Akaesie 5

V pokoji bylo tíživé ticho. Rozhlédla se po něm a srdce jí zabolelo, když si uvědomila, že pokoj už nikdy nevyplní Mistrův hlas. Nikdy už neuslyší, jak jí vykládá o lektvarech, o kouzlech. Ustlala postel a sklidila papíry ze stolu. Na zem vypadl papír. Sebrala ho a chtěla ho uklidit, když si všimla svého jména. Dala se do čtení.
Drahý Mistře,
Vím jak je to riskantní, posílat Vám tento list, ale chtěla jsem se přesvědčit o tom, že je Alaesie v pořádku a nic se jí nestalo. Měla jsem zlý sen a velmi mě vyděsil. Napište mi prosím obratem ,nebo se utrápím. Kdyby to šlo, vzala bych si Alaesii hned k sobě, ale oba víme, že to možné není. Musíme počkat do té doby než jí bude dvacet let a bude dost stará na Velkou zkoušku.
S úctou Rusana

„Velká zkouška? Co to může být?“podivila se Alaesie. Víc nad tím, ale raději nepřemýšlela. Věděla, že by na to stejně nepřišla. Při úklidu narazila na knihu, kterou velmi milovala. Byla to kniha plná veršů a krátkých povídek. Mistr jí z ní četl, když byla ještě malá. Když už uměla číst sama, často si jí brala k ruce a učila se zpaměti ty nejhezčí básničky a dokola si četla kratičké povídky.
Ráno se vzbudila s hlavou opřenou o stůl. Nepamatovala jsi, kdy usnula. Protáhla svá polámaná záda a šla do kuchyně pro něco k snídani. Po snídani zašla za Onyxem. Dala mu čerstvou vodu a vyvedla ho ven na čerstvou trávu. Z věže si přinesla knížku veršů, zády se opřela o strom a dala se do čtení. Po pár minutách si uvědomila, že do knížky už jenom hledí a nevnímá její obsah. Její myšlenky odběhly k Mistrovi. Srdce jí zabolelo, ale věděla, že se nesmí nechat přemoci smutkem a musí se soustředit na svůj odjezd a dál studovat.
Odložila tedy knížku a vzala do ruky malý kamínek. Vzpomněla si na poslední lekce s Mistrem, zašeptala pár slov, kterými přinutila kamínek vznést se. Postupně nechávala vznést více kamínků najednou.
Před polednem začalo slunce velmi pálit a tak raději Alaesie zavedla Onyxe do stájí a sama se schovala ve věži. Už jí unavovalo nechávat vznášet kamínky a raději se pustila do lektvarů. Na přípravu lektvarů, ale byla příliš nesoustředěná a uprostřed přípravy povzbuzující lektvar vybouchl. Trochu jí ohořelo jedno obočí a na stole zůstal černý kruh.
Usoudila, že to nemá cenu, a tak stůl raději uklidila, obočí si před zrcadlem upravila pomocí jednoduchého kouzla a usadila se do měkkého křesla. Po pár minutách na ni padla dřímota.
Ve snu se jí zjevil Mistr.
„Alaesie jsi ve velkém nebezpečí. Budeš muset utéct. Hned teď. Jakmile padne tma, vyprav na cestu. V zadní místnosti jsou věci, které se ti budou hodit. A v džbánku na med je schován pytlík zlaťáků. Vezmi si ho. Je tvůj. A hlavně musíš jet v přestrojení. Nikomu neříkej, jak se jmenuješ, kam jdeš. A hlavně nejezdi přímou cestou k hradu. Budeš to muset obejít. Ta cesta je naznačena v mapě… Buď statečná mé dítě,“usmál se na ní a pak zmizel.
Alaesie se probudila. Rozhlížela se kolem sebe a nevěděla jestli tomu má věřit nebo ne. „Už z toho blázním,“pomyslela. Něco vevnitř jí říkalo, že by měla poslechnout. Uposlechla jen napůl. Zabalila si věci na cestu a připravila si je vedle dveří. „Co by mi tak mohlo hrozit. Posel má přijet nejdřív příští týden a kdo by o mě věděl? Nikdo…“přemýšlela polohlasně. Najednou si vzpomněla na ten dopis. „Jedině, že by někdo chytil posla a dověděl se, kde jsem.“ Když si uvědomila tuto skutečnost, rozhodla se, že se přece jen na cestu vydá. Čekala podle instrukcí na setmění. Několikrát zkontrolovala obsah tašky, aby se ujistila, že má vše potřebné. Prošla si i mapu. Cestu znala skoro nazpaměť.
Začínalo se šeřit, když si Alaesie všimla postavy, která se blížila od města. Byla nahrbená a vypadalo to jako kdyby se před něčím nebo někým skrývala. Alaesie se otřásla. Co když ta postava jde pro ni? Skryta za závěsem pozorovala blížící se postavu. Když byla už jen pár metrů, poznala v ní Alaesie Elbu. „Co ta tu dělá?“divila se, zatímco se blížila ke dveřím. Jen co otevřela, Elba vpadla dovnitř a hned za sebou zavírala a zamykala. „Co…co se děje?“koktala Alaesie.
„Jsi ve velkém nebezpečí. V městě se objevil jezdec a shání se po tobě. Naštěstí mu o tobě nikdo nic zatím neřekl, ale to se může změnit. Nenapadlo ho, že bys mohla bydlet přímo ve věži. Díkybohu je hloupější, než jsem si myslela. Okamžitě se připrav na cestu. Musíš vyrazit hned, jak se setmí. Myslím, že ti ten starý blázen nechal nějaké instrukce co dělat,“zahleděla se na ní.
„Dnes mě navštívil ve snu a řekl mi skoro totéž co teď ty.“ „Ano, takže věci připravené máš. Jakmile se setmí, vydáš se okamžitě na cestu. Budeš muset jet dlouho, ale ne tak abys Onyxe uštvala. To by se ti mohlo vymstít. Tady jsem ti něco přinesla. Nevím jestli s tím umíš zacházet, ale naučit se to můžeš,“a podala jí balíček. V něm se ukrýval luk a toulec šípů a malá dýka kolem pasu. „Děkuji, ale proč mi pomáháte?“ „byla jsem jednou z vás, ale před mnoha lety jsem v souboji přišla o většinu svých schopností, a tak jsem se uchýlila do ústraní.“ „Ale jestli jste byla jednou z nás, proč nemáte amulet? A proč jste si na něj nepamatovala?“ „Dost povídání a otázek,“zarazila jí Elba. „Jdi si osedlat Onyxe. Počkej! Už je to dobré. Nikde nikdo není.“
Alaesie se protáhla kolem stěny do stáje a tam osedlala netrpělivého Onyxe. „Za chvíli spolu odsuď odjedeme, víš? Pojedeme sami a daleko, ale my to zvládneme viď?“zeptala se ho Alaesie, i když věděla, že se odpovědi nedočká. Onyx jen pokýval hlavou. Alaesie ho pohladila po chřípí a opatrně se vrátila do věže. „Už je skoro tma Alaesie. Bude to velmi těžká cesta. Zvlášť teď v noci, ale nic se neboj. Onyx není jen tak obyčejný kůň. Nechali ho sem pro tebe dovézt. Zná cestu a bezpečně tě donese do tvého cíle. Večernice,“upozornila ji Elba na příchod noci. „Vím. Elbo, já se bojím. Co bude s tímhle vším? Nechci, aby to tu chátralo,“zeptala se jí Alaesie s slzami na krajíčku. „Neměj strach. Je to tu chráněno mocnými kouzly a jakmile to tady opustíš, věž se kouzlem uzamkne. Otevřeš jí pouze ty, nebo jiný mág, kterému ty dáš povolení sem vejít. Může se tu zabydlet stejný morous jako předtím,“zašklebila se Elba.
„Ale teď už dost řečí,“zarazila jí Elba. „Vezmi si věci a jdi. Sbohem má milá. Nemyslím si, že se ještě někdy shledáme,“rozloučila se s ní Elba. „Sbohem,“hlesla Alaesie. Vydala se do stáje, kde dala své věci do cestovních brašen připevněných na sedle. Vyvedla Onyxe ven a tam nasedla. „Tak Onyxi vyrážíme,“zašeptala mu do ucha. Pobídla ho do mírného klusu. Nechtěla se otáčet, protože věděla jak jí pohled na věž bude bolet. Přeci jen se nakonec otočila. Zahleděla se na jasný obrys věže a po tváři jí stekla slza. „Sbohem,“rozloučila se naposledy.