Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 12

Kapitola 12: Začátek problémů

„Zajímej se víc o své svědomí, než o svou pověst. Protože tvé svědomí je to, co jsi, zatímco tvoje pověst je to, co si o tobě myslí ostatní. A to co si o tobě myslí ostatní je jejich problém.“ (Charlie Chaplin, britský herec, režisér a scénárista)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Ráno vstal Severus časně a plný energie. Díky příjemnému pocitu z návratu se vyspal opravdu dobře. Možná, že kdyby už nyní mohl tušit, jaké problémy ho čekají, zůstal by raději v posteli. Jelikož to ale nevěděl, odebral se potichu do své pracovny, aby napsal dopis Dracovi, jak předešlého dne slíbil Marylin. Při té příležitosti zjistil, že také Fawkes už nerušeně podřimuje na svém bidýlku. Takže ještě než Severus usedl za svůj stůl, nasypal mu plnou hrst zrní. Také on musel být rád, že je zpátky

Netrvalo to dlouho. Po pár minutách zapečetil hotový dopis, předal sově a v tu chvíli dovnitř s tichým zaklepáním vešla Marylin. Oblečená a upravená, zřejmě připravená k snídani.

Ve Velké síni toho rána sedělo již několik profesorů, kteří rovněž dorazili o několik dní dříve, aby se mohli zabydlet a připravit své učebny na výuku. Na první pohled bylo patrné, že ne všichni jsou jeho návratem nadšení. Například Justin Finch-Fletchley na něj během snídaně vrhal nepřátelské pohledy a směrem k Hermioně trousil poznámky typu: „Člověk by řekl, že po minulých zkušenostech bude ředitelka při výběru nového profesora obrany daleko víc dbát na jeho bezúhonnost a dobrou pověst.“

Severus nebyl idiot. Pochopil, že v něm stále vidí zrádce a smrtijeda. Lhostejné jak dlouhá doba od konce války uplynula, určité věci se prostě nikdy nezmění. Ne že by čekal něco jiného. Ostatně byl na to zvyklý. Nikdo neuměl být pohrdán s takovým klidem a grácií. Jen on. Prozatím mu tedy nedělalo problém nechat to být, zvlášť když se zdálo, že ostatní jeho znovupřijetí akceptovali o něco lépe. Hermiona si kupříkladu velmi snadno zvykla na nový status a mluvila s ním beze strachu jako s dlouholetým kolegou. Její schopnost se přizpůsobit byla skutečně obdivuhodná.

Ne ovšem tak Marylin. Ta se s Justinovým chováním nedokázala jen tak smířit. Naneštěstí zvolila řešení, které Severus naprosto odmítal. Veřejně se ho zastala.

„Nechováte se fér Justine. Zřejmě jste zapomněl, že právě Severus den co den riskoval život u smrtijedů, aby nám ostatním poskytl alespoň malou výhodu v boji a zajistil zdání bezpečí. Co za to dostal? Odsouzení a pohrdání. Tak prosím nesuďte něco, o čem nic nevíte.“ Její hlas sice navenek zůstával klidný, uvnitř však očividně běsnila.

„Ale já mu to neberu, jenomže to tak nebylo vždycky. Ani role špeha, jakkoli byla statečná, nemůže vymazat fakt, že dělal špatné věci, zabíjel nevinné,“ namítl Justin hněvivě.

„Znovu se opakuji, vůbec nic o něm nevíte. Nejprve si zkuste žít jeho život a až pak suďte…“ Zřejmě chtěla říct ještě něco, ale Severus se do toho tiše vložil, ruku na jejím rameni v upokojujícím gestu.

„Marylin prosím, nech to být. Tohle není nic nového, poradím si. Jen tu děláš zbytečné divadlo.“

„Jediný, kdo tu dělá divadlo je Justin Severusi a to není fér. Nemůžu se na to dívat,“ řekla Marylin, setřásla jeho ruku, a aniž by dopila svůj ranní čaj, uraženě opustila profesorský stůl.

Severus se poté obrátil k Justinovi: „Jsme kolegové Justine, takže se k vám tak budu chovat. Vše co jste řekl je pravda, nepokouším se to vymazat, ale ani to nemohu změnit. Pokud máte nějaký konkrétní problém, řekněte mi to. V opačném případě se laskavě zdržte komentářů a chovejte se profesionálně, jinak bych se mohl domnívat, že jste jaksi zapomněl dospět.“

Justin se nezmohl na slovo a ještě když Severus také opouštěl Velkou síň, za ním zíral jako opařený s otevřenou pusou.

Šokovat tenhle Zmijozel vždycky uměl. Stejně tak mistrně ovládal hru na jemné urážky. Zub za zub, urážka za urážku. Prozatím jsme si kvit. Takhle to dělají Zmijozelové, hraješ taky?

Se zachmuřeným výrazem došel Severus až do sedmého patra, kde se nacházela Síň zakladatelů. Sice mu částečně lichotilo, jak se ho Marylin zastala, ale přijmout to nemohl. Měl svou hrdost a vždy si takové věci řešil sám. To Marylin bude muset do budoucna pochopit, ať se jí to líbí nebo ne.

„Draco dormiens nunquam titillandus,“ pronesl nerudně směrem k prázdné stěně. Ten snídaňový incident mu již spolehlivě stihl zkazit náladu. Hlavně tedy přístup jeho snoubenky.

Pro vstup do Síně zakladatelů sloužila stejná slova, jaká byla od nepaměti heslem školy. Objevily se před ním mohutné zdobené dveře. Severus jimi prošel a ocitl se v kruhové místnosti, po jejímž obvodu visely portréty všech čtyř zakladatelů v životní velikosti. Přímo uprostřed stála na zemi velká studnice z šedého kamene připomínající myslánku. Namísto vzpomínkových vláken však obsahovala zásoby magie celého hradu. Po většinu času byla tato místnost opuštěná, profesoři sem neměli důvod chodit. Pouze ředitel školy, když potřeboval přístup k zásobám magie, například, aby mohl před bitvou posílit štíty.

„Co sem přivádí hlavu Zmijozelu? Nikdy nás nepřišel navštívit nikdo jiný, než ředitel a i ten pouze v případě krajní nutnosti,“ otázal se ze svého portrétu Salazar Zmijozel. Také ostatní se tvářili značně překvapeně.

Severus se k nim obrátil a s patřičnou úctou v hlase odpověděl: „Toto je případ krajní nutnosti. Jedná se o kletbu, která již léta spočívá na postu učitele Obrany proti černé magii. Mám podezření, že je vázána na samotný hrad, proto se dosud nikomu nepodařilo ji zlomit. Jsem tady, abych tu teorii ověřil, dovolíte mi použít pokročilá odhalovací kouzla?“

„Samozřejmě. Pokud je to skutečně tak, pak se to týká nás všech a je potřeba s tím něco udělat,“ odpověděl za všechny Godrik Nebelvír. Rowena s Helgou souhlasně přikyvovaly.

„Proto jsem tady,“ naznačil poděkování Severus a bez dalších okolků začal kolem studnice vrhat stejná odhalovací kouzla, jako prve v učebně a kabinetu. Tentokrát ovšem s mnohem větší úspěšností. Jeho tušení se potvrdilo. Černá magie tu byla cítit naprosto zřetelně, pevně spjatá s hradem, přesto sem nepatřila. Jenomže jak jí dostat pryč, aniž by u toho musel zbourat celou školu? To byla otázka za všechny galeony.

Severus ignoroval tázavé pohledy zakladatelů a s nepříjemným pocitem se vydal sdělit tu novinku Minervě. Neměl strach, prostě to jen bylo horší, než se zpočátku domníval. Tady nemohli pomoct žádní odeklínači, protože kletba byla záměrně navázána na samotný hrad, aby se nedala snadno zlomit, minimálně ne běžnými způsoby. Přesto to stále nebyl důvod k panice. Měli dost času vymyslet řešení.

*****

Marylin přerušila spojení se svými rodiči, ale stále zůstávala sedět v tureckém sedu před zrcadlem. Právě jim sdělila, jak se rozhodli ohledně svatby, a svěřila se matce s dnešním incidentem u snídaně. Tedy alespoň do té míry, aby neprozradila příliš ze Severusovi minulosti, jen obecně známé věci.

Měla teď pocit, že se jí vyhýbá. Celý den ho neviděla, dokonce si ani nebyla jistá, že je na hradě. Bylo možné, aby se na ni zlobil kvůli tomu, že se ho zastala? Mohla mít její matka pravdu? Ellen ji v žádném případě neuklidnila, dokonce se zdálo, že je na jeho straně. Její přednáška na téma mužská hrdost tomu nasvědčovala. Zkrátka a dobře matka jí radila, aby se do toho už víc nevměšovala a nechala ho, ať si to vyřeší sám, ale Marylin si nebyla jistá, zda to dokáže. Byl to teď i její boj. Jak se má od toho distancovat?

Z úvah jí náhle vyrušilo klapnutí dveří. „Kde jsi byl? Měla jsem obavy,“ zeptala se poté, co přešla do obýváku a spatřila Severuse, jak si sundává hábit a nalévá ohnivou whisky.

„Omlouvám se. Byl jsem v Síni zakladatelů potvrdit naši teorii, pak jsem to u oběda probíral s Minervou a odpoledne jsem měl nějaké pochůzky v Prasinkách,“ vysvětlil neurčitě. Buď něco tajil, nebo jen nebyl zvyklý hlásit někomu své kroky. Každopádně, nezdál se opilý, to bylo dobré.

„No dobrá. Já…nebyla jsem si jistá, jestli se nezlobíš kvůli tomu, co se stalo ráno. Prostě se mi zdálo, že se mi vyhýbáš.“

„Nevyhýbám, přesto bych ocenil, kdybys to nechala být. Nechci, aby ses mě takhle zastávala, něco podobného jsem čekal a umím si s tím poradit. Není to zdaleka poprvé.“

„Já to vím Severusi, ale teď na to nejsi sám. Tvůj boj je mým bojem a tví nepřátelé jsou mými nepřáteli. Jsme partneři, vzpomínáš?“

Severus si prohrábl rukou vlasy a zahleděl se na obsah své sklenice. „Marylin ty to nechápeš. Ve skutečnosti nezáleží na tom, co si lidé myslí, to je jen jejich problém. Snažit se je napravit je nesmyslné jako boj s větrnými mlýny. Přílišné plýtvání energií. Nemůžeš změnit lidi!“

„Ale Harry se změnil, teď tě vidí úplně jinak,“ pokusila se namítnout.

„Protože pochopil, kolik toho máme společného. Naše minulost je trochu podobná, oba známe cenu války, to lidi změní. Justin ovšem v první linii nikdy nestál, proto mu jeho pocity nemohu mít za zlé. To ale neznamená, že si to nechám líbit. Ve skutečnosti jsem ho již zatáhl do zmijozelské hry, jsem zvědav, jestli pochopí pravidla.“

Jaká zmijozelská hra? Marylin nevěděla co má na mysli. Zatím neznala Zmijozely natolik dobře, aby mohla chápat jejich hry a pravidla. Mohla ale počkat co to přinese, než se do toho vloží. Uzavřela sama se sebou kompromis.

„Tak dobře, nechám tě, aby sis to vyřešil sám, ale nic to nemění na tom, že se mi jeho chování nelíbí.“

„Nikdy jsem se nepokoušel pochopit Nebelvíry, prostě jsem se naučil přijmout je, takže nebudu říkat, že tě chápu. Řeknu ti ale jedno. Pro mne je důležitá jen naše pravda nikoli nějaké domnělé skutečnosti, co si ostatní myslí, že vědí.“

Kéž by to bylo tak jednoduché. Marylin si opravdu přála tohle umět, ale byla vychována ve světě, kde na dobré pověsti záleží, protože když jí nemáte, všechno se tím komplikuje. Dosažení cílů, prosazování názorů, respekt, to všechno závisí na tom, co si o vás myslí ostatní. Paradoxní ovšem bylo, že v případě Severuse byla dobrá pověst relativní pojem, který se dal vyložit různě. Možná to tak bylo s válkou obecně. Může mít vůbec válečník dobrou pověst, když všechny jeho volby rozhodují o životě druhých? To asi záleží na svědomí.

Poznámka autorky: Kde Severus byl a co zařizoval v Prasinkách, objasním později. Můžu vás jen ujistit, že k tomu proč jí to neřekl, měl dobrý důvod.