The chosen one 18

Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Enru stál za mnou a tvářil se naštvaně. "Já-já-" začala jsem . "No, co ty?!" zeptal. "Jen zkouším co jsi mě naučil a-!" bránila jsem se hned jak jsem uviděla jeho výraz. "Ale o to tady přece vůbec nejde!! Jde o to, že nevíš, co děláš a že jsi beze mě opustila chatu!" přerušil mě frustrovaně. "To-to nemůžu?" zeptala jsem se překvapeně. "A co myslíš? Jsi Vyvolená a já tě mám hlídat! Co kdyby ses ztratila? Něco by tě mohlo zabít! Víš jaký bych měl problém?" Byl opravdu naštvaný. "Já... moc se omlouvám. Nudila jsem se a vypadalo to, že ty spíš, tak jsem tě nechtěla budit... " sklopila jsem hlavu. "Ještě že jsem byl vzhůru" zahučel otráveně.
Bylo mi to opravdu líto. "Už to neudělám" zamumlala jsem. Enru si povzdechl. "Promiň, nechtěl jsem na tebe křičet... Jen nechci se ti něco stalo" řekl tiše.

Usmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct, tohle bylo roztomilé. "Slibuju že už to neudělám" slíbila jsem. "Dobře" povzdechl si Enru. "Tak když už ani polední klid minenecháš, můžeme začít něco dělat. Ale ne tady" řekl a vyrazil zpět k domu.

Vyrazila jsem za ním. "Proč ne?" zeptala jsem jsem se, když jsem ho doběhla. "Oceán je velký, a kdyby ses pokusila napojit na něj, naprosto bez zkušeností, mohla by ses... ztratit" vysvětlil mi Enru. "Ztratit?" Zeptala jsem se zvědavě. "Ztratit... ztratit se v moci oceánu..." vysvětloval. "Není to přesně vyzkoumané... někteří Vyvolení to zkoumali, ale naštěstí se to nikomu zatím nestalo... nejspíše jde ale o to, že jejich mysl zůstane daleko mimo jejich tělo, neschopna se vrátit" dodal. "Pochopíš to, až to uvidíš... ale začneš se učit se sleničkou, nepustím tě rovnou k moři" usmál se na mě. Vrátila jsem mu úsměv. "Dobře." Byla jsem ráda, že je hádka za námi.

Když jsme došli k chatce, dostala jsem za úkol sednout si na pláž před chatkou a trochu se uklidnit. Enru mezitím přinesl dvě sklenice: jednu plnou vody a druhou prázdnou. Zvědavě jsem ho pozorovala. "Tak co je můj úkol?" zeptala jsem se nedočkavě.
Enru se usmál. "Musíš sebrat vodu z jedné sklenice a pomocí své síly ji přenést do druhé"odpověděl mi Enru. "Jasně!" Zavřela jsem oči.

Soustředit se, najít bolest, najít zdroj, použít ho. To jsem si v duchu opakovala, zatímco jsem hledala svou nešťastnou bolest. Když jsem ji našla, porozhlédnout jsem se po zdroji. Už jsem věděla, co hledám, tak to bylo snažší.

Našla jsem modro-zelenou energii. Vzala jsem ji do rukou a usmála se. Co teď. Přenést jí. Ale kam? Troch jsem ztratila pojem o prostoru. Kromě bolesti a zdroje už jsem nebyla schopná vnímat nic jiného, i jednoduché přemýšlení mě vysilovalo. Energii jsem pomocí bolesti přenesla o kousek vedle, a doufala, že tam je sklenice. Vodu jsem pustila. Otevřela jsem oči. Voda se vsakovala do písku asi půl metru od sklenice, kde měla skončit. Povzdechla jsem si. Tohle bude ještě problém...