Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap.4

Kapitola 4: Ďábelský plán

„Někdy je lepší použít milosrdnou lež než skutečnou pravdu.“(Theodore Roosevelt americký politik, 26. prezident Spojených států 1858–1919)

 

 Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

Jediné, co v tuto večerní hodinu dokázalo narušit tmu, bylo vzdálené světlo majáku, jež sem čas od času zaloudilo z moře. Ticho zase protínaly mohutné vlny neúnavně narážející na útes, až se u břehu tvořila mořská pěna. Severus ten zvuk miloval.

„Nikdy by mě nenapadlo, že jsi typ na romantické procházky po útesech.“

Severus pokrčil rameny. „Mám rád pohled na divoké moře,“ řekl a sevřel její ruku pevněji.

„Máš pravdu, je to dechberoucí. Řekni mi, co si vlastně myslíš o těch pytlácích?“

Pohlédl na ni se sarkastickým úšklebkem. „Že se nedožijí příliš vysokého věku. To co dělají je dost nebezpečné, měli štěstí, že je ten hipogryf nerozšlapal.“

Bylo všeobecně známé, že některá magická zvířata umí být velmi nebezpečná a práce s nimi vyžaduje notnou dávku opatrnosti. Pokud se takové zvíře cítí vaší přítomností ohroženo, stává se predátorem a vy kořistí. Tak to prostě je. Zákon přežití, pud sebezáchovy.

„U tebe moc nechybělo. Je hrozné, že se tím úřady nezabývají. Měli bychom něco udělat.“

„A co chceš dělat? Nemáme se čeho chytit,“ namítl Severus.

Marylin zastavila, pohledem sledovala vlny a stále ho přitom držela za ruku. „Možná bych měla jeden nápad. Táta přece mluvil o těch soukromnících. Určitě bude o nějakých vědět, tak bychom je mohli najít přes ně. Mohl by ses vydávat za pytláka a buď předstírat, že jim chceš něco prodat, nebo cokoli co si vymyslíš, abys z nich vytáhl informace.“

Severus pobaveně pozdvihl obočí. „Nevypadám jako pytlák.“

„Oh, to se dá spravit. Pár kouzel, doplňků a udělám z tebe pytláka jedna radost. Tak co, troufl by sis na to?“

Severus chytil i její druhou ruku, otočil k sobě tak, že si nyní hleděli do očí. V těch oříškových viděl bojovnost, odhodlání, ale také nejistotu.

„To myslíš vážně? Celá léta jsem byl špehem a pohyboval se v těsné blízkosti Pána zla. Co je to jedna mise v utajení a pár pytláků?“

„Já jen nechci, abys měl dojem, že tě do něčeho tlačím.“

„Do ničeho mě netlačíš. Znám tě a bylo mi jasné, že to nebudeš chtít nechat jen tak. Ostatně to se mi na tobě líbí. Najdeme je a vyděsíme tak, že se příště zvířatům vyhnou obloukem.“

Místo poděkování se na něj Marylin zářivě usmála a prostě ho objala. Ani Severus nemluvil, jen ji držel. Slova nebyla zapotřebí. Dokonce v tom nebylo ani nic erotického, na to došlo až později v domě. Samozřejmě teprve poté, co pro jistotu kouzlem odhlučnili dveře.

*****

Dům Kelleyových, Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

Možnost promluvit si s Robertem se naskytla až následující ráno u snídaně. Marylin čekala, že to bude snadné. Přeci jen její otec už v té záležitosti zkoušel kontaktovat úřady a sám byl velmi frustrovaný neúspěchem. Ovšem nyní se z nějakého důvodu zdráhal.

„Byl bych raději, kdybyste to nechali být. S těmihle pytláky není radno si zahrávat.“

„Ale tati, někdo musí něco udělat!“ namítla Marylin trochu hlasitěji, než by bývalo bylo nutné, jenomže otcův postoj ji překvapil.

„To je práce příslušných úřadů, vy dva byste se do toho neměli plést,“ trval si Robert na svém a tak to zkusil ještě Severus.

„Ve vší úctě pane, sám jste nám říkal, že úřady to příliš nezajímá. Rozzlobilo vás to, tak proč nás to nenecháte vyřešit? Zvládneme to.“

„Severus má pravdu tati, není to pro nás problém. Nech nás alespoň ty pytláky najít a získat důkazy, s tím pak můžeš znovu apelovat na úřady. Stačí, když nám dáš pár adres a mi pak promluvíme s těmi obchodníky.“

Ať už to bylo její malou lží, nebo Severusovou podporou, s tímhle návrhem Robert nakonec souhlasil.

„Tak dobrá, ale slibte mi, že sami nic podnikat nebudete. Necháte mě to nahlásit.“

Oba to sice s vážnými výrazy slíbili, dodržet to však nehodlali. Marylin ve skutečnosti nevěřila, že s tím úřady něco udělají. Ani kdyby jim je podstrčili na zlatém podnose. Koneckonců jednalo se jen o zvířata, to nikoho nezajímá.

Robertovi to ale stačilo. Přivolal si kus pergamenu a napsal na něj několik adres, které podle něj připadaly v úvahu. Poté seznam předal Severusovi s varováním, aby přesto byli opatrní. Zbývalo jen udělat ze Severuse Snapea věrohodného pytláka.

 

O blíže nespecifikovaný čas později se Marylin vrátila do hostinského pokoje, náruč plnou šatů a doplňků, které si vypůjčila od svého otce. Severus na ni shlížel od okna napůl pobaveně, napůl překvapeně. Pronásledoval ji pohledem, až jí to přimělo zeptat se, co se děje.

„Nevěděl jsem, že je v tobě tolik ze Zmijozelu. Zjevně na tebe mám špatný vliv.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se nechápavě, přičemž položila tu hromadu na postel.

„Mám na mysli tu tvou malou lež. Mne totiž napadlo přesně to samé.“

„Moji rodiče byli vždy dost opatrní. Před válkou utekli a celkově mají rádi svůj klid. Takže je lepší, když se tohle dozví, až bude po všem.“ Zpočátku o nich Marylin kvůli tomu rozhodnutí smýšlela jako o zbabělcích, ale ve chvíli, kdy viděla všechny ty hrůzy, na okamžik zalitovala, že nešla s nimi. Tady byli v bezpečí, jenže ona byla Nebelvír, nedokázala od všeho jen tak utéct.

„To, že utekli před válkou, jim nemůžeme mít za zlé, ale jinak…s tebou souhlasím. Nepotřebují to vědět, alespoň prozatím.“

„Já se na ně nezlobím…teda teď už ne. Předtím to pro mě bylo nepochopitelné, jsem jiná v tolika ohledech…“ povzdechla si.

Severus přistoupil blíž, podíval se jí do očí a zase vzal obě její ruce do svých stejně jako předtím na útesech. „Na tom není nic špatného Mar. Jsem si jistý, že tě mají rádi takovou, jaká jsi. I já jednu dobu odsuzoval a nenáviděl Nebelvíry, než jsem pochopil, že vlastně nemusejí být až tak špatní. Nyní už je z toho jen takové špičkování,“ mrknul na ni a Marylin se zasmála.

„Já si to nikdy nebrala osobně Seve, vlastně mě to docela baví. Máš velmi specifický humor. Ale teď už dost, je čas udělat z tebe pytláka. Vyzkoušej si tohle.“ A ukázala na hromádku šatů, kterou předtím položila na postel.

Severus ji tedy neochotně pustil a obrátil se k hromádce na posteli. Místo, aby si to vzal do koupelny, se prostě převlékl před ní. Marylin ho celou dobu sledovala a ten pohled si užívala. Jen tak protože mohla, ráda se na něj dívala, navíc sama byla zvědavá na výsledek. Byly tam plátěné kalhoty pískové barvy, hnědá flanelová košile, klobouk a vysoké lovecké boty. Vše si oblékl, kouzlem upravil velikost. Nakonec připnul ještě opasek s loveckým nožem, vlasy svázal gumičkou.

„Neměl bych mít ještě pušku přes rameno?“ chtěl vědět, i když ve skutečnosti pochyboval, že kouzelničtí pytláci používají mudlovské zbraně. Jen žertoval.

„Myslím, že nemusíš. Jdeš přece do obchodu, ne na lov. I tak tomu ale něco chybí, někdo by tě mohl poznat,“ řekla Marylin zamyšleně. Přestože si pod kloboukem svázal vlasy, jeho fotka byla v novinách už tolikrát, že jeho obličej lidé prostě znali. Minimálně v Anglii. Jenže když odebírají Denního věštce Kelleyovi, jaká je záruka, že to nedělá také někdo jiný? Ano správně, žádná. A oni nepotřebovali, aby Severuse někdo poznal.

Nakonec to byl on sám, kdo navrhl kouzlo schopné změnit obličej k nepoznání. A Marylin si v duchu nadávala, že ji to nenapadlo.

„Myslím, že obyčejné žihadlové kouzlo (1) by mělo stačit.“

„Oh, no jistě. Dovolíš?“ zeptala se a už vytahovala hůlku. Severus přikývl, beze strachu, prostě jen tak. Zavrtěla nad tím hlavou. To už mi tolik věříš, že na sebe klidně necháš pozvednout hůlku?

S pokrčením ramen provedla kouzlo. A jeho tvář v tu chvíli začala otékat, nabobtnávat, přesně jako kdyby dostal spousty žihadel. Musel to být nepříjemný pocit, zasažení tímhle kouzlem protivně pálilo. Severus to však přešel bez mrknutí oka.

Vypadalo to…příšerně. Ano rozhodně, ale účel to splnilo. Nikdo ho takhle neměl šanci poznat.

„To bychom měli, teď vypadáš vskutku odpudivě,“ pronesla Marylin s uspokojením a pak se zarazila. Opatrně na něj pohlédla, ale Severus se zasmál. Krásným hlubokým smíchem. Nedělal to moc často. O to víc si Marylin ty vzácné chvíle užívala.

„Oh děkuji, nechceš si to vyměnit?“ zeptal se provokativně Severus, za což si vysloužil lehkou herdu do ramene.

„Klidně kdybych měla nějakou šanci. Naneštěstí mezi pytláky nebývá moc žen, kromě toho v nenápadném nitrozpytu jsi lepší. A teď mi ukaž ty adresy,“ vyzvala ho.

Vložil jí svitek pergamenu do natažené dlaně. Všechno to bylo přímo v Darwinu, což jim ubralo starost s dopravou.

„Vím, kde to je. Můžu nás tam přemístit a počkat na tebe někde v okolí. Je to kouzelnická čtvrť, takže kdybys měl problém, klidně pošli patrona.“

„Zvládnu to, ty si zatím zajdi na čaj, nebo na tu zmrzlinu, kterou tak chválíš. Tohle je snadný úkol.“

„S tou zmrzlinou počkám na tebe, měl bys jí ochutnat. Je vážně skvělá.“

„V tomhle počasí?“ podivil se Severus.

„Jasně, tady můžeš jíst zmrzlinu celý rok. Je to oblíbená lahůdka, nikdy se neomrzí.“

„Když to říkáš,“ pokrčil Severus rameny a otočil se k odchodu. Marylin ho spokojeně následovala. Nejen, že zbaví Darwin pytláků, ale ještě dostane Severuse na tu zmrzlinu jak si slíbila už na Vánoce. Tomu se říká zabít dvě mouchy jednou ranou.

 

Poznámka autorky: (1) Žihadlové kouzlo pohotově použila Hermiona na Harryho v HP 7 ve chvíli, kdy je zajali lapkové a chystali se je přenést na panství Malfoyových. I zde to částečně splnilo svůj účel.