The chosen one 16

Enru otočil hlavu, aby mě naposledy zkontroloval a pak se odrazil od země. V té chvíli jsem byla vděčná za popruhy, které mě držely v sedle, protože sama bych se určitě neudržela. Nebyl to úplně příjemný pocit. Přitiskla jsem se k drakovo krku a pevně jsem se zachytila jeho šupin. Byly na dotek teplé. Vzduch mi divoce hvízdal kolem uší, jak jsme stoupali vzhůru a já raději nepřemýšlela o tom, jak hluboko pod námi je země.

Po chvíli Enru trochu zpomalil a já se odvážil zvednout hlavu. Neměla jsem to dělat. Zem byla opravdu daleko. Znova jsem se přilepila k drakovým šupinám a snažila se ignorovat nepříjemné mrazení v zádech, které mě provázelo vždy, když jsem byla ve výšce.

Enru pobaveně zavrněl, zněl jako nějaká obří kočka. Naoko naštvaně jsem ho plácla, ale pochybuju že cítil něco víc než zašimrání. Povzdechla jsem si. Tohle bude ještě dlouhá cesta. "Už tam budem?" Zeptala jsem se po chvíli, ale vítr vítr mi slova okamžitě odtrhl od ústa odnesl je daleko za nás. "UŽ TAM BUDEM?" zeptala jsem se znovu a hlasitěji, abych překřičela vítr, ale Enru zavrtěl hlavou. Znovu jsem si povzdechla. Začínali mi mrznout nohy.

Cesta na drakových zádech trvala ještě asi hodinu. Jednou za čas jsem se zeptala jestli už tam budem, protože už mi opravdu byla zima. Když mi Enru konečně odpověděl kladně, málem jsem zavýskla radostí. Konečně! Celé tělo mě bolelo.

Drak začal krouživě klesat. Po chvíli jsem se odvážila podívat se pod sebe, poprvé jsem uviděla moře. Takhle z výšky bylo nádherné. U pevniny bylo díky písku téměř do zelena, ale čím dál od pláže bylo, tím tmavším se stávalo. U moře už jsem s mamkou jednou byla, ale tohle bylo úžasné.

Enru pomalu přistál na pláži a já se začala odepínat od sedla. Když jsem slezla, odepnula jsem i brašny a sedlo a odešla jsem kousek blíž k moři. Fascinovaně jsem pozorovala vlnky, které vybíhaly na pláž a zase se vracely do moře.

Po chvíli se ke mně připojil Enru, který mi položil ruku na rameno. "Pojď, ukážu ti kde teď budeme bydlet" řekl mi. Dovedl mě na kraj pláže, kde začínal les. Mezi stromy jsem uviděla malou, dřevěnou chatičku. "To teď bude po dobu výcviku tvůj domov" Usmál se na mě Enru.

Usmála jsem se na něj zpátky, ale přesto jsem trochu cítila zklamání. "Děje se něco?" zeptal se Enru. "Ne, já jen... když jsi řekl svatyně, představovala jsem si něco většího než tohle" odpověděla jsem mu se sklopenou hlavou. "Ale ne, ty to nechápeš" řekl mi. V jeho hlase jsem slyšela pobavený úsměv. Zvedla jsem hlavu. "Tohle je tvoje svatyně" řekl a ukázal všude kolem sebe. "A až se svou sílu naučíš ovládat, ukáže ti, že patříš všude tam, kde je ti dobře" dodal.