Fénixova šance 2: Zpátky v Bradavicích Kap. 22

Kapitola 22: Souboj

„Umění života je něco mezi tancem a soubojem, protože musíš být neustále připravený ustát nečekané útoky.“ (Marcus Aurelius, císař Římské říše 121-180)

Bradavice, severovýchodní Anglie…

V říjnu konečně přišel ten den, kdy se měli utkat dva největší rivalové a to nejen ve famfrpálu. Nebelvír a Zmijozel. Nebelvír se od odchodu Harryho Pottera potýkal s problémy na postu chytače. Vynahrazoval to však důrazným útokem. A Zmijozel, ten hrál jako vždy na hranici pravidel.

Pro Severuse a Marylin to znamenalo první situaci, kdy se také od nich čekalo vzájemné soupeření, protože střetnutí těchto dvou týmů bylo v Bradavicích pokaždé velkou událostí. A nebýt větru a hustého deště byla by to vskutku napínavá podívaná. Na hřišti probíhal urputný souboj, zápas byl vyrovnaný od začátku do konce. Dalo se předpokládat, že rozhodne až chycení zlatonky.

„Možná bych ti to neměl říkat, ale tohle nikdy nebyl můj oblíbený sport. Jsem tu jen proto, že hraje má kolej.“ Severus se musel ke své snoubence těsně naklánět, aby ho přes kvílení větru vůbec slyšela. Na rozdíl od hráčů jim na tribuně déšť nijak nevadil.

„V tom případě nebude vadit, když Nebelvír vyhraje,“ drcla do něj z legrace Marylin. Ona naopak měla tenhle sport ráda. Jako studentka dokonce zkoušela konkurz na útočnici, bohužel nebyla vybrána. Když pak ovšem viděla ty podmínky, za jakých musejí hráči často létat, přestalo ji to štvát. Ještě štěstí, že měli alespoň povoleno používat ohřívací a vodu odpuzující kouzla, jinak by musela madam Poppy po zápase hromadně rozdávat lektvary proti nachlazení.

„To se nestane, Zmijozel má totiž mnohem lepšího chytače. Ty doby, kdy vás zachraňoval Potter, jsou pryč.“

Marylin Harryho nikdy hrát neviděla, ale hodně o něm slyšela. Býval tehdy nejmladším chytačem za celé století, a kdyby nakonec nešel k bystrozorům, nejspíš by později hrál i profesionálně. Národ od něj ale čekal něco jiného, jeho život byl od začátku předurčený. Tak by to být nemělo.

Tentokrát měl ovšem Severus pravdu. Přestože Zmijozel od začátku tahal za ten kratší konec, zápas nakonec vyhrál díky rychlejšímu chytači. Chycením zlatonky totiž tým získá 150 bodů, což většinou znamená výhru. Marylin od svých rodičů věděla, že dříve se k tomuto účelu používal malý ptáček stejné velikosti jménem zlatonoska. Vzhledem k časté úmrtnosti se od toho však rychle upustilo a jistá Bowman Wrightová poté přišla se současnou podobou zlatonky.

„Já ti to říkal, ale nevěš hlavu. Rekord z roku 1884 nemá šanci překonat ani váš chytač.“

„Cože?“ podívala se na něj překvapeně Marylin. Smysl téhle urážky jí unikal.

„Říká se, že v tom roce na vřesovišti Bodmin Moor unikala zlatonka celých šest měsíců. Zápas byl nakonec kontumačně ukončen kvůli neschopnosti chytačů. Údajně se zatím nenašla, ale někteří místní prý tvrdí, že ji zahlédli.“

Marylin se zasmála. Urážku, která se za tím ve skutečnosti skrývala, prostě ignorovala. Ostatně nebylo v tom nic osobního, jen tradiční zápasová kolejní rivalita.

„Možná by měli přehodnotit pravidlo o tom, že zápas končí až chycením zlatonky, pak by k tomuhle nedošlo,“ řekla přezíravě a opustila své místo na tribuně, jelikož se od ní očekával povzbuzující proslov k nebelvírskému týmu. Severus naopak zamířil do Zmijozelské šatny.

*****

Severus se vracel ze Zmijozelské šatny v uspokojivé náladě. Přestože ho tenhle hloupý sport nijak zvlášť nezajímal, vítězství nad Nebelvírem bylo potěšující. Trochu se tím kompenzovalo rozčarování nad tím, že slečně Lestrangeové hrozí za její průšvih podmínečné vyloučení. Vlastně se Minervě nemohl divit. I když se všichni probrali jak Sania říkala, stále šlo v podstatě o nepřímý útok na školu.

Až teprve v chodbě vedoucí do jejich bytu zalitoval, že nepoužil Maryliino tajné schodiště. Chtěl si po zápase trochu protáhnout nohy, netušil však, že nakonec udělá víc než jen to. Zaútočilo na něj totiž očarované brnění a nejdivnější na tom bylo, že v dohledu nebyl nikdo, kdo by jej očaroval. Mohl za to opět hrad?

Severus bleskově vytáhl hůlku, aby ránu mečem vykryl vztyčením Protega. Pokusil se také zrušit očarování, ale žádný ze způsobů nefungoval. Obecně se zdálo, že je zde magie zbytečná. Dávalo to smysl, hrad zkrátka přitvrzoval. Budu se s ním tedy muset utkat. Pomyslel si a přivolal ze soukromých komnat svůj scimitar (1). Jeho výhodou bylo, že se daleko více hodil ke skutečnému boji, než klasická šavle na sportovní šerm.

Magie v hradu naštěstí kulminovala tak silně, že Accio fungovalo i přes zavřené dveře, takže netrvalo dlouho a Severus v ruce svíral zbraň, o které si nikdy nemyslel, že ji doopravdy použije. Prostě se mu líbila, měl ji jako sbírkový předmět. Nicméně bojovalo se s ní opravdu dobře a vlastně to ani nebylo nijak těžké. Jen očarovaná hromada plechu, nikoli myslící protivník neustále měnící taktiku ve snaze Severuse překvapit. I šermíř začátečník by si s tím poradil. Tím však Severus nebyl. Pohyboval se rychle a obratně ve snaze vyhnout se zranění, jelikož neměl svůj obvyklý šermířský dres, který by ho chránil. S jednou rukou za zády to připomínalo zrychlený elegantní tanec. Každým úderem a úskokem se dostával blíž ke svému cíli, jímž bylo široké schodiště. Měl v úmyslu z něj brnění svrhnout. Podařilo se. Silný výpad, švihnutí scimitarem ve správném úhlu a plechový bojovník se s hlasitým řinčením zřítil dolů, rozpadaje se cestou na několik částí. Severus se za ním chvíli díval, než ho vyrušil ženský hlas.

„Jste vážně dobrý. Proč na vás to brnění vlastně zaútočilo?“ Byla to Hermiona. Severus netušil, jak dlouho tady stojí, ani co dělá v pátém patře, když její komnaty jsou ve třetím. Kromě toho na tribuně ji předtím nezahlédl, domníval se proto, že je pryč.

„Nemám ponětí, zeptejte se hradu.“

Přestože to nedala nijak najevo, měl Severus podezření, že jeho vyhýbavou odpověď prohlédla. Naštěstí po tom dál nepátrala.

„Hm, slyšela jsem dnes ráno vašeho fénixe, když jsem opouštěla hrad. Létal chodbami a podivně zpíval.“

„To mě nepřekvapuje, dělá to poslední dobou často. Nepřišel jsem na to proč.“

Tentokrát Severus mluvil pravdu. Ale pokud čekal, že vždy tak chytrá Hermiona bude vědět víc, zmýlil se. Ona se nakonec prostě omluvila, že už musí jít a zamířila schodištěm dolů.

To bylo tedy zvláštní setkání. Pomyslel si Severus, když se o malý okamžik později konečně ocitl v bezpečí svých komnat.

*****

Restaurace Andromeda, Camden Londýn, Anglie…

Londýnská čtvrť Camden je populární hlavně mezi turisty, teenagery a punkery. Najdete zde vzkvétající noční život a přes den pak mnoho rušných restaurací. Jedna taková moderně zařízená a s krásným jménem nabízí opravdu unikátní kulinářský zážitek v Řeckém stylu.

Hermiona řeckou kuchyni milovala, proto chtěla sem. Do mudlovské restaurace. Jak ale záhy zjistila, domluvit si rande v den zápasu nebyl nejlepší nápad. Justin nedokázal mluvit o ničem jiném. Dokonce použil diskrétní kouzlo, aby jí mohl podrobně vyprávět, o co přišla. Ona ale famfrpálu nikdy neholdovala. Raději ten čas využila k tomu, aby se konečně sešla s Dracem. Poprvé od té jejich neshody. Bohužel i on měl dnes, jak se zdálo problém mluvit věcně, takže místo aby dokončili jejich rozhovor o dohodnutých sňatcích, dostala nevyžádané rady na rande. V podstatě se dozvěděla jen, že takový dohodnutý sňatek je magická smlouva, kterou je nutné završit společně strávenou nocí, aby byla platná.

Takže po tomhle, trávit celé rande rozborem toho, proč Nebelvír vlastně prohrál, to pro ni byl pomyslný hřebíček do rakve.

„Viděla jsem dnes Severuse. Bojoval na chodbě s očarovaným brněním. Měl jsi to vidět, docela zajímavá podívaná,“ řekla, aby konečně změnila téma. Mezitím jí servírka přinesla na stůl Musaku, maso zapečené s lilky a rajčaty.

"A kdo ho očaroval?"

"To právě nevím, ale Severus říkal, abych se zeptala hradu. Zvláštní nemyslíš?"

"Je možné, že to souvisí s tou kletbou, ale moc bych se do toho nepletl, není to náš problém."

Hermiona souhlasila. Věděla, že pro Severuse nemůže nic udělat, věděla, že přes veškerou pomoc to nakonec musí být on, kdo kletbu zlomí. Nějak, lhostejno jak.

Navíc, stejně to zmínila jen proto, aby dostala Justina z toho podivného sportovního transu. Znáte to, když se fanoušek nechá strhnout a nic dalšího pro něj neexistuje? Tak přesně to se právě stalo.

Pomohlo to. Zbytek večera se Justin Hermioně skutečně věnoval. Zajímal se o ni a ona musela uznat, že je to příjemné. S Ronem takové poznávání nikdy nezažila. Když spolu začali chodit, už se velmi dobře znali. Najednou ji napadlo, že je to důvod, proč láska, která vznikne z dobrého přátelství, nevydrží. Měla tedy s Justinem šanci? Nevěděla, ale rozhodla se to zkusit. Pozitivní bylo, že Justin na ni nespěchal. Drželi se sice za ruku, ale políbit se ji nepokusil. Pokud tedy nepočítáte lehké líbnutí na tvář a přání dobré noci při loučení.

Poznámka autorky: (1) Scimitar (Také saracénská, nebo mamelucká šavle) je zahnutá arabská šavle, která vychází z perského šamšíru, známého jako Saif, pocházející z 9. století. Arabské šavle scimitar byly používaly jednotky jízdy, a to pro svou rychlost, nízkou hmotnost a eleganci. Scimitar je součástí znaku Saúdské Arábie a stále slouží jako katovská zbraň, se kterou se dodnes stínají hlavy. U nás jde spíše o sbírkový předmět.