Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 17

Kapitola 17: Porucha letaxu

 

„Plány selžou bez společné porady, kdežto při množství rádců se uskuteční.“

(Šalamoun, izraelský král a syn Davida, 990-931 př. n. l.)

 

Malfoy Manor, Wiltshire, Anglie…

 

Hermiona tomu nemohla uvěřit. Draco Malfoy jí právě řekl, že staré kouzelnické rodiny ještě stále v některých případech přistupují na dohodnuté sňatky.

„Už to zdaleka není tak časté, ale stává se to. Důvodem je snaha o udržení čistokrevné linie. Přijetí mudlovského šmejda do rodiny je pro některé stále nepřijatelné. Tohle je řešení,“ vysvětlil Draco, když zaznamenal její údiv.

Hermiona se zamračila nad tím výrazem „mudlovský šmejd“. Nesnášela ho. Na škole to byla Zmijozelova oblíbená urážka a ačkoli teď to tak myšlené nebylo, stále ho používal. Rychle se napila své dýňové šťávy, aby zamaskovala nelibost. Nechtěla se s Malfoyem hádat, jeho informace byly užitečné.

„Draco myslím, že bys mohl být tady k Hermioně trochu zdvořilejší, tenhle termín není úplně vhodný,“ ozvala se varovně Alitea, ale byla svým mužem odkázána do patřičných mezí. Uraženě opustila místnost, takže bylo zřejmé, že i když nemohla o jejich školním nepřátelství nic vědět, měla na otázku zdvořilosti jasně vyhraněný názor. Ovšem co si skutečně o mudlorozených myslela, dovedně skrývala. Hermioně to bylo jedno. Díky jejímu zásahu měla alespoň čas si srovnat myšlenky.

„Tedy já vím, že u mudlů byly ještě v 18 století dohodnuté sňatky naprosto běžné, kvůli urozenému původu a vím i že kouzelníci byli vždycky trochu staromódní, ale až takhle?“

„Ale no tak, jsou země, kde se to pořád dělá. Jestli chceš, klidně je vyjmenuju, jen jsem nechtěl příliš poukazovat na to, že výjimečně vím o mudlech víc než ty Grangerová.“

První urážku ještě zkousla, mohla být neúmyslná, ale tohle ji naštvalo. Copak byli děti, aby se dohadovali, kdo z nich je chytřejší? Kromě toho to Hermiona samozřejmě věděla, jen netušila, že kouzelníci jsou na tom stejně a také jí to vždy přišlo nesmyslné bez ohledu na historii.

Zprudka vstala. „To stačilo Malfoyi, jsi směšný! Odcházím a vrátím se, až se přestaneš chovat dětinsky.“

„Kdo se tu chová dětinsky? Klidně běž, ale vrať se teprve, až dáš do pořádku svůj milostný život,“ poznamenal s chladnou ironií Draco, ačkoli to s probíraným tématem nijak nesouviselo.

„O čem to mluvíš?“ zarazila se Hermiona. S rukama v bok na něj zlostně shlížela. Štval ji, tím jak tam klidně seděl, nohu přes nohu.

„Přece o tobě a Justinovi, už by ses měla rozhodnout, něco udělat.“

„Do toho ti nic není,“ odsekla, otočila se na podpatku a rázovala pryč. Pryč z téhle snobské povýšené společnosti, která jí lezla na nervy. Přesto, na tom co Draco řekl, něco bylo. Budu to muset s Justinem nějak rozseknout. Uvědomila si. Kroužíme kolem sebe už jakou dobu, někdo by si mohl všimnout, pokud se tak už nestalo.

 

*****

 

Bradavice, severovýchodní Anglie…

 

Seděli spolu v obývacím pokoji nad sklenkou ohnivé whisky. Severus u toho pročítal Denního věštce a při čtení článku o právě probíhajících volbách nového ministra kouzel kroutil hlavou. Opravdu, jeden kandidát lepší než druhý.

„Seve poslyš, blíží se křtiny, měli bychom se domluvit na vhodném dárku pro Igniho,“ promluvila Marylin do ticha.

Severus vzhlédl od novin. „Ano myslel jsem na to. Tradičně to bývá něco, co dítě využije v budoucnu. Co vím, tak Draco tenkrát dostal luxusní manžetové knoflíčky.“

„To vůbec nezní špatně,“ ocenila ten nápad Marylin a upila ze své sklenice.

Severus se zrovna nadechoval k odpovědi, když se ozvalo zahučení letaxu. V krbu se objevila hlava ředitelky. „Omlouvám se za vyrušení, ale potřebuji, abyste za mnou přišel do ředitelny Severusi.“ Na potvrzení nečekala, nebyla to tedy žádost. V pořádku, na to byl Severus zvyklý od Brumbála. Zvedl se a Marylin s ním.

„Ty běž za Minervou a já zatím seženu dárek pro Igniho.“

Severus tedy na nic nečekal. Oblékl hábit, na krbové římse si nabral letaxový prášek a vstoupil do krbu. „Ředitelna,“ pronesl zřetelně. Než zmizel, ještě zaslechl tklivý Fawkesův zpěv. Už zase.

Jenomže ke svému překvapení se neobjevil v ředitelně, ale v jakémsi starém zaprášeném kabinetu, který se dávno nepoužíval. Všechno tady bylo pokryté prachem a pavučinami. Zeď z šedých kamenů a lezavý chlad napovídaly, že je ve sklepení.

„Co to pro Merlina…“ zaklel tiše Severus a přešel ke dveřím. Byly zamčené. Použil tedy Alahomoru, aby se dostal na chodbu. Skutečně byl ve sklepení, ale nebylo mu to tu povědomé. V takhle odlehlé části hradu nikdy nebyl. Rozhodl se najít nejbližší místnost s krbem a zkusit to znovu. Nechápal proč letax nefunguje správně. Byla to jen slabá magie, tohle by se dít nemělo.

Kráčel rychle, jeho kroky se v liduprázdné, chladné chodbě rozléhaly. Ozvěna způsobila, že měl dojem, jakoby tu chodilo desítky lidí, byl tu však sám. Ulevilo se mu, když o pár dveří dál narazil na další zaprášený kabinet s krbem. Přirozeně tu nebyl prášek, naštěstí Severus vždy míval nějaký v kapse hábitu. Jako každý v Bradavicích totiž věděl, že po hradě se nelze přemisťovat. Tu výsadu měl pouze ředitel. Letax tedy stále zůstával nejrychlejším způsobem přepravy. Bohužel, stalo se to znovu.

„Tak jsem tam, kde jsem byl,“ poznamenal trudnomyslně Severus, když vystoupil z krbu v tom samém kabinetu co před chvílí. Hrad si z něj očividně dělal blázny a jemu nezbývalo, než dojít do ředitelny pěšky.

To ale bohužel znamenalo téměř půlhodinové zpoždění, jelikož zpočátku vůbec netušil, kde vlastně je. Když se konečně dostal do známé chodby, kde se nacházela učebna lektvarů a konečně také nějaký ruch, už se raději ani nepokoušel znovu použít letax ze strachu, že by to dopadlo stejně a on šel celou tu trasu znovu. Sice se bál, že mu bude dělat problémy ještě schodiště, ale nestalo se. Dovedně se vyhnul Protivovi, který se bavil tím, že na procházející házel bomby hnojůvky a konečně dospěl do ředitelny, aby čelil značně naštvané Minervě.

„Výborně, jsem ráda, že jste mne konečně poctil svou přítomností Severusi. Vychladl vám čaj,“ poukázala zamračeně Minerva a sama na něj vložila ohřívací kouzlo.

„Omlouvám se, ale nějak nám blbne přeprava na hradě, nevšimla jste si? Právě mě letax poslal kamsi do sklepení na opačný konec hradu.“

„To jsem si tedy nevšimla a podobné výmluvy bych očekávala od studentů, nikoli od svých zaměstnanců. Potřebujte snad mapu, abyste našel ředitelnu?“

„Počkat tím chcete říct, že se to děje jen mě?“ zeptal se Severus, přičemž schválně zcela ignoroval její kousavou otázku. Stejně odpověď nečekala.

„Už to tak vypadá Severusi,“ přisvědčila už mnohem klidněji Minerva.

„To ta kletba. Ovlivňuje hrad, pokouší se mě zbavit. Zatím mě neohrozil na životě, hádám ale, že bude přitvrzovat.“ Severus toto konstatoval naprosto věcně, bez emocí přičemž klidně usrkával jasmínový čaj. V životě už čelil daleko horším věcem. Byl nucen chladně kalkulovat se svým životem i s životy jiných, denně čelit strachu. Podlehnout mu by znamenalo jistou smrt, proto se od svých pocitů odstřihl, umožnilo mu to rozhodovat se chladnokrevně. Minerva ovšem tohle neuměla, jednala jako Nebelvír.

„O důvod víc to vyřešit co nejrychleji, takže co máte?“

A Severus jí řekl o svých pokusech použít běžné odeklínačské metody, o své teorii, že to chce víc magie, aby ta kouzla měla větší sílu a pronikla hlouběji ke zdroji. Svěřil se i se svým nápadem použít znovu magii-posilující lektvar, přičemž krátce vysvětlil, jak jejich vylepšená verze vlastně funguje. Minerva totiž o loňském výzkumu nemohla vědět.

„Obávám se chlapče, že tentokrát to nebude stačit,“ ozval se ze svého portrétu Brumbál a zničil tak jeho naději.

„Dobrá, nějaké jiné návrhy?“ zeptal se Severus a tentokrát do toho zahrnul i všechny portréty. Čas na brainstorming.

Rozjela se debata. Padaly návrhy, jeden šílenější než druhý. Něco z toho však přece jen vzešlo. Byla to Minerva, kdo nakonec přišel s nápadem, který Severuse donutil přemýšlet.

„A co kdybychom spojili magii více kouzelníků? To už by mohlo stačit, jen zbývá vyřešit problém s kompatibilitou jejich magie. Skupinové kouzlení je mimořádně náročné.“

Kompatibilní magie? Skupinové kouzlení? Severus si náhle vzpomněl, že o něčem takovém mluvila Hermiona, když během vánočních prázdnin navštívila Potterovi na Grimmauldově náměstí. Tehdy to zaslechl vytržené z kontextu, navíc ho v tu chvíli zajímalo něco jiného, takže tomu nevěnoval pozornost. Mohla už tenkrát mluvit o té kletbě? A pokud ano, proč by se mi o tom nezmínila? Budu si s ní muset promluvit. Rozhodl se Severus.

„Možná bychom to s trochou tréninku mohli dokázat mi s Marylin. Jsme partneři, takže by naše magie měla být kompatibilní. V Austrálii už se nám něco podobného stalo, byl jsem schopen její magii vycítit, i když byla pod zastíracím kouzlem. Normálně tuto schopnost nemám,“ nadhodil zamyšleně.

Zatímco Minerva přikyvovala, Brumbál přišel s naprosto indiskrétním upozorněním, za které by ho Severus nejraději proklel. Naneštěstí už byl mrtvý a portrét proklít nemůžete.

„Ano skutečně jsou případy, kdy partneři dokázali společnými kouzly neuvěřitelné věci. Je to ale velmi obtížné. Dvojice musí být propojena na všech úrovních. Nejen magicky a duševně, ale také tělesně.“

Severus se v duchu pokřižoval. Merline, to nemyslíš vážně! „Jen pro případ, že by vám ten drobný detail unikl, jsem s Marylin zasnoubený. Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale tu podmínku splňujeme,“ připomněl tónem, jakoby právě mluvil se zvlášť tupohlavými studenty.

„Výborně v tom případě máme plán. Začněte s tréninkem Severusi a pokud bych mohla být nápomocna, řekněte,“ rázně to ukončila Minerva snažíc se překrýt mírné rozpaky. I ona zjevně považovala Albusovu připomínku za nevhodnou.

Severus to vyřešil tím, že se prostě zvedl k odchodu. Na prahu se ale ještě zarazil. „Mimochodem svatba bude 3.7. od 12 hodin.  Dresscode a barevné sladění ještě upřesníme,“ informoval ji a aniž by čekal na odpověď, opustil ředitelnu. Doslova odsud utekl dřív, než Brumbál vymyslí další skvělý způsob, jak se plést do jeho soukromí. Co se jeho týče, měl vážně štěstí, že je mrtvý.