Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 7

Kapitola 7: Poslední dny v Austrálii

„Lituje se výlučně nečinnosti, nerozhodnosti, váhání. Činů a rozhodnutí, i když někdy přinášejí smutek i žal, se nelituje.“ (Andrzej Sapkowski, polský spisovatel)

Dům Kelleyových, Allen Avenue, Darwin, Austrálie…

Měli jste někdy pocit, že chcete být neviditelní? Nebýt Severusovi němé podpory, přesně to by si Marylin nyní přála.

Robert vrázoval do kuchyně kde seděli. Dveře za sebou zavřel tak hlasitě, že to vyrušilo i Ellen, která u linky louskala ořechy. Ručně. Bez magie. Dělala to vždy, když se potřebovala uklidnit. 

„Prohlédl jsem toho medvídka,“ začal Robert, nedokázal úplně potlačit rozzlobený tón. „Jeho ocas nese známky, že se ho pokoušeli oddělit, zřejmě aby jim nemohl ublížit. Dát ho do pořádku bude chvíli trvat, ale žádná další zranění už naštěstí nemá. Tedy kromě toho, že nikomu nevěří. A Teď mi řekněte, kam jste dali rozum?! Měli jste pouze zjistit jména, případně adresu těch pytláků. Místo toho si nakráčíte do jejich chaty a vypálíte ji do základů! Myslíte si, že mi to nedošlo? Tady se zprávy šíří rychle, takže kde jsou ti pytláci?“

„Rozum měl zjevně špatný den, když už se ptáte. Pytláci jsou pryč, pane. Vyděsili jsme je tak, že už se nevrátí,“ odpověděl klidně Severus, jakoby se ho Robertova zloba vůbec netýkala. Marylin raději neříkala nic. Koneckonců její otec měl právo být naštvaný. Lhala mu naprosto vědomě, což nikdy předtím neudělala. I jako dítě byla čestná, zvyklá své průšvihy upřímně přiznat. A že jich nebylo málo. Přesto se nemohla přimět, aby litovala. To co se Severusem udělali, bylo správné.

„Nebudu zastírat, že jsem se jich chtěl zbavit, ovšem ne takhle. Nevím, kdo z vás to vymyslel, ale zklamala jsi mě Marylin.“

To zabolelo. Vědomí, že jste někoho zklamali, bolí pokaždé. A možná mnohem víc vás, než toho druhého. Skleslé přikývnutí. Marylin rychle zaplašila slzy, jež se jí draly do očí. To je v pořádku, dalo se to čekat. Když opět pohlédla svému otci do očí, její výraz byl zase hrdý a rozhodný.

„Byl to můj nápad tati. Někdo musel něco udělat, když úřady nechtěly a já věděla, že tebe bych nepřesvědčila. Vím, že se zlobíš, ale já se rozhodla a nelituju toho. Jsem přesvědčená, že to bylo správné.“

Ať už chtěl Robert odpovědět cokoli, neměl příležitost. Od vstupních dveří se totiž ozvalo podivné škrábání, jakoby se někdo dobýval dovnitř. Všichni se tázavě otočili tím směrem, ale byla to Marylin, kdo ty dveře nakonec otevřel. Dovnitř vcupital měsíčňan a neomylně si to namířil ke stolu zjistit, zda tam náhodou nezůstalo něco dobrého.

„Jeden by si myslel, že tady ti chudáci nedostávají najíst.“ Severus svou poznámku sice doprovodil zamračeným výrazem, zároveň ale bylo vidět, jak mu cukají koutky úst, takže to celé působilo dosti pitoreskním dojmem.

Pokud celá ta scéna měla odlehčit atmosféru v místnosti, na Roberta to mělo účinek přesně opačný. 

„Merline to ne, v rozčílení jsem zapomněl zavřít ohradu!“ zhrozil se a vyběhl z domu. Měsíčňan zvědavě odcupital za ním. Na dobrůtku nejspíš zapomněl.

V tu chvíli také Ellen zanechala svého louskání ořechů. „Jdu mu pomoct. Já…chápu, proč jste to udělali. Robert umí být velice tvrdohlavý, zvlášť když vyřešíte za dva dny něco, co on zkoušel měsíce. Zase se uklidní, ale doporučuju ho teď pár dní nedráždit.“ Povzbudivě se usmála na svou dceru a byla pryč. Severus s Marylin v kuchyni osaměli.

„Taky jsem tě zklamala?“ zeptala se Marylin zbytečně ostře. Ačkoli před rodiči nakonec zachovala tvář, otcova slova jí stále ležela v žaludku. Na jednu stranu jí to bylo líto a na druhou se zlobila kvůli jeho zabedněnosti. Zvláštní kombinace.

Severus si však z jejího tónu nic nedělal. „Mě nemůžeš zklamat. Kromě toho jsem přece na tvé straně,“ řekl a naklonil se k ní, aby ji mohl políbit. Jen lehce, s nevysloveným ujištěním v očích. Jsem s tebou ať se děje co chce.

Ano. Marylin to věděla. Severus byl Zmijozel a ti se nekladou podmínky ani se nepotřebují balamutit sladkými slovíčky. Dávno akceptovali realitu. Ten kdo jim připisuje pouze špatné vlastnosti se šeredně mílí. Proto žádný můj vztah dlouho nevydržel, potřebovala jsem Zmijozela.

„Vždyť já vím, promiň. Vlastně ani nevím, proč jsem to řekla. Tátova slova mě nějak vykolejila.“

„Neomlouvej se,“ řekl Severus, jakoby se nic nestalo. On o omluvy nikdy nestál, ani když byly na místě. Jenomže Marylin na to pořád zapomínala.

*****

Kouzelnická čtvrť, Darwin, Austrálie…

Ellen měla pravdu. Během několika následujících dní Robertův hněv postupně vyprchal. Severus s Marylin mezitím často vyráželi na výlety do vnitrozemí objevovat přírodní krásy Austrálie.

Poslední den před návratem domů, to už byl Robert zase v dobrém rozmaru, se dvojice vypravila do kouzelnické čtvrti na odpolední nákupy a večeři.

Vybrat Harrymu dárek k narozeninám se ukázalo být složitější, než čekali. Severus razantně odmítl návrh vyřešit to suvenýrem z jejich pobytu zde, zdálo se mu to příliš nepraktické. Přesto souhlasil, že by se hodilo něco tématického. Nakonec to skončilo albem na kouzelnické fotografie, na jehož deskách skákali klokani. Marylin totiž trvala na tom, že chce, aby Harry podrobně dokumentoval Igniho vývoj a oni tak o nic nepřišli, zatímco budou v Bradavicích. Tady už Severusova námitka, že se přece budou navštěvovat, nepadla na úrodnou půdu. Částečně její nadšení chápal, částečně ho však děsilo. Marylin se pokud věděl, nikdy nestala matkou a teď se zdálo, že po tom tajně touží. Mohlo to tak být? Severus se nad tím raději rozhodl nepřemýšlet.

Bohužel to nebylo vše, co ho ten den mělo znepokojit. Zakončení večera v romantické restauraci s hořícími svíčkami jako na skutečném rande Severusovi tolik nevadilo. Vlastně se mu tady určitým způsobem líbilo. Restaurace byla zařízená ve starém přímořském stylu a propojení kouzelnické kuchyně s tou mudlovskou, vytvářelo něco jedinečného, co nikdy předtím neviděl. Majitelem byl totiž smíšený pár, který očividně rád bořil hranice a spojoval nespojitelné. Přijít sem znamenalo alespoň na chvíli uvěřit, že by kouzelníci a mudlové mohli žít pospolu a v míru bez nějakých zákonů o utajení.

„Jejich představa je sice poněkud naivní, přesto považuji otevření takového podniku za neotřelý, ovšem vcelku dobrý nápad,“ komentoval to Severus, při čemž pozoroval, jak jedna ze servírek sirkou zapaluje svíčky a kolem ní procházejí číšníci levitující před sebou talíře s jídlem. Na pohled docela zajímavý kontrast.

 Malfoy posedlý čistotou krve by se tu nejspíš zbláznil. Severus ne. Nic si nenalhával. Dávno pochopil, že čistokrevnost je dnes spíše výjimkou. On sám a dokonce i Pán zla byl dvojí krve, ačkoli to moc rád popíral, zatímco hlásal tu svou stupidní víru. To ovšem Severusovi došlo až mnohem později když sundal růžové brýle.

„Jsem ráda, že se ti tu líbí, mají tu dobré jídlo,“ řekla Marylin. Poklepáním hůlky na příslušný řádek si objednala jehněčí maso s pečenými fazolemi a červené víno. Severus její postup zopakoval. Zvolil lososa na citrónech. Pak jídelní lístek zavřeli, Marylin na desky označené číslem stolu poklepala hůlkou, pronesla „Finite“ a odeslala ho do kuchyně ke zpracování. Poněkud neosobní způsob objednávání, ale na co sem tahat číšníky že? Pomyslel si Severus a tázavě pohlédl na Marylin. Vypadala totiž, že se k čemusi odhodlává.  

„Přemýšlel si někdy nad tím, kde bys chtěl žít, kdybys měl rodinu?“ zeptala se nakonec nejistě.

Rodina. To bylo slovo, které Severuse tak znepokojilo. Samozřejmě věděl, že před svatbou budou muset vést podobně závažné rozhovory a učinit jistá rozhodnutí. Samotné vědomí vás na to ovšem nepřipraví, neznamená to, že najednou víte i jak se to dělá, nebo co říkat. Přesto, něco říct musíte. A tak se Severus rozhodl zkusit částečnou upřímnost. O nic přece nejde, nebo ano?

„Rodina pro mě vždy byl spíš abstraktní pojem, něco co se pro válečníka prostě nehodí, ale občas ve skrytu duše…ano přemýšlel. Líbil by se mi dům v Cornwallu (1) s výhledem na moře.  Nic velkého, ale rozhodně větší než Talbot, abychom mohli přijímat hosty, případně pořádat oslavy.“

„Takže Cornwall, zajímavá volba. Proč ne, dům na pobřeží bude fajn, ale neznepokojuj se tím prosím, nemyslela jsem hned, prostě až někdy. Jen mě to tak napadlo. Chápu, že si na tu představu potřebuješ napřed zvyknout. Kromě toho ještě ani nejsme svoji,“ vysypala ze sebe téměř na jedno nadechnutí.

Zřejmě myslela, že ho tím uklidní. Ve skutečnosti jí na tom, záleželo, jen by to nikdy nepřiznala, to Severus věděl. Přesto přikývl. Bylo to snazší, než říct, že si není jistý a dělá to prostě proto, že by to tak mělo být. Zatím. Ale naučím se to, přísahám. Slíbil sám sobě.

Zbytek večeře proběhl v duchu přátelského tlachání o ničem. Marylin se zjevně snažila, aby Severus na právě proběhlý rozhovor zapomněl. A on prostě předstíral, že se jí to povedlo.

O dvě hodiny později se oba vrátili do domu Kelleyových, kde je čekalo ještě balení na zpáteční cestu. Už zítra budou zpět v Anglii, kde nejspíš právě vrcholily přípravy na Harryho oslavu narozenin.

Poznámka autorky: (1) Cornwall je nemetropolitní hrabství rozkládající se na nejzápadnějším poloostrově Anglie. Je znám svou divokou a pustou krajinou, rozsáhlým a rozmanitým pobřežím, působivými útesy a v neposlední řadě také řadou památek vážících se k legendám o králi Artušovi. Např. hrad Tintagel, jež prý býval sídlem samotného Merlina Ambrosiuse, čaroděje, druida a proroka.