The chosen one 17

Usmála jsem se na Enrua, tentokrát ale upřímně. "Děkuju" odpověděla jsem mu. Pak mě ale něco napadlo. "Mluvil jsi o tom, že se naučím svou sílu ovládat, jak jsi to myslel?" zeptala jsem se. "Já tě to naučím!" odpověděl mi spokojeně. "Budu nejlepší učitel jakého jsi kdy měla, Vyvolená!" Zasmála jsem se. "No jo, ty jsi tu sílu sice nikdy neměl ani necítil, ale jsi mistr v jejím používání, že?" zvedla jsem obočí. "No samozřejmě!" odpověděl okamžitě se smíchem.

Mezitím jsme dorazili k chatce a Enru otevřel dveře. "Ono... není zamčeno?" zeptala jsem se a vzápětí bych si nejradši za tak debilní otázku nafackovala. "Myslíš, že je to potřeba?" odpověděl mi Enru otázkou. Zrudla jsem. "Prosím nenuť mě odpovídat" zamumlala jsem. Znovu se zasmál. "Tak pojď" řekl mi. Vešli jsme dovnitř. Bylo to tam malé, ale roztomilé.

Za hlavními dveřmi byla vpravo kuchyně-jídelna a vlevo schody nahoru. Pod schody byla malá spižírna. Enru mě vzal nahoru, kde byly ještě dva pokoje (jeden pro mě a jeden pro něj) a záchod."Jo, a koupelna s druhým záchodem je vedle jídelny" dokončil svou vysilující přednášku.
"Teď běž do svého pokoje a odpočiň si, udělám oběd." Kývla jsem a odešla do svého pokoje. Brašnu jsem hodila na postel a sedla si vedle ní.

Pokoj byl malý, byla v něm jen postel, skříň a noční stolek, ale bylo to útulné. Usmála jsem se a rozvalila se po posteli. Tohle bude super. "Oběd!" ozvalo se zespoda. "Už jdu!" Zakřičela jsem nazpět a seběhla dolů.


Po obědě byl chvíli 'polední klid'. Ležela jsem na posteli a poznávala svůj pokoj zíráním do stropu.
O chvíli později jsem se zvedla a došla k Enruovo pokoji. Zaklepala jsem. Nic se neozvalo. Opatrně jsem pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Enru ležel rozvalený na posteli a spinkal jak malé miminko.
Usmála jsem se a potichu dveře zavřela. Snad nebude vadit když si zajdu na procházku.

Vyšla jsem ven a zhluboka se nadechla. Bylo tam krásně. Vyrazila jsem směrem k moři. Procházela jsem se podél vody a pak mě něco napadlo. Mohla bych zkusit použít vodu v moři!Sedla jsem si na bílý písek a zavřela oči. Jak že to Enru říkal? Soustředit se, najít bolest, najít zdroj, použít ho. Z nějakého důvodu se mi tam daleko soustředilo lépe než jinde. Usmála jsem se.

Našla jsem tu bolest. Když jsem to lépe prozkoumala, nebyla to jen bolest. Bylo to něco jiného. Něco, co chtělo zářit, ale když nemohlo, bylo to... nešťastné. Už jsem jen chtěla najít zdroj, když se za mnou ozvalo: "Co si myslíš že děláš, Vyvolená?!"