Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 5

Kapitola 5: V utajení

„Nauč se, že skutečná převaha spočívá v umění vítězit bez boje.“ (Bernhard Moestl, v knize Šaolin- Nemusíš bojovat, abys zvítězil)

 

Dům Fletchleyových, Chiswick, Londýn, Anglie…

Městská čtvrť Chiswick, ve které Justin bydlel, se mohla chlubit vesnickou atmosférou, zelenými parky a historickými hospůdkami, které zvlášť v tomto počasí lákaly návštěvníky k línému posezení u ledového čaje. Velmi příjemné místo pro život, ale nevýhodné pro utajení kouzelnického světa, protože jakákoli odchylka od normálnosti se tu velmi rychle rozkřikla. Jaké štěstí, že také Hermiona pocházela z mudlovské rodiny a bez kouzel se tudíž dokázala snadno obejít.

Justin bydlel se svými rodiči v domě s výhledem na Temži. Sousedi ho kvůli tomu dost možná nazývali mamánkem. Hermiona ale věděla, že kouzelnické rodiny spolu často žijí takto pohromadě, aniž by na tom bylo něco divného. Někomu by se mohlo zdát, že uvízli kdesi v minulosti a možná to byla pravda, ale svůj půvab to mělo. Ostatně i ona sama po rozchodu s Ronem opět žila se svými rodiči, které hned po válce úspěšně našla a vrátila jim paměť (1). Nyní ovšem byli Fletchleyovi zřejmě v práci. V domě totiž až na jejího bývalého spolužáka nikdo nebyl.

„Přinesla jsi mi nějaké své materiály k výuce?“

„Jistě,“ přitakala Hermiona a podala mu objemné desky s vlastními poznámkami a také několik knih. Takto odlehčená se posadila na jablkově zelenou pohovku v obývacím pokoji, jež se podle ní vůbec nehodila k okolnímu nábytku. „Je tam všechno, a kdybys potřeboval vědět ještě něco, velmi ráda ti pomůžu.“

Pokud Justina ta hromada nějak vyděsila, nedal to na sobě znát a prostě dál v klidu upíjel džus.

„Děkuji ti Hermiono. Ještě něco?“

„Myslím, že ne. Těch hodin není hodně, takže bys to měl zvládnout. Minerva ti všechno řekne a samozřejmě dostaneš hrubé osnovy doporučené ministerstvem. Jinak je to ale na tobě, já už si svůj učební plán připravuji a do toho si ještě pohrávám s jedním nápadem.“

„Nápadem?“ zeptal se Justin zvědavě a Hermiona se toho hned chytila. Měla to v hlavě už druhý den a potřebovala se s někým podělit, ideálně ještě dřív, než s tím půjde za Minervou.

„Chtěla bych v Bradavicích založit poradnu pro děti z mudlovských rodin, aby se lépe adaptovali v kouzelnickém světě. Víš pro čistokrevné kouzelníky je to všechno snadné, znají to a o mudlech se učí ve tvém předmětu. Jenomže pak jsou tu děti jako ty nebo já, jejichž rodiče nečarují. Přijdou do úplně nového světa, který má jiná pravidla a jiné tradice. Jsou hozeni do vody a plavte, učí se za pochodu, takže je to pro ně těžší. A já bych jim to tímhle chtěla ulehčit, seznámit je s tím světem. Třeba se tím i rychleji začlení. Pokud chceš, ráda uvítám tvou pomoc a nápady.“

„To je hodně odvážný plán Hermiono a vyžaduje velkou zodpovědnost. Myslím, že si na to netroufnu. Pokud se do toho ale i přesto budeš chtít pustit, doporučuju přizvat spíš čistokrevného kouzelníka, který tomu všemu rozumí daleko víc, než kdy mi dva budeme schopní.“

Hermiona svěsila ramena, napůl zklamaně, napůl poraženě, ale chápala to. Byl to strach, co ho svazovalo. Bránil vidět nové možnosti a příležitosti. Nedovoloval riskovat. Ovšem ten nápad s čistokrevným kouzelníkem…ten byl dobrý. Jen zatím neměla tušení, kdo by to měl být.

 

*****

Kouzelnická čtvrť, Darwin, Austrálie…

Ashton Jones patřil k těm lidem, jimž slova diskrétnost a poctivost nic neříkají. Pravidlo náš zákazník, náš pán pro něj platilo jen do chvíle, než se on sám ocitl v ohrožení. V praxi to znamenalo, že aby ochránil svůj vlastní zadek, byl Jones schopný prodat klidně i vlastního bratra. A právě proto se ho Severus rozhodl navštívit jako prvního.

Jeho obchod se na první pohled nelišil od těch, ve kterých Severus běžně nakupoval ingredience. To se ovšem nedalo tvrdit o majiteli. Svým vzezřením připomínal spíše neurvalého hospodského, než obchodníka. A zřejmě velmi rychle pochopil, že ani Severus není úplně běžný zákazník. Což také nebyl, ostatně, který pytlák by byl že?

„Kdo jste?“

Jeho přiškrcený hlas Severuse uspokojil. On se mě skutečně bojí. Jistěže byl zvyklý nahánět lidem hrůzu. Obvykle se o to ovšem postaral jeho netopýří plášť a nepřátelské, někdy až nelítostné vystupování. Byla to jen hra, ukázka domnělé převahy. Tentokrát to bylo dílo Marylin, stvořila dokonalého pytláka. Co na tom, že i to byla jen hra? Jones to nevěděl.

„Jmenuji se váš nový velký problém, tedy pokud mi nebudete ochotný pomoci,“ řekl mrazivým hlasem.

Jones si odkašlal. „Takže pán nemá jméno, rozumím. Co mi chcete prodat?“

„Nevzpomínám si, že bych mluvil o prodeji. Ve skutečnosti potřebuju informace. Byl jsem nějakou dobu v zahraničí, teď jsem se vrátil a nemohl uvěřit svým očím. V mém revíru jsou jiní lovci, kradou mi zvěř, což je poněkud nemilé chápete?“

„A co s tím podle vás mám dělat já? Ta zem vám nepatří, stejně tak jim. Zkrátka kdo dřív přijde, loví. Takový je tady zákon.“

„Samozřejmě. Přesto, rád bych si to s nimi vyříkal, určil pravidla. Nemusíte se do toho plést, stačí, když mi řeknete, kde je najdu. Seznam těch, co vám v poslední době něco prodali a jejich adres by pomohl. Jistě si vedete nějaké záznamy, alespoň pro sebe.“

Severus věděl, že i kdyby to tak bylo, nikdy mu je neukáže, tedy ne dobrovolně, nevystavil by se nebezpečí. Celou dobu proto okrajem vědomí kroužil kolem Jonesovi mysli, nenápadně jemným nitrozpytem odkrýval myšlenky až dokud nenarazil na tu, kterou mu sám podstrčil. Blufoval, samozřejmě, nemohl si být jistý, že takové záznamy skutečně existují.

Existovaly. A jak obchodník horečně zvažoval své možnosti, nevědomky tím Severusovi ukázal, kde je najde. Víc nepotřeboval, nenápadně jeho mysl opustil, z rukávu vytáhl hůlku. „Petrificus totalus.“

Ashton Jones se zhroutil, neschopný pohybu tak, že připomínal sochu. Severus ho nechal ležet za pultem neviděného a sám zamířil do zadní části obchodu, kde by hádal sklad. Sebral záznamy, kouzlem si je okopíroval. To vše rychle a v naprosté tichosti. Pak se vrátil, Jones tu byl stále sám, žádný zákazník nepřišel. Přesto nebylo bezpečné tu dál zůstávat. Severus tedy jen vymazal vzpomínku na jejich setkání, prostým Finite zrušil Petrificus. Nevědět pro tebe bude bezpečnější. Pomyslel si, když obchod opouštěl.

*****

Kouzelnická komunita v Austrálii se nijak nelišila od té anglické. Jediný rozdíl byl snad v tom, že zdejší škola nebyla schopná poskytnout tak kvalitní vzdělání jako Bradavice. Nevyrůstali tady žádní lektvarový mistři, ani skvělý duelanti. Přesto tahle země měla své kouzlo. Musela mít, když se tu manželé Kelleyovi rozhodli zůstat, namísto toho, aby se po válce vrátili do Anglie. Marylin jim to neměla za zlé. Vybudovali si tady nový život a ona to respektovala. Sama tu ale nikdy žít nechtěla, jejím domovem byla Anglie.

Nyní seděla na lavičce přímo naproti obchodu, kam před chvílí zašel Severus. Hřejivý béžový hábit poskytoval dostatečnou ochranu před větrem i chladným vzduchem. V klidu tedy čekala, až vyjde, pozorovala ruch v místní kouzelnické čtvrti a přemýšlela. Zatímco kolem ní procházely nepřeberné rodiny s dětmi, její myšlenky se toulaly na míle daleko. Uvažovala nad tím, kde budou se Severusem žít. Talbot byl pro dva přeci jen příliš malý. Natožpak pro tři. To by samozřejmě vyřešila rekonstrukční kouzla, ale co když Severus má úplně jiné představy? Musela si s ním o tom nenápadně promluvit.

„Hodláš tu přenocovat?“

Marylin se zmateně ohlédla. Severus seděl na lavičce vedle ní a se zdviženým obočím ji pozoroval. Netušila jak dlouho už tu byl, ale nezeptala se. Prostě jen vytáhla hůlku, mávnutím uvedla jeho obličej do původního stavu. Ano to je mnohem lepší. Konstatovala s vnitřním úsměvem.

„Promiň, zamyslela jsem se. Jak to šlo?“

„Výtečně. Stačila jedna návštěva, na kterou si pan Jones ovšem nikdy nevzpomene,“ odvětil spokojeně. Očividně se dobře bavil.

„Tys mu vymazal paměť?“ zeptala se nevěřícně Marylin.

„Jen jsem mu vyjmul vzpomínku na naše setkání. Nic nepoznal a alespoň bude v bezpečí pro případ, že by naše pytláky později zajímalo, jak jsme je našli.“

To bylo skutečně brilantní a logické. Jen škoda, že jsem na to ve svých plánech vůbec nepomyslela. Nadávala si v duchu Marylin.

„Ano to by se mohlo stát, máš pravdu. Vůbec mě to nenapadlo.“

„Podstatné je, že to napadlo mě. Tak co půjdeme na tu zmrzlinu?“

Vyrazili beze spěchu, ruku v ruce jako zamilovaní puberťáci na romantické procházce. Možná že to vypadalo směšně u dvou zralých dospělých. Marylin to bylo jedno, její pověst tím utrpět nemohla. Ne tady, daleko od domova. A když milujete, na některých věcech prostě nezáleží.

Po několika minutách došli na malé náměstíčko, na jehož rohu bylo vyhlášené zmrzlinářství. I v tuto roční dobu sedělo uvnitř několik hostů. Co si Marylin vzpomínala, bylo to tak vždy a to bez ohledu na počasí. Jen v teplých měsících se dalo sedět i venku na terase, která teď byla sklizená. (2)

Koupili si zmrzlinu s sebou. Severus rakytníkovou a Marylin své oblíbené medové potěšení. Dávala si ho tu často.

„Skvělá. Chceš ochutnat?“ zeptala se venku Severuse.

„Ne děkuji. Myslím, že zůstanu u své rakytníkové.“

Marylin se zasmála. „Jak chceš, ale nevíš, o co přicházíš.“

„To je dost dobře možné, přesto své rozhodnutí nezměním,“ odtušil Severus s despektem a přitom pomalým krokem pokračoval v cestě.

 

Poznámka autorky: (1) V 7. Díle ještě než se Hermiona se svými přáteli vypravila hledat viteály vymazala svým rodičům paměť. Oni tak vůbec nevěděli o kouzelnickém světě, ani že mají dceru. Jen díky tomu je udržela v bezpečí.

(2) Místo inspirováno oblíbenou zmrzlinárnou a kavárnou Moccacafé ve městě Tábor, kde můžete ochutnat opravdu skvělou domácí zmrzlinu rozličných příchutí. Takže pokud byste někdy měli cestu, rozhodně doporučuji. Je plno v každém počasí.