Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 21

Kapitola 21: Věci se mění

"Za každým malým dítětem, které věří v sebe, je rodič, který věřil jako první." (Matthew Jacobson, profesor amerických studií a historie)

Dům Potterových, Grimmauldovo náměstí 12, Londýn, Anglie…

Myslíte si, že síla se měří pevností svalů a délkou paží? Kdepak. Ta největší spočívá v srdci. A děti ve své nevinnosti a bezvýhradné lásce jsou ti nejmocnější z nás. Severus se o tom mohl přesvědčit v sobotu během hlídání malého Ignotuse. Pořád sice pociťoval nejistotu, ale opadla z něj ve chvíli, kdy uviděl, jak na něj chlapec reaguje. Za prvé na to nebyl sám, Marylin byla s ním. A za druhé už to nebylo jen o něm, byla tu další živá bytost s osobností nadšená z každého nového podnětu. Tenhle človíček nevěděl nic o jeho minulosti, přijal Severuse bezvýhradně jako nového strejdu. Měnil ho už jen pouhou svojí přítomností. To dávalo důvod věřit, že by snad možná jednou mohl ten strach překonat.

Ignotusovi táhlo na čtvrtý měsíc, což znamenalo daleko větší zábavu. Například bylo už teď jasné, že po Harrym zdědil lásku k létání. Severus ho musel pořád dokola zvedat nad hlavu v simulaci toho obřího dopravního prostředku, kterému mudlové říkají letadlo, za což byl následně odměněn smíchem. Uchvátilo je to oba, ačkoli Severus sám sobě nerozuměl. Kde se to ve mně vzalo? Já přece takový nejsem, nemám rád malé děti!

"Nechápu, proč se toho tak bojíš, vždyť ti to jde skvěle," pochválila ho Marylin sledujíc jejich hru se spokojeným úsměvem.

"Nevyznám se sám v sobě Mar. Tohle nejsem já," řekl Severus krátce, víc nebylo třeba. Marylin očividně věděla, co myslí.

"To je přirozené, už jsem říkala, že dítě v tobě probudí instinkty, které jsi celý život potlačoval. A teď mi ho dej, ráda bych ho nakrmila, přebalila a uspala, než se vrátí Potterovi."

Severus poslechl a pak už jen z křesla obdivoval, jak obratně si Marylin při krmení počíná. Byla by z ní dobrá matka. Pomyslel si trochu smutně. Na okamžik skoro litoval, že není schopen jí dát víc. I když tohle šlo docela dobře, stále si tak úplně nevěřil. Merlin ví, co bych udělal být s ním sám.

Za chvíli ho z myšlenek vytrhl jakýsi podezřelý zvuk. Ignotus totiž při přebalování máchal ručičkama a kopal nožičkama, přičemž se mu podařilo shodit pudr, který Marylin nechala stát příliš blízko. Celá podlaha pod přebalovacím pultem, včetně Marylin byla tak rázem pokrytá bílým nadělením. Severus se zvedl. Několikrát v rychlém sledu mávl hůlkou a vrátil vše do původního stavu.

„Děkuji ti. Myslím, že to bude pěkný divoch,“ smála se Marylin.

„Řekl bych, že tohle ještě nic není. Až se u něj začne projevovat divoká magie, to bude teprve zábava,“ poznamenal Severus ironicky. Obvykle k tomu poprvé docházelo tak ve dvou letech jako reakce na větší emocionální podnět. U něj to způsobil strach z otce, ale jinak to mohlo být cokoli. Vztek, vzdor, ba dokonce radost. Takto malé děti ještě zkrátka nemají magii pod kontrolou, to se naučí později, až dostanou svou vlastní hůlku.

„Máš pravdu. Já tenkrát ze vzteku zdemolovala mamce půlku kuchyně, než se jí podařilo mě uklidnit. Táta mi nechtěl dovolit létat na jeho koštěti, bylo mi asi šest,“ řekla Marylin se smíchem, zatímco dokončovala přebalování.

Severus si od ní Igniho převzal a začal s ním přecházet po pokoji, což byl, jak už věděl od Harryho jediný způsob, jak ho uspat. „To vypadá, žes byla pěkné číslo. Představoval jsem si tě jako rozumné, samostatné dítě a spíš někde v laboratoři, než na koštěti.“

„Kdeže, byla jsem divoká, samý průšvih. Lektvary mě začaly zajímat až ve škole a bývala bych v nich už tehdy dokázala mnohem víc, kdyby nepřišla puberta a kluci. Každou chvíli mě přistihli při vzrušující líbačce s nějakým Zmijozelem. Kamarádky z Nebelvíru by mě za to nejraději ukamenovali, ale pro mě to bylo vzrušující, nemohla jsem si pomoct. Zakázané ovoce chutná nejlíp, znáš to,“ mrkla Marylin, v očích zase ty ohníčky, které na ní Severus tak miloval. Konečně také pochopil, odkud pocházejí. Představa nespoutané Marylin Kelleyové byla neobyčejně zajímavá. A ano znal to velmi dobře. Jeho přátelství s Lili také nebylo příliš podporované. O ní však nemluvili.

„Kdo by to byl řekl, že se s jedním Zmijozelem nakonec i zasnoubíš.“

„Myslím, že to tak mělo být, proto mi to nikdy předtím nevyšlo.“ Na to už Severus neodpověděl. Všiml si totiž, že ručička, která ještě před malou chvílí urputně svírala jeho palec, najednou ochabla. Ignotus konečně usnul. Severus ho tedy opatrně uložil do postýlky, nastavil monitorující kouzlo, aby se s Marylin mohli vzdálit.

„Tak to bychom měli, myslíš, že ho uspal náš rozhovor?“ zeptal se tiše Marylin. Ta ho zlehka objala kolem pasu, stále sledujíc spící dítě.

„Nedivila bych se. Tvůj hluboký sametový hlas je tak uklidňující…“

Severus neodpověděl. S podobnými lichotkami nikdy neuměl příliš zacházet. Jen si ji přitáhl blíž a užíval mírumilovný okamžik. Bylo to skoro, jakoby byli rodina. A bylo by to tak špatné mít jednou to samé? Uspávat vlastní dítě, sledovat jak roste, učit ho a nakonec s pýchou doprovázet na vlak do Bradavic? K čertu s minulostí! Ano to bych chtěl.

*****

Bradavice, severovýchodní Anglie…

Zpátky do školy se vrátili až v neděli ráno a čekalo na ně neuvěřitelné překvapení. Všichni, kdo byli tou dobou ve velké síni včetně profesorů, připomínali nehybné sochy ustrnulé v různých fázích pohybu. Prostě jakoby se najednou zasekli v čase i prostoru. Někteří seděli u svých kolejních stolů, jiní zůstali stát někde mezi, v nedokončeném kroku podle toho, kdy na ně lektvar začal působit. Ano Marylin nepochybovala, že na vině je lektvar strnulosti, dokonce v ní začínalo klíčit podezření, kdo ho uvařil.

„Myslíš si to samé co já?“ zeptal se Severus opatrně procházející mezi sochami. Vypadalo to, že jediní profesoři, jichž se to nedotklo, byli Hagrid, který nepřišel na snídani, navíc jako polo obr by potřeboval mnohem silnější dávku a profesor Binns. Duchové mají výhodu, nepotřebují jíst ani pít. Dokonce ani ředitelka tomu neunikla. Ustrnula na svém místě s rukou nataženou k míse s ovocem.

„Obávám se, že ano. Někdo jim přimíchal do pití lektvar strnulosti a zdá se, že jedna tvá studentka u stolu chybí. Jen nechápu, jak to uniklo skřítkům, musela to udělat, když bylo veškeré jídlo už na stole a pak zmizet,“ přemýšlela nahlas Marylin.

Jelikož momentálně nešlo dělat nic jiného, než počkat až účinek odezní a oni se rozhýbou, vydali se oba společně na průzkum hradu ve snaze najít výtečníka, který to způsobil. Oba se mlčky shodli na tom, že pravděpodobnou podezřelou je Sania Lestrangeová. Jako jediná u stolu chyběla, její talent na lektvary byl nepopiratelný a tenhle konkrétní v hodině uvařila na výbornou.

„Nechápu, proč to udělala, za tohle nejspíš Minerva pošle napomenutí jejím rodičům.“

„Je to Lestrangeová, to myslím mluví samo za sebe. A důvod nám jistě brzy objasní,“ ucedil Severus mezi sevřenými rty, což dělal vždy, když byl z nějakého důvodu vytočený. Marylin si to nebrala osobně, věděla, že jeho zloba je směřována na Saniu. Nejspíš už přemýšlel, jak jí jako hlava koleje potrestá. Do toho se však ona plést nechtěla.

Došli podivně ztichlým hradem až do sklepení, kde se nacházela Zmijozelská společenská místnost. Kromě duchů potkali pouze už značně sešlou školníkovu kočku paní Norrisovou, jak se plouží po chodbách a hlídkuje. V jejím věku už o nějakém běhání nemohla být řeč. Vlastně bylo docela s podivem, že stále ještě žije.

„Hadí hnízdo,“ sdělil Severus heslo, aniž by se staral o to, že ho Marylin uslyší. Buď měl v plánu ho poté změnit, nebo mu to bylo jedno.

Vstoupili dovnitř. Velké kamenné místnosti vévodilo logo Zmijozelu vyobrazené mezi dvěma nosnými sloupy přímo naproti dveřím. Tmavý nábytek a černá kožená křesílka se zelenými polštářky sice budily dojem chladu, přesto však v místnosti bylo příjemné teplo. Praskající oheň v krbu dokonce dokázal navodit zdání jakési strohé elegantní útulnosti. Marylin si nikdy nemyslela, že by tahle tři slova mohla jít dohromady. Dokud nevstoupila sem.

„Ty dveře nalevo. Slečna Lestrangeová má pokoj úplně vzadu, přiveď ji prosím,“ požádal Severus, čímž ji vytrhl z myšlenek.

Marylin poslechla. Pochopila, že do dívčí části je mužům vstup zakázán, ačkoli nepochybovala o tom, že studenti se mezi sebou navštěvují. Dělalo se to vždycky, i ona sama to dělávala. Sania kupodivu ve svém pokoji byla. Nad Maryliinou přítomností se nijak nepozastavila, vedoucímu své koleje se vydala čelit bez protestů. Musela vědět, že to tak dopadne.

„Posaďte se slečno. Přimíchala jste do nápojů ve Velké síni lektvar strnulosti,“ sdělil Severus přísně a ne, nebyla to otázka.

„Asi ano pane profesore,“ přiznala Sania se vztyčenou hlavou.

„A vysvětlíte nám laskavě, proč jste to udělala?“

Tentokrát se Sania podívala na Marylin, jakoby u ní hledala odpověď.

„No tak odpovězte,“ vybídla ji tedy. „Sama velmi dobře víte, že s nebezpečnými ingrediencemi smíte manipulovat pouze pod dozorem vyučujícího a množství, které jste v mé hodině uvařila, vám nemohlo stačit. Jste ve velkém průšvihu Sanio, nejen za odcizení potřebných ingrediencí, ale také proto, že pokud by se kdokoli z nich neprobral, jedná se o trestný čin.“

„Oni se proberou, já ten lektvar umím uvařit.“ Víc nic. Ať už byl důvod toho kousku jakýkoliv, Sania ho odmítla prozradit. Jen dál pevně opětovala pohled hlavě své koleje. Jedno se jí muselo nechat, čelila mu statečně. Jako pravý Zmijozel.

„Výborně, v tom případě máte až do odvolání školní trest s panem Filchem, hlaste se u něj zítra po vyučování. Kromě toho strhávám Zmijozelu dvacet bodů za váš lehkovážný přístup, to abyste si to zapamatovala. A počítejte s tím, že o celé záležitosti informujeme vaše rodiče.“

S těmi slovy se Severus otočil na patě a chystal se opustit společenskou místnost. Marylin ještě zaregistrovala, že největší reakci v Sanie vyvolala ztráta tolika bodů. Zřejmě nečekala, že by Severus Snape strhl body své vlastní koleji.

„To jako vážně? Strháváš body vlastní koleji? Slyšela jsem něco jiného,“ neodpustila si Marylin poznámku jen, co spolu vyšli na chodbu. Už když sem poprvé nastoupila, povídalo se o něm, že vždy nadržoval Zmijozelu. Nevšímala si toho, koneckonců mohlo to souviset s rolí špeha. Ani teď to nemyslela ve zlém.

Severus to nejspíš věděl, protože se nerozzlobil, jen pokrčil rameny. „Věci se mění.“

Nechala to bez odpovědi, přesto se nemohla zbavit dojmu, že tím nemyslel jen svůj přístup ke kolejnímu bodování. Instinkt jí napovídal, že se změnilo i něco jiného, bohužel neměla nejmenší tušení co. Poznala to jen díky jejich magickému propojení, jež jí umožňovalo vnímat vibrace. Už si na něj začínala zvykat.