Svět Aris Kapitola XVI

Vojenská škola v Harwbachtu sloužila, vychovávala a cvičila střelce z pušek, střelecké důstojníky
a hlavně dělostřelce. Byla to obdelníková, pětipatrová budova s pěti střelnici, každá byla velikosti fotbalového hřiště. Haxmann seděl na kamenném výklenku a pozoroval zrovna pochodová cvičení nových kadetů. Jako by to bylo včera, kdy tady Haxmann poprvé potkal Darwi a Astrid, sesterská dvojčata, která zahynula v Dur-Khazdagu. Přesto jsou to skoro dva roky zpět, kdy je přemluvil, aby se přidali k jeho družině.

Za svými zády slyšel ťukání dřeva o kamennou podlahu, doprovázející těžkým funěním.
Haxmann se ohlídl a nuceným úsměvem pohlédl na starého výcvikového seržanta Rymara, jemuž táhlo už na sedmdesát. Téměř holou hlavu zdobilo už jen pár šedivých vlasů, škraně měl nafouklé jako nějaký křeček. Nos měl červený, od toho neustálého pití alkoholu a zespodu jeho důstojnické uniformy mu vylézal pupek.
Místo pravé nohy měl dřevěný pahýl, opíral se navíc ještě pro jistotu o berli.
Na Haxmanna se usmál, přitom odhalil svých posledních pár zubů.

,,Buď zdráv ty darebo!" pozdravil ho Rymar ,,Konečně ses zase po tak dlouhé době ukázal!"
Potřásli si přátelsky rukou, Rymar ještě Haxmanna poplácal po rameni.

,,Jsem rád, že jsi ještě naživu! Co Stass? Ještě je pořád takový vážný mrzout?"

,,Už sis příteli rovnou odpověděl." zaculil se Haxmann.

,,To už asi jednoduší rozesmát kobylu, než jeho." zasmál se Rymar ,,A jak se mají moje děvčata? Moje nejlepší žačky, jaké jsem kdy měl, Astrid a Darwi?"

,,Bohužel, ztratil jsem je v boji." řekl sklesle Haxmann.
Rymarovi povyprávěl, co se stalo v Dur-Khazdagu, jak zemřeli a co se nakonec stalo s trpasličím městem a celým ostrovem. Raději vynechal všechno ohledně kamene a raději se ani nezmiňoval
o své cestě na sever. Haxmann zpozoroval po těch zprávách špatnou náladu na svém příteli.
Ty dvojčata měl totiž seržant neskutečně rád. Byli pro něj jako dcery, které nikdy neměl.

,,Takže sis přišel pro náhradu?" pochopil Rymar Haxmannovu návštěvu.
Haxmann jen souhlasně přikývnul.

,,Na jejich počest bych tu měl jedno kadeta, který by vyhovoval tvým požadavkům a představám." řekl Rymar a hvízdnul na jednoho z kadetů ,,Hej ty flákači! Skoč pro Zuckermanna! Ať přijde za mnou!"
Kadet zasalutoval a poklusem zmizel po schodech do dalšího patra.
Haxmann povytáhnul obočí.

,,Zuckermann je jeden z čerstvých kadetů." vysvětloval Rymar ,,Je to skvělý střelec! Svým zacházením a uměním s puškou převyšuje všechny zdejší kadety. Má i celkem za ušima, dokáže si poradit v krizových situací. Velice rád zkouší sestavovat nové pušky s možností vícero ran po sobě. Dost často si hraje i s výbušninami a to vše prosím, ve svém volném čase."

,,To zní dobře." přitakal Haxmann ,Ale?"

,,Ale má i své mouchy. Jeho experimenty občas vybouchnou. Třeba během posledního vybuchl granát, střepiny proletěli oknem a zasáhli jednoho učitele do zadku. Za tohle mu hrozí vyhazov
z akademie. Někdy má problémy s autoritou nadřízených. A jeho sebevědomí proklatě leze na nervy." odpověděl Rymar Haxmannovi.

To už dvojice sledovala přicházet mladého kadeta štíhlé postavy, s krátce střiženými hnědými vlasy.
Během chůze k dvojici parodoval pochod tím, že zvedal nohy už na úroveň pasu.
Když se ocitnul před Haxmannem a Rymarem, zasalutoval ,,Zdravím tě velký taťko! Prý po mě něco chceš." pronesl drze kadet.

,,Na tebe už nemám nervy!" zavrčel Rymar ,,Chtěl bych tě představit svému, starému příteli!"
Ukázal na Haxmanna ,,Tohle je Haxmann! Haxmanne, tohle je kadet Zuckermann." představil Rymar. Zuckermann si zdvořile potřásl s rukou Haxmanna, poté dal ruce za záda a čekal, co bude následovat.

,,Tady Haxmannovi se uvolnilo místo v jeho družině. Patří k těm nejlepším mužům, jakého jsem poznal a tebe, můj milý chlapče jsem tě jemu doporučil!" pravil s notnou dávkou hrdosti Rymar.

Zuckermann si očima prohlédl Haxmann od hlavy až k patě. Poté se trochu zamračil a podíval se na starého seržanta, poněkud podrážděným obličejem.
,,Nechápu." nakonec prohlásil Zuckermann.

,,Sakra! Co na tom nechápeš?!" zahřímal Rymar ,,Potřebuje chlapa, co umí s puškou!"
Zuckermann se začal usmívat. Rymar ze začátku nechápal proč, ale potom mu došlo, že si z něj rekrut dělá legraci.

,,Já to vzdávám!" mávnul rukou Rymar a poodešel stranou, aby se uklidnil.

,,Takže..." začal Haxmann, když byli teď osamoceni ,,Tady Rymar mi říkal, že jsi nejtalentovanější střelec z celé akademie."

Tahle poznámka zahřála Zuckermanna u srdce ,,Ano pane! Já se narodil s puškou v ruce. Moje matka proto měla těžký porod, když mě přiváděla na tento svět." pronesl Zuckermann vážným obličejem. Haxmann se nad jeho poznámkou pousmál.

,,Měl bys tedy zájem? Úsudku Rymara plně důvěřuji, doopravdy v tobě vidí velkého talenta. Nemůžu ti ovšem slíbit, že všechno u nás půjde hladce. Ale myslím si, že tebe bude škoda, kdyby jsi nadále zůstal tady v akademii." lákal Haxmann mladíka.

Zuckermann si znovu prohlédl Haxmanna ,,Vy jste skupina dobrodruhů?" zeptal se.

,,Ano jsme."

,,To jako spíte pod širákem? Jezdíte z jednoho konce říše na druhý, zabíjíte potvory a klátíte panny
v odlehlých vesnicích?" zeptal se Zuckermann.

Haxmann se musel nad jeho otázkou znovu pousmát ,,Svým způsobem to tak je."
Zuckermann se na chvilku zamyslel, potom nahodil kamennou tvář ,,Lituji, nemám zájem!"

,,Pročpak?" divil se Haxmann.

,,Spát venku? Jíst něco, co ještě někomu štěkalo na dvorku? Smrdět celý týden bez koupele?
Ne děkuji! Mám rád určitý komfort!" odpověděl nebojácně Zuckermann.

Haxmann nahodil nechápavý pohled. Myslel to ten Zuckermann vážně, nebo si z něj dělá legraci stejně jako z Rymara? Podle toho vážného pohledu to spíš myslí vážně.

,,No kdyby sis to rozmyslel." začal Haxmann ,,Tak nás najdeš do zítřejšího dopoledne U zlatého korbelu. Víš kde to je?"

,,Samozřejmě!" odpověděl okamžitě Zuckermann ,,Před nedávnem jsem tam obtáh... ehm! Chtěl jsem říct poznal jednu milou hraběnku!"

Rymar tohle nemohl přeslechnout, otočil se a ďábelským úsměvem přišel k Zuckermannovi, položil svoji ruku na jeho rameno. Zuckermann stále nedával najevo žádné emoce, stál jako silná, neohrožená skála, odolávající příboji.
,,Tak tohle jsi posral kamaráde!" řekl lišácky Rymar ,,Jakmile se tohle náš hrabě dozví, tak bude papá!"

,,Jak to myslíte?" nechápal Zuckermann.

,,Mno... dejme tomu, že se od někoho dozví, že jsi mu obšťastňoval manželku. Tobě ti hrozí vyhazov z akademie! Víš co to znamená? Bude z tebe obyčejnej pěšák v první linii a jako takový nemají ochranu. Což vede k tomu, že pán hrabě si tě odchytne a nechá tě vykastrovat!" řekl lišáckým úsměvem Rymar.

,,Vykastrovat?!" zopakoval s vykoulenýma očima Zuckermann.

,,Ano! Vykastrovat!" zopakoval ještě jednou Rymar ,,Nechal by tě připravit o to tvoje drahocenné nádobíčko!"

Tahle myšlenka u Zuckermanna vyvolalo pocení, jasně na něm bylo vidět, jak mu zrovna pracuje mozek nad všemi možnostmi, které má. Potom otočil svoji pozornost k Haxmannovi.

,,Pane?"

,,Ano Zuckermanne?"

,,Objevili se u mě náhle chutě vyzkoušet si život dobrodruha! Prosím, platí ještě vaše nabídka?"

Haxmann se usmíval od ucha k uchu, poplácal kadeta po rameni ,,Samozřejmě že ano. Přijdi tedy zítra ráno ke krčmě. Máš dost času si sbalit věci, které budeš chtít vzít sebou a rozloučit se
s přáteli."

Zuckermann udělal krok vzad, zasalutoval, otočil se na podpatku a stejným pochodem jakým přišel
i odcházel.

,,Ten šašek mi bude celkem chybět!" prohlásil Rymar.

,,Ale jinak je to zlatíčko!" odvětil Haxmann. Dvojice se podívala na sebe a začala se smát.

,,Kolik za něj chceš?" zeptal se Haxmann.

,,Za tohohle? Dej mi osmdesát stříbrných!" odvětil bez špetky zaváhání seržant.

,,Tolik?! Tolik jsem posledně dal za dvojčata!"

,,To jo. Ale jak vidíš, tak tenhle je unikát!" nenechal se odradit od ceny Rymar.
Haxmann si jen povzdechl, z měšce vytáhl zlaťák, který Rymarovi vyrazil dech.
,,To ti ta dobrodružství tolik vydělávaj?!" nechápal Rymar.

,,Na! Tady máš zlaťák!" řekl Haxmann v hodně dobré náladě. Rymar si zlaťák vzal a kousnul do něj se svými posledními zuby.
,,Pane jo! Fakt pravej zlaťák!" prohlásil hlasitě Rymar, usmál se na Haxmanna a položil ruku na jeho rameno ,,Zbývá ti u mě ještě pár stříbrňáků! No nic! Nezbývá než tě pozvat na skleničku dobrého vína či piva. Záleží jen na tvé chuti!"



Začínalo být šero, když Höwertz vyšel z budovy místního knihkupce. Byl nesmírně rád, že konečně sehnal knihy o léčivých bylinkách. Měl v plánu se naučit chystat lektvary pro raněné spolubojovníky a zvýšit tím svoji důležitost ve skupině, stále si totiž připadal poněkud zbytečný.
Jako bojovník se považoval za obstojného, stejně tak i v zacházení s palnými zbraněmi.
Připadal si, že umí od všeho tak trochu něco, ale v ničem přímo nevynikal.
Navíc se rozmýšlí, jestli má říct Haxmannovi pravdu.
Pravdu o tom, jak ve skutečnosti získal ten kámen ve tvaru jednorožce, a kdo mu poskytnul informace, za kým se obrátit ohledně za informacemi o původu, nebo k čemu slouží ten kámen.
Škoda, že se nedozvěděl jméno toho starého hraběte, kterého potkal v Minebu před jejich odjezdem. Sice starcovi slíbil, že nikomu neřekne od koho získal toho jednorožce, ani o tom, kde najít toho elfa Allastara. Jenže lhal a mlžil velitelovi, to je pro Höwertze něco jako těžký zločin.
Z jedné strany ho drží slib, který dal neznámému muži, přesto k němu cítil úctu.
Jenže z druhé strany tu byl Haxmann, jenž si ho vážil ze všeho nejvíce.
Po celou cestu spletitými uličkami města musel na tohle myslet. Občas potkal v ulicích několik měšťanů, do kterých omylem vrazil.
Při omluvě jednomu páru si všiml, že ho někdo zpovzdálí sleduje. Nebo aspoň takový měl Höwertz dojem. Během chvilky přestal myslet na své osobní problémy a začal vnímat své okolí.
Nakonec to nebyl jen jeden možný pronásledovatel, ale hned tři. Další dva se totiž k tomu prvnímu připojili hned z další uličky.
Höwertz neměl náladu stát sám proti přesile. Navíc v boj v těch úzkých uličkách, kde stěží prošli dva lidé vedle sebe je pro něj nevýhodné.
Přidal tedy na tempu chůze, snažil se přitom hrát, že o jejich přítomnosti neví.
Jenže zpoza rohu předním se objevila další zahalená postava, která Höwertzovi vstoupila do cesty.
Než stačil Höwertz něco udělat, postava po něm okamžitě zaútočila dýkou.
Čepel dýky se zabořila do pravého bicepsu Höwertzovi ruky.
Díky takovému zranění nebyl Höwertz schopný jakémukoliv odporu, nemohl totiž tasit svůj meč
k obraně. Höwertz zařval bolestí a snažil se odstrčit útočníka před sebou stranou a dát se na útěk.
Jenže při jeho snaze mu další útočník zezadu nasadil pytel na hlavu.
Hned vzápětí Höwertze udeřili něčím do hlavy a ztratil vědomí.
Pak už jen omráčeného Höwertze chytili za ruce a začali ho táhnout do své skrýše.