The chosen one 19

Dalších pár dní jsem se učila orientovat v prostoru zatímco jsem přenášela vodu. Zezačátku to bylo těžké. Nebyla jsem schopná přemýšlet a zároveň udržet vodu a když jsem se na ni přestala soustředit, spadla na zem a vsákla se do písku.
Postupně mi to ale šlo lépe a lépe, až jsem to jednou dokázala. Do sklenice se sice dostala jen polovina, ale i to byl úspěch. Byla jsem nadšená. "Enru! Viděl jsi to?! Už to skoro bylo!" smála jsem se. Usmál se na mě. "Máš mi říkat Strážce" řekl, ale stále se usmíval. "Ty musíš všechno zkazit, že jo?" zeptala jsem se, ale smála jsem se dál. "Teď už se to bude jenom zlepšovat!" Byla to pravda.
Od té doby mi to šlo stále lépe. Víc a víc vody jsem byla schopná přenést z jedné sklenice do druhé, bez toho aby se voda rozlila. Zkoušela jsem to každý den, zatímco Enru mě jen tiše pozoroval.
Byla jsem spokojená. Jednou, když se mi celý den dařilo, jsem se zeptala Enrua: "A co dál?"Byla jsem opravdu nedočkavá. Zaváhal. "Teď možná... jestli budeš chtít...-" "Co?" zeptala jsem se. "Možná bych tě mohl pustit k moři..." dopověděl. "Tak jo!"
Byla jsem spokojená. Konečně nový úkol. Enru mi vysvětlil můj úkol. "Takže" začal. "Tvým cílem je v moři otevřít chodbu, abys mohla suchou nohou dojít až tam, kde je by ti voda byla po krk. Chápeš?" zeptal se. "Jo!" odpověděla jsem a chtěla jsem začít, ale ještě mě zastavil. "Dávej prosím pozor, ať se neztratíš... je to hodně energie a nemůžu tě tam chránit..." poprosil mě. "Chápu, budu opatrná" odpověděla jsem mu. "Dobře."
Sedla jsem si na pláž a začala se soustředit. Nejdřív jsem se rozhodla prozkoumat moře jako energii. Zavřela jsem oči. Opravdu jsem nemusela hledat dlouho. Energie z moře byla obrovská. Už jsem chápala, jak to Enru myslel. Přede mnou se rozprostíralo obrovské pole energie. Ohromně mě lákalo vkročit dovnitř a využít všechen ten potenciál. Volání bylo velmi silné, i když zároveň jsem se neuvěřitelně bála.
Nezapomněla jsem ale, co mi Enru řekl. Nesmím se ztratit. Vyhledala jsem bolest a rozhodla se zkusit udělat chodbu. Zkusila jsem otevřít malou chodbičku. Překvapila mě síla, která tlačila proti mě. Už za pár sekund mě to neuvěřitelně vysílilo. Moře jsem pustila a otevřela oči. Další překážka na světě...