Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 2

Kapitola 2: Láska a věrnost

„Láska je slib, láska je suvenýr, jednou daná, nikdy zapomenutá, nikdy ji nenechte zmizet.“ (John Lennon britský hudebník 1940–1980)

 

Dům Talbot, hrabství Norfolk, Anglie…

 Marylin spěšně zavřela velký hnědý kufr se svým monogramem. Kde jenom u Merlinovi hůlky vězí ten Severus? Pomyslela si s nervózní naléhavostí. Měla sbaleno a do aktivace přenášedla zbývalo jen několik minut.

Konečně uslyšela klapnutí dveří. „No to je dost, už mám sbaleno.“

„Promiň, musel jsem ještě vyzvednout dárek.“

Marylin se na něj otočila. Kromě černého kufru, který nechal stát u dveří, sebou Severus vláčel ještě dvě hranatá zrcadla. Na zlatém rámu, byly kolem dokola vyryté výrazné květy fialek. Symbol lásky a věrnosti, jak velmi dobře věděla.

„Co je to?“ kývla tím směrem hlavou.

Severus místo odpovědi jedno zrcadlo vzal a předstoupil před ní. „Přijmi prosím tento dar jako symbol slibu mé lásky a zachování věrnosti. Nechť ti komunikační zrcadlo usnadní spojení se svými rodiči v době, kdy budete odloučeni.“

Marylin mu věnovala krátký polibek a dárek převzala. Vážně oceňovala, že Severus tímto způsobem dodržel starou kouzelnickou tradici. Dokonce i pronesl oficiální slib s vlastním dovětkem.

„Je nádherné. Vyrobené na zakázku že? S tímhle už vzdálenost nebude problém. Až se vrátíme tak ho pověsím, teď ale máme nejvyšší čas,“ řekla Marylin a už brala do ruky starý klobouk, který jim měl posloužit jako přenášedlo.

*****

Dům Kelleyových, Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

Austrálie je země mnoha tváří. Okouzlí vás svou rozmanitostí a nespoutanou přírodou ať už vás lákají spíše nekonečné romantické pláže, či pohled na dechberoucí útesy. Severus měl rád tyhle kontrastní scenerie, ale nejvíc ze všeho si cenil soukromí a samoty. A ani to v téhle zemi nebyl problém. Stačilo jen vydat se kus do vnitrozemí, kde číhá ta pravá pustá divočina, anebo ještě dál na nedotčené pouště a polopouště. Dokonce i velký bílý dům Kelleyových nabízel dostatečné množství klidu, pokud tedy člověk nepočítal zvířecí zvuky z přilehlých ohrad.

„Vítejte vy dva! Severusi, doufám, že se vám u nás bude líbit. Brzy bude hostina na oslavu a předtím si můžete vybalit. Připravila jsem vám pokoj pro hosty,“ přivítala je Ellen Kelleyová v rychlosti a hned zase zmizela v kuchyni. Očividně byla v jednom kole.

„Hostina na oslavu? Čekal jsem spoustu hostů a večírek,“ podivil se Severus se zdviženým obočím.

Marylin ho vzala za ruku. „Zřejmě pochopila, že o to nestojíš.“

Společně vešli do domu, vystoupali nahoru do patra, kde se nacházel hostinský pokoj s velkou manželskou postelí, dvojitou šatní skříní, malým stolkem a dvěma křesílky. Byl celý zařízený v námořnické modré. K tomu bílému domu se to nějak hodilo.

„Já mám sice svůj vlastní pokoj vedle, ale tam bychom se oba nevešli. Takto to bude pohodlnější,“ vysvětlila věcně Marylin, zatímco si pomocí kouzel rovnala oblečení do skříně. Severus ji napodobil a přitom pokračoval v rozhovoru.

„Zřejmě náš vztah skutečně akceptovali, když nám připravili společný pokoj.“

„Jistě, vždyť nám přece dali oficiální požehnání. Mí rodiče nikdy neříkají nic jen tak do větru.“

„Oficiální to bude podle kouzelnické tradice až dnes po předání daru.“

„No jo, ty a tvé tradice,“ zasmála se Marylin a Severus na ni zpříma pohlédl. Pro něj to bylo důležité, byl tak vychován. Nechtěl, aby to zlehčovala.

„Já své sliby beru velice vážně.“

„Vždyť já vím, nemyslela jsem to ve zlém,“ řekla mírně a pohladila ho po ruce. „Pojď, provedu tě po domě, než bude oběd, nebo hostina jak tomu má matka říká.“

A Severus se nechal vést. Dům byl velmi prostorný, světlý a tolik rozdílný od všech jeho dosavadních příbytků.  Tak nějak se ale hodil k tomuhle místu a určitým způsobem i k Marylin. Vždyť ona ho v podstatě vyvedla z temnoty do světla. Pokud byl předtím jeho život temnou skálou, nyní se zřejmě přestěhoval na pobřeží, kde moře umělo být klidné, ale i vášnivě rozbouřené. Bude takové i jeho manželství?

Ruku v ruce vyšli ven. Bylo chladno a větrno, z pláže sem doléhal zvuk vln.

„Je tu krásně že? Někdy tě sem musím vzít na Vánoce, až bude teplo. Počasí je tu obráceně víš,“ řekla Marylin s pohledem upřeným na moře.

Severus přikývl. „Jsme kouzelníci. Nic nám nebrání být na Vánoce tady a později se přesunout k Potterovým, nebo obráceně, jak budeš chtít.“

Prošli se ještě kolem ohrad, kde Robert Kelley zrovna krmil zvířata. Teď Severus skutečně pochopil, proč stojí jejich dům tak stranou. Mudlové by se asi hodně divili, kdyby tady viděli jen tak se procházet hipogryfy, maguáry, nebo měsíčňany, Dokonce tu byly k vidění dva druhy magických ptáků- tlustobřich a zmíráček. (1). Zkrátka tolik magických zvířat pohromadě Severus neviděl ani v Bradavicích.

„Zdravím vás. Podařilo se mi přesvědčit Ellen, aby upustila od večírku plného pro vás neznámých lidí a místo toho připravila jen slavnostní rodinnou hostinu. Klokaní steak si zamilujete, věřte mi,“ řekl Robert, jakmile zaregistroval jejich přítomnost. Zrovna vycházel z ohrady a pečlivě zavíral branku, aby žádné ze zvířat nemohlo utéct.

„Toho si vážím, pane. Ten hipogryf vám stejně uletí, kdyby chtěl,“ okomentoval jeho počínání Severus.

„Neuletí, má zraněné křídlo. Až se uzdraví, tak ho pustím. A ptáky mám ve voliérách, jak vidíte.“

„Pojďte dovnitř, hostina bude hotová!“ ozvalo se v tu chvíli od domu a Severus tak musel opustit své úvahy o využití produktů z magických zvířat v lektvarech. Některé byly občas velice těžko k sehnání.

 

Přestože Severus ve svém jídelníčku upřednostňoval spíše rybí maso, musel uznat, že ani klokaní steak nebyl zklamáním, stejně jako další australské speciality, z nichž se hostina skládala. Nejvíc však musel ocenit výběr kvalitního červeného vína, které se podle něj k masu výborně hodilo.

„Takové víno jsem ještě nepil. Musím říct, že ta jemná švestková chuť se k masu výtečně hodí.“

„Děkuji, zdá se, že jste znalec. Jestli vám chutná klidně si vemte nějaké domů, máme je od známého. Nedaleko odsud má vinici,“ vysvětlil Robert, z jehož výrazu bylo patrné, jak ho Severusovo ocenění potěšilo.

„Velmi rád,“ souhlasil Severus požitkářsky. A ne rozhodně to nedělal jen, aby si u Kelleyových šplhnul. To víno mu doopravdy chutnalo.

„Jak dlouho se vlastně zdržíte?“ zeptala se nakonec Ellen, aby změnila téma.

„Pokud vím, máme v podstatě čas až do konce měsíce. Pak bude mít Harry narozeniny a Severus schůzku s ředitelkou u nás ve škole,“ odpověděla Marylin a tázavě přitom pohlédla na Severuse. Zřejmě čekala na jeho souhlas.

„Nemám problém s tím, abychom tu zůstali. Alespoň budou mít Potterovi čas zvyknout si na novou situaci.“

Na Ellen bylo vidět, že ji ta zpráva velmi potěšila. To Severus chápal, koneckonců vídala svou dceru spíše sporadicky.

„Výborně, jsme moc rádi, že se zdržíte. Podle mě je skvělé, že budete zase učit Severusi.“

„Jistě, Minerva mi udělala nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout.“

Zbytek hostiny proběhl v podobně poklidné atmosféře. Kelleyovi se nenásilným způsobem pokoušeli Severuse blíž poznat a on se zase snažil co nejméně hrát. Bylo potřeba, aby postupně poznali jaký je doopravdy, přesto si zatím netroufal používat své oblíbené sarkastické poznámky. Ne každý jim totiž rozuměl.

Jakmile všichni dojedli, konečně přišla řada na jeho dar. Severus neverbálním Acciem přivolal zrcadlo, jež měl dosud bezpečně ukryté pod zmenšovacím kouzlem ve skříni. Předstoupil před Ellen a opět pronesl ten samý tradiční slib.

„Přijměte prosím tento dar jako symbol slibu mé lásky a zachování věrnosti. Nechť vám komunikační zrcadlo usnadní spojení se svou dcerou v době, kdy budete odloučeni.“

„Vidím, že ctíte tradice. Tímto tedy přijímám váš dar jako symbol slibu vaší lásky k mé dceři. Vítejte do rodiny Severusi,“ řekla obřadně Ellen a s mírnou úklonou dárek převzala. Lehce mu potřásla rukou. Robert učinil totéž.

A bylo to, Severus si mohl oddechnout. Ani nečekal, že to půjde tak dobře. Možná pomohlo to, jak před Kelleyovými od začátku potlačoval svou Zmijozelskou jedovatost. Přeci jen oni byli oba z Mrzimoru. Chyběla jim ta Maryliina Nebelvírská odvaha, se kterou ona jeho chování přijímala. Rozdílnost kolejí se zkrátka projevovala neustále i dávno po ukončení studia. Pokračovat to ale nemohlo, protože Severus se tak necítil dobře. Bylo únavné neustále zvažovat slova ve snaze je neurazit. Prostě to nebyl on.

 

Poznámka autorky: (1) Pokud by chtěl někdo vědět, jak zmíněná magická zvířata vypadají, přidávám jejich originální názvy pro snadnější dohledání: maguár (Kneazle), měsíčňan (Mooncalf), tlustobřich (Diricawl), zmíráček (Jobberknoll). Hipogryfa jistě všichni znáte.