po chvíli, když znovu promluvil, zněl jeho hlas už normálně.

„Nemyslím si, že bych na tebe někdy mohl zapomenout, ale je na čase se posunout. Jít dál. Už jsem pykal dost dlouho. Nevěřil jsem, že bych se někdy mohl znovu zamilovat a když se to stalo, bojoval jsem s tím, bránil se. Jenomže když vedeme válku sami se sebou, máme jedinou jistotu: že jeden z nás prohraje. Věřím, že ty bys mi to přála. Koneckonců většinou jsme to mi sami, co nám brání jít dál.“

Severus vstal. Něco ho napadlo. Spěšně vytáhl hůlku, náhlé potřebě zkusit vyčarovat patrona se nedalo odolat.

„Expecto patronum,“ zašeptal a s hrotu hůlky namísto stříbřité laně vyrazila nádherná Mamba černá. Výhružně se tyčila nad prostranstvím, jakoby hledala zdroj hrozby. Když žádný nenašla, opět se rozplynula. Jestli tohle není důkaz, že jsem připravený, pak už nevím. Pomyslel si Severus. Snažil se tím přesvědčit i sám sebe. Ve skutečnosti se totiž bál. Partnerský život pro něj vždy byl nepředstavitelný abstraktní pojem. Něco, pro co se člověk jako on prostě nehodí. Ale bylo to tak, jak už jednou říkal Marylin. Měl strach, nevěděl, co bude, ale zpátky už nechtěl. Ani nemohl. Návrat jeho původního patrona ze svých mladých let byl toho jasným důkazem. A jelikož v relativně nedávné době přežil útok hada, to bylo i docela symbolické.

Když se to vezme kolem a kolem, člověk má v životě jedinou jistotu. Nic není trvalé, všechno se neustále mění. Severus Snape ušel dlouhou cestu. Něco za sebou nechával a něco nového ho nyní čekalo. Kdo mohl říct, bude-li to lepší nebo horší? To ukáže čas.

„Sbohem Lily,“ zašeptal nakonec a s nadějí v srdci pomalým krokem opustil hřbitov. Někde v dálce přitom zaslechl zahřmění, ve vzduchu byla cítit statická elektřina. Blížila se bouřka. Po několika teplých dnech příroda potřebovala načerpat vláhu, aby mohlo zítra zase vysvitnout slunce.

Poznámka autorky: Milý čtenáři, dostali jsme se nakonec prvního dílu. Ještě jednou bych chtěla poděkovat všem, kteří se mnou došli až sem. Původně měl být tento příběh jen povídkou o samozvanci. Pak se mi k tomu přidali démoni, Marylin a kapitolovka byla na světě. Rozhodně toho nelituju a doufám, že ani vy.

No a jaká byla má hlavní myšlenka a vzkaz při psaní tohoto dílka? Někteří z vás to možná pochopili, přesto se o tom zmíním.

Jde o to, že když člověk dostane šanci něco ve svém životě změnit, měl by se jí chopit. Přijmout změny je mnohdy těžké, protože musíte vždy začít ve svém nitru. A když je člověk tak zatvrzelý a přesvědčený o své vině jako Severus, je to vždy běh na dlouhou trať vyžadující nekonečnou dávku trpělivosti od jeho okolí. Tím bych vám chtěla říct, že Severusova cesta ještě neskončila. Nakonec sice našel odvahu nechat minulost za sebou a žít. Pořád ale zůstává otázkou, jak se popere se životem v páru, kdy rozhodnutí už nejsou jen vaše, ale týkají se i toho druhého. Jak už zde bylo zmíněno, partnerský život má jiná pravidla, než na co byl Severus zvyklý do teď. Naučí se je? To a mnohem víc se dozvíte ve druhém díle.

Zároveň bude náš hlavní hrdina čelit řadě nebezpečí souvisejících s kletbou v Bradavicích, konkrétně na předmětu Obrana proti černé magii. Čtenář si jistě vzpomene, že ani v kánonu žádný z profesorů na tomto místě během války nevydržel déle než rok. No, nic se na tom nezměnilo ani po válce. Otázkou zůstává, jak je to možné? Jak už nám laskavě řekla Hermiona, ani odeklínači na nic nepřišli. Bude Severus jako znalec černé magie úspěšnější?

Tím bohužel trochu odsuneme na vedlejší kolej Harryho, ale zase dáme prostor právě Hermioně, takže se myslím máte na co těšit. Přestože obsah druhého dílu nebude tolik temný, jako byl ten první, nabídne nám odpověď na některé otázky a nedořešené záležitosti, pro které zde nebyl prostor.

Záleží pouze na Vás, zda se se mnou rozhodnete pokračovat, nebo se spokojíte se současným koncem.

Takže Merlin s Vámi a u druhého dílu na shledanou.

Konec 1. dílu