Svět Aris Kapitola XVIII

Lithy první dva dny po masakru jejího praporu strávila především v úkrytu. Kolem svého úkrytu nesčetněkrát viděla podivné, polovojenské skupiny, jenž chytali přeživší a popravovali. Pokud zajatci byli ženy, tak je čekal ještě horší osud.
Z úkrytu vylezla vždy až na večer, kdy prohledala několik těl.
Při posledním průzkumu našla dvě deky a malou brašnu se sušeným masem.
Byla vyhladovělá a promrzlá. Proto nezaváhala a zaběhla zpátky do úkrytu v podobě hustého, trnitého křoví.
Zakryla se dekami a naházela na sebe zeminu s listím. Potom co nejtišeji pustila do zbytků jídla, které našla. Lithy se rozhodla, že další den konečně zkusí své štěstí a pokusí se vyrazit zpátky na jih.
Po jídle a dopití poslední vody z flašky, se schoulila do klubíčka a okamžitě usnula.

Následující ráno a odpoledne se Lithy rozhodla ještě zůstat v úkrytu, vyrazí až za šera.
Přišlo ji to jako věčnost. Své uši měla napjaté a reagovala na každý šelest v lese, jenž způsobila divoká zvěř. Několikrát sebou cukla, když uslyšela řev krkavců, kteří našli mrtvá těla a pustili se do hostiny. V moment, kdy Lithy přišlo, že konečně začíná noc. Vyškrábala se ven z úkrytu. Následně se protáhla a porozhlédla se. Jako dítě byla vychovávaná v bažinné jižní provincii, proto měla vynikající orientační smysl a jistotou se vydala na jih.
Ještě předtím ukořistěné deky vyválela v kaluži a hlíně. Pak je přehodila přes sebe, ještě si oplácala bahno na obličej, měla takové přírodní maskování.
Schovala si dýku a tesák tak dobře, že vypadala neozbrojeně. Měla to být její tajná výhoda, kdyby se dostala do potíží.
Netrvalo to dlouho a hned by do jedné málem spadla.
Po první míli totiž narazila na tábor hraniční stráže, kde zrovna popravovali další zajaté muže
z třetího praporu. Lithy nechápala proč jsou všichni automaticky považováni za zrádce, přišlo ji to hodně bizárně.
Táboru se vyhla obloukem, a opatrností kočky pokračovala dál.
Minula několik dalších hlídek, u jedné z nich měla velké štěstí, že si nakonec nevšimli.
Hlad zaháněla vším, co našla. Kořínky, jedlými houbami i bobulemi, které znala.
Trvalo ji téměř čtyři dny, než se vymotala z toho prokletého lesa.
Na pokraji lesa byla hlavní křižovatka, kde stála v tuhle časovou dobu zavřená krčma se dvorkem, v níž byl ještě kovář i felčar. Hospoda měla celkem trefné jméno.... "U konce světa".
Sloužila především místním dřevorubcům a pocestným, směřující z východu na západ (a naopak) jako posledním, celkem bezpečným útočištěm.
Lithy se tedy vydala z posledních sil za možným bezpečím.
Každý její krok blíž cítila, jak ji těžknou nohy. Oči se ji pomalu zavírali únavou.
U dvorku potom díky celkovému vyčerpání a dehydrataci padla v bezvědomí na zem...




Praskání ohně v krbu Lithy probudilo. Když otevřela oči, měla hned naproti výhledu ten dotyčný krb.
Pomalu si začínala uvědomovat, co se stalo. Vyskočila okamžitě z postele natolik rychle, že skončila přikrývka na zemi. Zjistila, že je vykoupaná, převlečená do bílé košile a hnědých vlněných kalhotech.
Místnost byla menší, skromně zařízená. Postel, skříň a menší kulatý stůl s dvěma židlemi.
Vzpamatovala se z prvotního šoku, nesměle se vydala ke dveřím, a zkusila kliku. Zamčena nebyla.
Potichu vyklouzla z pokoje. Slyšela na chodbě hlasy pod sebou, napadlo ji, že se nachází v prvním patře. Pomalu zamířila ke schodišti, poslouchající hádku muže a ženy, ohledně výdělků za poslední dobu.
Lithy spadl kámen ze srdce, když si uvědomila, že se nachází v té krčmě, kam měla namířeno.
V bezvědomí ji museli najít a pomohli ji, takhle to Lithy aspoň prozatím viděla.
Sestoupila po schodech dolů, do hlavní místnosti s prostorem a vybavením pro téměř sedmdesát hostů. Uprostřed místnosti klečela postarší žena a sbírala střepy rozbité vázy, zatímco o něco starší muž stál nad ní a kroutil hlavou.
Všiml si Lithy a usmál se, přitom bylo vidět jeho nažloutlé zuby ,,Hleďme! Náš host se probudil!" pravil muž a rozpřáhl pobaveně ruce. Žena se též ohlédla, vykouzlila přitom přátelský úsměv ,,Vítej! Vítej u nás!" pravila, když se zvedala.
,,Pojď! Sedni si, hned ti donesu nějakou baštu!" pobídnula Lithy ke stolu.
Chvilku Lithy váhala, nakonec uposlechla a trochu výčitkami usedla za stůl.
,,Jmenuji se Beany a tenhle starej prďola je můj manžel Orik." představila se žena.
Orik vystřelil přísný a káravý pohled na svoji ženu ,,Prďola?" zopakoval ,,Ty jsi zase zlomyslná fúrie! Takhle nechat rozbít tak drahocennou vázu!" vyčítal ji.
Beany nad jeho slovy mávla rukou ,,Jdi s tím už někam!" vyprskla jeho směrem ,,Máme tady návštěvu a chováš se tady jak osel!"
Orik se nafoukl a zamířil do spižírny. Odtama donesl husí paštiku, klobásku a nějaké pečivo, které položil na stůl před vyhladovělou dívku.
Lithy chvilku váhala, ale té vůni jídla nešlo dlouho odolávat ,,Nemám čím zaplatit." řekla poněkud zahanbeně.

,,Neboj se drahoušku! Tohle je na náš účet." povzbuzovala Beany a přinesla ještě korbel piva.
Lithy napřed s výčitkami olízla paštiku, poté se hned pustila zuřivě do jídla.
Beany to rozesmálo ,,Takhle se mi to líbí!" řekla pobaveně.
Orik jen protočil očima ,,Takže jsme teď i nějaká charita?!" vyčítal své ženě.
Beany opět mávla nad jeho poznámkou rukou ,,Ty dědku musíš mít pořád se vším problémy!"
Orik na svou ženu vypláznul jazyk, poté si sedl naproti Lithy s vážnou tváří.
,,Tak děvče." začal Orik klidným hlasem ,,Co se ti stalo? Nevypadala si dobře, když jsme tě našli."
Lithy polkla sousto, chvíli mlčky hleděla do talíře. Přemýšlela nad odpovědí, a co má vlastně všechno říct.
Nakonec začala vyprávět o přepadení dragothy, poté o svém skrývání před pohraničními strážemi, jenž zabíjeli přeživší na potkání. O tom člověku, co byl s dragothy se raději nezmiňovala. Lithy prostě tušila, že tohle by ji neuvěřili. Vlastně uvěřil by jí nakonec někdo? Měli by ji za blázna.
Beany s Orikem po celou dobu jejího vyprávění seděli mlčky, hltající každé slovo.

,,Říkal jsem ti, že pohraniční stráž je plná šílenců a magorů!" prohlásil na konci vyprávění Orik své ženě.
,,Ty a nemít někdy pravdu?! Raději se dědku o tom nezmiňuj potom před hosty!" připomněla Beany a obrátila se k Lithy ,,Miláčku, chtěla bych ti nabídnout možnost u nás po nějakou dobu pracovat. Tedy, dokud se plně nezotavíš. Tuto sezónu máme nejvíce hostů za poslední dobu.
Já s Vanessou a dědkem nestíháme, další ruce by se nám určitě hodili."
Orik na svou ženu zaprskal, ta ho zpražila pohledem, potom pokračovala ,,Z vlastních zkušeností víme, že sever je nebezpečné místo. Díky sklizním je teď tady hodně rušno, nebezpečí venku se stupňuje. Každým rokem je to tady horší. Zůstaň tady po nějakou dobu, než vyrazíš dál." dokončila a položila svoji ruku na Lithynu.
Lithy nad její nabídkou uvažovala. Přece se o ni postarali, když byla na tom nejhůře. Cítila povinnost nějak splatit dluh. Souhlasně přikývla na její nabídku...



Beany měla pravdu.
Vždy navečer se hospoda plně zaplnila pocestnými a dělníky z blízkého okolí.
Lithy se musela třetím dnem hodně ohánět, aby stihala nosit korbely piv a jídlo zákazníkům.
Naštěstí tady byla již zmiňovaná Vanessa.
Šestnáctiletá blondýnka, jenž přišla o rodinu před dvěma lety při nájezdu banditů na již neexistující vesnici. Orik s Beany se ji ujali a snažili ji zabezpečit lepší život.
Lithy si za těch pár dní s Vanessou hodně sblížila. Byla to skutečně pohledná, milá a přátelská dívka.
Její přítel Ziro trávil každý večer v hospodě, aby s ní mohl strávit co nejvíce času.
Lithy to přišlo hodně roztomilé, celkem Vanesse záviděla.
Jenže Beany se nezmínila o jedné věci, která nebude pro Lithy nijak příjemná...


Muselo být po desáté hodině večer, když se dveře hospody otevřeli dokořán.
Celá hospoda náhle oněměla, všichni civěli na přicházející známé tváře, o které tady nikdo v hloubi duše nestál. Šestice rytířů, světlonošů vešlo ve svých zbrojích. Každý z návštěvníků odvracel zrak, doufající že si jich nevšimne. Došli doprostřed místnosti, kde byl nejlepší stůl, jenž byl zrovna obsazen obchodníky. Pětice stoupla co nejtěsněji k obchodníkům. Jejich velitel na ně hvízdl ,,Vypadněte!" řekl výhružně a zaťal pěstí. Obchodníci neztráceli čas, vystartovali ze židlí
a zamířili k baru. Tam okamžitě zaplatili, i za nedopitá piva a zmizeli z krčmy, co nejdále to šlo.
Poté vojáci usedli na jejich místa a žádali pro sebe pivo a nejlepší pokrm, jaký měla krčma v nabídce.
Jejich stůl raději obsluhovala Beany s Lithy, která musela snášet nemravné návrhy a pleskance po zadku. Musela zůstat v klidu. Tento typ parchantů znala. Dejte jim záminku a udělají vám ze života peklo.

,,Tak, kdepak je ta naše rošťěnka?!" náhle začal vykřikovat co nejhlasitěji velitel ,,Kdepak mám tu svoji děvku Vanessu?!"
Lithy viděla, jak se Vanessa za rohem snažila uklidnit svého milého se slzami v očích.
Ziro ji ale odstrčil, v záchvatu zuřivosti zaťal pěstí a šel přímo k veliteli světlonošů.
,,Nechte ji na pokoji!" vykřikl zuřivě Ziro, čímž vyvolal pobavené pozdvižení u rytířů.
Těsně u velitele se začal napřahovat k úderu, jenže velitel byl rychlejší.
Chytil mladíka pod krkem, a smíchem začal vší silou dusit svoji oběť.
,,Copak to tu máme?!" zasmál se ,,Mladej kohoutek si chce zakokrhat na smetišti?!" dodal a dal Zirovi pěstí do obličeje. Lithy viděla, že tahle scéna zdejší lidi pobouřila, ale nikdo se neodvažoval postavit se na odpor. Jen seděli a mlčky sledovali výprask.
Po ráně do obličeje začal velitel mlátit Zirovou hlavou o roh stolu. Na zemi se ocitlo několik zlomených zubů a spousty krve. Vanessa tohle nevydržela a křikem přiběhla zastavit světlonoše v jeho běsnění.
,,Nechte ho na pokoji!" křičela s brekem, snažící se přitom odtrhnout Zira ze sevření velitele.
Jeden ze světlonošů chytil dívku a odtáhl od svého nadřízeného mimo její dosah. Pevně ji sevřel hlavu a donutil se ji dívat, jak velitel se Zirem dále naloží.
Důstojník musel mít dobrou náladu, upustil stále ještě živého Zira na zem.
Hned se cítil mnohem líp, když mohl někoho praštit.
Starý Orik s přizvednutýma rukama pomalu šel ke světlonošům ,,Ctění pánové, tohle není zapotřebí!" snažil se uklidnit celou situaci ,,Je to jen chlapec." dodal co nejvíc přesvědčivě.
Světlonoši se jen zasmáli.

,,Tak byste tomu chcípákovi měli připomenout, kde je jeho místo!" odvětil pobaveně vůdce světlonošů, kopnul Zira do žeber. Na tohle představení se už nedokázal dále dívat jeden
z návštěvníků, vstal ze židle a chtěl odejít. Ovšem rychlost jakou vstal ze židle vyvolalo okamžitou reakci světlonošů.
Všichni tasili meče a postavili se do kruhu, kolem svého velitele.
,,Sedni si! Odejdeš až ve chvíli, kdy MY tady skončíme!" zavrčel velitel na hosta.
Ten celý politý potem uposlechl a vrátil se zpět na místo.
Orik mezitím přistoupil před velitele, který si ho změřil pohledem.
,,Víš ty starý blázne, že stáhnout rukou na světlonoše je jako stáhnout ruku na samotného císaře?!" zavrčel na hostinského, rukou ho od sebe odstrčil.
Poté velitel nastavil Orikovi svoji bradu ,,Tady!" pobídnul jej a ukázal prstem na svoji čelist ,,Tady mi jednu vlep! Udělej mi radost!"

,,Prosím vás pánové." začal prosit Orik ,,Nechejte toho chlapce na pokoji! Už jste mu dali dostatečnou lekci."
S tím světlonoš souhlasně přikývnul ,,A zároveň vás prosím pánové.... nechejte Vanessu už na pokoji. Stačilo ji to před měsícem, tohle přece nemůžete." dodal se špetkou naděje v hlase, že je přemluví.
Rytíři v čele s velitelem se hlasitě zasmáli, až na pláč Vanessy panovalo v místnosti naprosté ticho.
,,Je to pocta pro tu děvku, aby nám posloužila." zazubil se velitel, přešel co nejtěsněji k Vanesse a čichnul k jejím vlasům ,,Krásně voníš! Myslím, že nebudeme nadále zdržovat a zamíříme rovnou nahoru, nemyslíš?" zašeptal dívce velitel a olíznul si rty. Chytil dívku za ruku a začal ji táhnout do prvního patra. V půli cesty se zarazil, otočil se směrem k Orikovi ,,Za tuhle tvoji drzost si zaslouží něco víc!" pronesl a otočil svoji pozornost k ostatním vojáků, ukázal na jednoho z nich ,,Ty tady zůstaneš
a pohlídáš je! Nikdo hospodu neopustí, jedině jako mrtvola! Ostatní pěkně za mnou!"
Překvapení vojáci si vyměnili napřed překvapené pohledy, poté se začali usmívat.
Vanessa začala křičet, snažící se vymanit z jeho sevření, jenže bez výsledku. Tlačil ji před sebou do pokoje s dalšími rytíři v patách.
Orik udělal krok vpřed, když vojáci šli nahoru. Jenže hlídkující se mu postavil do cesty ,,Nedělej to té holce ještě těžší." zašeptal hospodskému do ucha.

V celé hospodě byl slyšet jen Vannesin křik, doprovázen smíchem násilníků.
Všichni přítomní o patro níž seděli mlčky, hledící do země. Bylo to pro všechny zúčastněné neuvěřitelné peklo.
O to více pro Lithy, která si dokázala živě představit, co se nahoře odehrává.
Z pokoje vylezl jeden nahý voják, opřel se o zábradlí ,,Už jsem skončil! Jestli chceš, tak tě vystřídám." zakřičel na něj.
Světlonoš na něj jen pohlédl a zavrtěl nesouhlasně hlavou ,,Ne díky. Nemám zájem."
Naháč chvíli na něj zíral, poté pokrčil rameny a zalezl zpátky do pokoje.
,,Prej nemá zájem!" bylo slyšet, když zavíral dveře.
,,No tak si dáme za něj další kolo!" vykřikl pobaveně z dalších vojáků.
Lithy si z toho řevu zacpala uši, už to nedokázala dále snášet. Celé Vanessino utrpení trvalo už přes dvě hodiny.
Potom nastalo ticho. Z pokoje po chvilce vyšli světlonoši v dobré náladě.
,,Tak zase za měsíc pusinko! Příště dovedu celý prapor!" pronesl pobaveně velitel. Všichni v místnosti byli napjatí a přáli si odchod světlonošů, co nejdříve. Což se taky stalo, beze slova prostě odešli.

Jakmile za nimi zaklaply dveře, Lithy s Orikem se okamžitě rozběhli do pokoje v prvním patře, přitom brali schody po třech. Dvojice pomalu otevřela dveře a vešla dovnitř. I jejich nejhorší představy se nedalo srovnat s krutou realitou, které byli svědky.
Třepající se Vanessa ležela na zemi, schoulená do klubíčka. Na těle ji vyseli zbytky potrhaného oblečení. Celé tělo měla pokryté podlitinami a krvavými šrámy.
Orik si klekl vedle ní, nevěděl dál, co by měl udělat. Pokoušel se na nebohou dívku mluvit a uklidňovat. Ta nijak nereagovala, jen hleděla před sebe. Dívka se po téhle strašlivé zkušenosti zhroutila.
Lithy začala běsnit vzteky. Tohle si ubohá Vanessa nezasloužila! Byla hodným děvčetem, která by nedokázala nikomu ublížit. Vzpomněla si na její laskavý, přátelský úsměv, kterým Lithy vždy přivítala. Teď byl její život, po takové zkušenosti v troskách.

Lithy si řekla, že takhle to rozhodně nenechá. Ten největší bastard si nezaslouží, aby si takto odešel beztrestně! Adrenalin v jejím těle ji znemožňoval racionální myšlení.
Vzala si ze stolku menší kuchyňský nůž, který byl od Vanessiny krve a vyrazila za svoji pomstou.
Během odchodu z místnosti si schovala nůž do rukávu, přidržovala si ho prstem. Nechtěla, aby jej někdo viděl. Plán měla prostý. Přijít k veliteli světlonošů, co nejblíže a začít ho bodat do krku.
Nemyslela na následky svého činu, i trestu, jenž by ji čekal.
Měla v hlavě jen obrázek zničené Vannesy.
,,Kam jdeš?!" zavolal na ni Orik ,,Nedělej žádnou blbost!" varoval Lithy.
Lithy se zuřivě po Orikovi ohlédla ,,Za tohle můžete VY!" vyčetla mu a bez dalších slov vyběhla
z pokoje.
Jenže její pomstu zhatili návštěvníci hospody, kteří houfně se sklopenými hlavami odcházeli.
Nedokázala se přes tu masu lidí dostat včas ven. Z okna jen zahlédla, jak spokojení světlonoši nasedali na koně a odjeli Lithy neznámo kam.
Pohledem se rozzlobeně dívala na obličeje mužů, kterým v hloubi duše začala vyčítat jejich nezájem o osudu Vanessy. Začala je nenávidět stejně, jako ty světlonoše.
Potom její divoce bijící srdce se málem zastavilo, když si všimla osoby v plášti, která z ní nezpustila oči. Lithy nemohla rozpoznat tvář, ale měla tušení, že ji určitě poznal.
Neznámý muž se otočil a vmíchal se mezi poslední hosty při odchodu z krčmy.
Lithy teď nevěděla, co má dělat. Její srdce říkalo, aby tady zůstala a pomohla Vanesse se vzpamatovat. Dokonce uvažovala, že ji vezme sebou.
Jenže hlava ji říkala, aby okamžitě odtamtud zmizela, a pokračovala dále na jih, jak měla původně
v plánu.

Do náruče Lithy ji mezitím vběhla brečící Beany ,,Moc se omlouvám! Je to má vina! Měla sem ji poslat pryč, dokud to šlo!"
Mezitím se na schodišti objevil osamocený Orik.
,,Jak je na tom?" zeptala se Lithy.
,,Nemá žádné vážné zranění. Jen to na duši. A to se bude hojit hodně dlouho" odpověděl Orik a zahanbeně sklopil zrak.
Lithy od sebe odtáhla Beany ,,Musím okamžitě vypadnout!" oznámila Lithy postarším manželům.
,,Proč zrovna teď?!" nechápala Beany.
,,Byl tady cizinec, který mě asi poznal. Určitě šel pro své kumpány a vrátí se sem! Bude lepší, když odtud zmizím." řekla Lithy pevným tónem.
Orik její rozhodnutí chápal ,,Pojď za mnou!" pobídnul Lithy, společně zamířili do spižírny.
Tam otevřel na zemi dvířka do sklepení, podal Lithy louč ,,Jdi na konec sklepa, tam uvidíš skříň. Za skříní je tajná úniková chodba. Zavede tě nepozorovaně až do lesa. Když potom vylezeš na jejím konci, jdi rovnou za nosem. Potrvá ti den chůze, než dojdeš do nejbližší vesnice. Tam se poptej na Gizzla, že tě za ním posílám." navrhl Lithy, která Orikovi nesčetněkrát poděkovala.

,,A co bude s Vannesou?" zeptala se starostlivě.
,,Jakmile se vzpamatuje, pošlu ji i Zirem daleko odsud. Před měsícem tady byl ten parchant sám, já byl zrovna v Krassburgu. Jinak bych toho šmejda napíchl na vidle a zakopal ve hnoji!" litoval Orik.
Lithy se s Beany a Orikem ještě rozloučila. Na cestu od nich dostala čutoru s vodou, dostatek jídla na cestu a čisté oblečení.

Během ploužení se tajným tunelem, který sloužil jako únik před možným útokem banditů honil Lithy různé myšlenky.
Lithy přemýšlela nad dalším, možným osudem Orika a Beany.
Udělají skutečně to, co říkal Orik? Že Vanessu pošlou do bezpečí, mimo dosah toho grázla?
Nebo ji jen lhali? Pokud ji pošlou hodně daleko, světlonoši se určitě budou chtít mstít.
Připravili by je totiž o jejich "hračku", tohle by určitě nenechali bez následků.
Lithy tahle skutečnost a krutost těžce zasáhla. Uvědomila si, že mohla místo Vanessy takto skončit ona sama...