Paralelní svět-2

Nad železným čtvercem se rozsvítila červená zářivka, načež se vněm zajiskřilo. Poté se objevila roztáčející se spirála, která se po chvíli začala vzdalovat do jeho nitra.
Major Karel Pokorný to sledoval a pociťoval přitom vzrušení. Měl to být jeho první vstup do paralelního světa. Od té doby, co se stal dobrovolníkem jednotek X, prodělal speciální výcvik a přitom si připadal jako ve sci-fi filmu.
Letadélko ve velikosti tužky vlétlo do roztočené spirály a zmizelo v ní. Čekání se zdálo nekonečné.
„Můžete vstoupit. V širokém okolí výstupní brány není nikdo přítomen,“ ozval se hlas z amplionu v místnosti.
„Přeji vám hodně štěstí,“ řekl plukovník Clark Davidson a se všemi si postupně podal ruku.
Za okamžik čtveřice mužů v civilním oblečení třicátých let dvacátého století vstoupila do točící se spirály. Pokorný se ještě předtím nadechl. Pak jen pocítil, jak se ho zmocnila jakási síla. Ta ho začala táhnout rychle spirálou. Během několika vteřin byl vtažen na její konec. Pak náhle uviděl před sebou z mlhy vynořit se stromy a zem. Na ní neudržel rovnováhu a spadl.
„Vítejte v protektorátu Čechy a Morava. Dnes bude hezký červnový den,“ řekl mu podplukovník Michal Novotný, který čtveřici velel.
„Trochu tvrdý dopad, ale to přežiju,“ konstatoval a postavil se na nohy. Za sebou uviděl skálu ve tvaru brány, přičemž v jejím vnitřku uviděl vlnící se vzduch, který připomínal průhlednou hladinu vody. Pak vše náhle zmizelo.
Všichni poté šli lesním porostem podél skal. Za chvíli se zastavili před velkou skálou. Podplukovník položil dlaň na placatý kámen před skálou a v ní se vzápětí otevřel malý otvor.
„Zde máme svou základnu. Nikdo jiný kromě nás čtyř tu skálu nevotevře. Naše otisky jsou klíčem,“ řekl kapitán Jan Skácel překvapenému majorovi.
V prostorné jeskyni, uměle osvětlené bylo vše, od zbraní , výbušnin přes německé uniformy až po dvě auta.
„Jak jste sem ta auta dostala?“ zeptal se hned major.
„Tahle jeskyně má ještě druhý východ,“ odpověděl mu podplukovník.
V jiné části jeskyně se mu naskytl pohled na několik počítačů a další zařízení.
„Tohle slouží k monitorování širokého okolí. K tomu nám slouží speciální kamery zamaskované za ledascos. To ostatní slouží k poslechu rádii a vysílaček a tak podobně,“ začal vysvětlovat nadporučík Mirek Vincent.
„Nevycházím z údivu,“ konstatoval poté.
„Na to si zvyknete,“ řekl mu kapitán.
„Našim úkolem bude vyzvednout asi dost nebezpečnou zbraň, kterou před časem ukryl jeden vynálezce. Že po ní gestapo pátrá, jsme se dozvěděli při odposlechu jednoho jejich vozu, kde jsme umístili naše štěnice,“ sdělil majorovi Novotný.
„Kde jí chcete hledat?“ zeptal se.
„Ten vynálezce žil ve vesnici nedaleko Prahy. Naše mini letadélko, co dokáže vidět i pár metrů pod zem a přitom má kolem sebe ochrannou clonu proti spatření, objevilo jednu bednu v zemi. Je zakopaná u stromu poblíže trosek hradu. To místo je nedaleko vesnice, ve které žil.“
„Stačí jenom ji vykopat a dostat sem.“
„Budeme to muset províst dnes v noci. Přes den by to bylo velmi riskantní.“
Pozdě večer vyjela trojice mužů autem ze skály, zatímco nadporučík Vincent ovládal na dálku letadélko, které začalo létat nad místem, kde chtěli kopat. A díky mikrokameře, na něm umístěné viděl široké okolí.
„Dejte si pozor. Pod kopcem, kde je ta zřícenina, se na louce na posedu usadil hajný,“ oznámil jim vysílačkou, když se přibližovali.
„Půjdeme tam druhou stranou,“ rozhodl podplukovník Novotný a pokračovali v jízdě. Polní cesta vedla nedaleko louky, na které byl posed.
„Ten hajnej vás zahlídnul. Koukal na vás dalekohledem,“ ozval se opět po vysílačce nadporučík.
„Hm, je měsíční noc,“ mínil podplukovník, přičemž se zadíval se přes dveřní okno na jasnou noc a řekl:
„Na druhou stranu kopce jiná cesta nevede. Snad nezačne být zvědavej, kdo tu tak pozdě večer jede.“ .
„Slejzá a nasedá na motorku. Vypadá to, že pojede za vámi,“ sdělil jim vzápětí hlas nadporučíka.
„Zatracenej hajnej,“ procedil mezi zuby Skácel.
„Klid. Pojedeme stále dál,“ řekl podplukovník a sešlápl více pedál od plynu. Po několik metrech jízdy vjeli do lesa a náhle před sebou spatřili spadlý strom. Ten ležel napříč cestou.
„Couvejte. Tam dál se votočíme,“ navrhl Pokorný.
Auto couvalo, ale za chvíli se za nimi objevil jedoucí hajný na motorce.
„Já s ním promluvím,“ nabídl se major a hned vystoupil.
Hajný zastavil několik metrů před autem a sesedl z motorky.
„Dobrý večer. My jsme nějak zabloudili. Jedeme do Prahy,“ sdělil mu hned.
„To je mi nějak divný. Co vás to napadlo uhnout ze silnice?“ zeptal se nedůvěřivě hajný a puška mu pomalu sjela z ramene.
„No to víte…“
Ve stejný okamžik cosi zasvištělo vzduchem a hajný vykřikl, zapotácel se a padl na cestu.
„Tohle ho na nějaký čas uspí,“ řekl kapitán, který svíral v ruce malou pistolku, ve které místo nábojů byly uspávací střely.
„Hm. Měl jsem už vobavu, že by mohl vystřelit,“ mínil major.
„Necháme ho zatím v autě a až pojedeme nazpátek, tak ho vytáhneme na posed,“ řekl podplukovník. Pak uspaného hajného odnesli do auta. Všichni tři si nasadili na hlavu brýle umožňující noční vidění a namířili si to lesem k zřícenině.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI